„Na začátku nás učili trenéři z Ameriky pravidla. Šířili víru v Boha i fotbal. Díky nim se rychle zvyšovala kvalita,“ vzpomíná dnes Schmied na své začátky.
Pojďme ihned na začátek. Jak jste se k americkému fotbalu vůbec dostal?
Na začátku nového tisíciletí. Už jsem věděl, že nebudu dál hrát basketbal, který byl pro mě 13 let hlavní sportovní náplní. Chtěl jsem změnu a věděl jsem, že budu hrát baseball nebo americký fotbal. Kdysi předtím jsem viděl medailonek o brněnských Alligátorech, což mě trochu naklonilo k fotbalu. Konečné rozhodnutí přišlo tak nějak samo. Když jsem si na začátku studií šel zapsat tělocvik, tak tam byl stánek Alligators, Sígrs v té době ještě neexistovali. Zaujalo mě to hned na první pohled. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem začal s americkým fotbalem. V té době jsme měli amerického trenéra Johna Crofta. Hráčské dovednosti nám pomáhali rozvíjet kanadští a američtí hráči. Na hřišti byli výborní a tým rostl na kvalitě. Byli to krásné časy. V roce 2007 založili Sígrs a když jsme do nich přešli, tak jsme začínali v třetí lize a postupem se drali nahoru.
Jak těžké byly vaše začátky?
Začátky byly rozpačité. Přišel jsem celý natěšený, jaký budu running back, a začínal jsem v obraně. Měl jsem štěstí, že jsem přišel do úžasného kolektivu. V té době patřili Alligators na špici české ligy. Dvakrát jsme hráli ve finále. Měl jsem štěstí i na spoluhráče, takovou školu, jakou jsem od nich dostal, jsem si mohl jen přát. Ve stylu těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Byly to doby, kdy se ještě skutečně hrálo hlavou.
Co všechno pro vás znamená americký fotbal?
Skvělou zábavu ve výborném kolektivu. Dokonalé odreagování od běžných starostí. Je to úžasná hra, která musí bavit snad každého, kdo jenom trochu pronikne do pravidel a herního systému.
Hrajete na postu running backa, kde „životnost“ hráče vzhledem ke ztrátě rychlosti je většinou dost krátká. Jak se držíte v 41 letech?
Musím malinko nesouhlasit. Sportovní životnost running backa je podle mě nízká kvůli zraněním a zdravotním problémům na tomto postu. Ta rychlost je nespornou výhodou a vždy takového v týmu potřebujete, ale jsou i pomalejší a řekněme stabilnější běžci, kam patřím já. Vždy jsem byl spíše power running back. Je možné, že se třeba najde někdo, kdo si může myslet, že jsem rychlík. Je pravda, že i já sám ten pocit někdy mám, hlavně když potřebuju zastavit. Letos mi bude 42, na moji pozici je to dost neobvyklé, nikoli výjimečné. Jen tělo už pomaleji regeneruje, všechno bolí o dost déle a stejně tak se hojí i zranění.
Jak trénujete rychlost a výbušnost?
Za mlada jsem byl na sebe hodně přísný a měl jsem neskutečnou vůli. Vstával jsem v pět ráno, chodil běhat, skákal schody atd. Tehdy jsem měl velmi dobrou fyzičku. Jsem přesvědčen, že to mi dalo tolik, že z toho zbytek života jen čerpám. Dnes už si jdu jen občas zaběhat, abych na tom hřišti neumřel hned po prvním běhu. Ta výbušnost, jestli se to v mém případě dá tak nazvat, mi je nějak přirozená a stačí to jen trochu každý rok přiživit.
Kdo je váš herní vzor a komu v NFL fandíte?
Herní vzor nemám, vždy hraji nejlépe, jak dokážu. Nepotřebuji vzory. Fandím Dallas Cowboys. Měl jsem hodně rád bývalého quarterbacka Tonyho Roma, pro jeho přehled na hřišti. Podobně obdivuji taky Aarona Rodgerse z Green Bay Packers.
Máte v současnosti v týmu Sígrs někoho, kdo má podle vás opravdu zajímavou herní budoucnost?
Máme hned několik budoucích hvězd Paddock ligy. Jmenovat je nebudu, jsou mladí a mohlo by jim to vlézt do hlavy. Musím říct, že na to, jaké máme podmínky, tak náš juniorský program nám opravdu prosperuje. Jsem hrdý na to, co trenéři s mladými dovedou.
Daniel Schmied (19) z Brno Sígrs uniká obraně Brno Alligators.
Vášeň k americkému fotbalu vás zavedla k trénování Brno Amazons. Jak vás trénování žen naplňuje?
Začalo to jen jako výpomoc slíbená u piva a stala se z toho závislost. Máme skvělé holky, výborný trenérský tým. Je radost chodit na tréninky. Neskutečně mě to baví a těším se na další sezonu.
V poslední sezoně jste zaútočili na „zlatý hattrick“. V ženské lize jste vybojovali tři tituly v řadě za sebou. Jak se vůbec díváte na americký fotbal žen?
Pevně doufám, že nezůstane jen u hattricku. Trénovat ženské a ještě ve fyzicky náročném sportu se může zdát jako noční můra. Sám jsem se na to díval kdysi s opovržením. Jenže dokud to člověk nezkusí, vůbec netuší. S holkami je to úplně jiná práce než s chlapy. Je důležité, že ženský fotbal zažívá velký skok. Je sice pravda, že v první lize jsme stále jen tři české týmy, ale ve druhé lize týmů přibývá a rozrůstají se jim hráčské základny. Věřím, že brzy bude mít první ženská liga více účastníků a úroveň se bude každým rokem zvyšovat.
