V neděli zavítal do rodného Brna, aby slavnostně zahájil ligový duel zdejší Zbrojovky s pražskou Duklou. Sám Lukáš Konečný se přitom mnohem lépe ohání rukama než nohama. "Pro nás boxery je rozhodně bezpečnější se mlátit v ringu než honit za míčem," podotýká čtyřiatřicetiletý bojovník.
Zkoušel jste někdy fotbal?
Chodil jsem na sportovní fotbalovou školu, byl jsem v jedné třídě s Jirkou Jarošíkem. Ale kolektivní sport mi nějak nepřirostl k srdci, fotbal mi moc nešel, tak jsem radši přesedlal. Ale i ta fotbalová průprava se mi v pozdějším sportovním životě hodila.
Zahrajete si ještě někdy s fotbalovým míčem?
Fotbal hraju rád. Průšvih je ale v tom, že box je proti fotbalu bezpečný sport, i když si to hodně lidí nemyslí. My boxeři když na tréninku hrajeme fotbal, tak se často zraníme a různě dokopeme. Měl bych taky problém hrát fotbal soutěžně, protože vím, jaké jsou tam lumpárny a prasárničky, kdy vás někdo kopne nebo vám někdo něco řekne. A já jsem docela cholerik.
Narodil jste se v Brně, ale většinu života jste strávil v Ústí nad Labem. Komu ve fotbale fandíte?
V Brně jsem žil do osmi let a jako Brňák se pořád cítím, i když z půlky jsem taky Ústečák. Rozhodně nefandím Pražákům, tedy Spartě a Slavii, pokud nehrají na mezinárodní úrovni. A fandím hlavně Brnu, což není žádné klišé, vždycky pro mě bylo srdcovou záležitostí. Jak ve fotbale, tak v hokeji.
Přejděme k vašemu sportu. Co vás nyní čeká v ringu?
Vypadá to, že si teď hodím trošku oraz, budu trénovat jen lehce. Plánuje se nějaký zápas možná v březnu a vypadá to, že by to mohlo dopadnout i tady v Brně. To je moje přání.
Lukáš Konečný bojoval o titul profesionálního mistra světa v lehké střední váhové kategorii organizace WBO, zvítězil však Rus Zaurbek Bajsangurov.
Jak dlouho jste se sbíral po prohře v souboji o titul mistra světa s Rusem Bajsangurovem?
Jsou tam dvě věci. Rozbitý po zápase jste vždycky, i když vyhrajete v prvním nebo druhém kole, protože za sebou máte dlouhou přípravu a snášíte psychický tlak. Když je to po výhře, tak se dáte do kupy velice rychle. Když je to po prohře, tak to samozřejmě trvá dýl, ale nebylo to nic hroznýho. Pět šest dní vás bolí svaly a takové věci, tentokrát to bylo spojené i s antibiotiky a kortikoidy na oči, pak jsem se i trošku sloupal v ksichtě. Do toho mě tři dny po zápase chytla záda, která mi museli opíchat. Ale to nebylo spojené přímo se zápasem, spíš s psychikou. Teď už jsem víceméně kompletně fit.
Po zápase jste v souvislosti s problémy s vašima očima naznačoval, že za tím mohlo být něco nekalého. Pořád si to myslíte?
Zrálo to ve mně pár dní, protože jsem se s tím nikdy nesetkal. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si byl jistý, že to byla nějaká finta, že (Bajsangurov) měl něčím pomazané rukavice. Byla to prasárna a víceméně si myslím, že o tom musel vědět i realizační tým kolem něj.
Dá se s tím teď něco udělat?
Nedá, je to v pr...
Jak porážka změnila vaši pozici ve světovém žebříčku?
Trošku jsem klesl, ale moc to neřeším. I když jsem toho moc neviděl, tak si myslím, že ten zápas nebyl zas tak špatný. O to víc mě štve, že jsem dokázal udělat slušný zápas a přitom jsem měl hodně velkej handicap. Určitě jsem klesl v žebříčku a je nepravděpodobné, že bych v dalších dvou zápasech nastoupil k takhle velkému duelu o titul, ale neklesl jsem natolik, abych tyhle titulové zápasy nemohl v blízké době boxovat.
Také jste přemýšlel o přestupu o jednu váhovou kategorii výš. To pořád platí?
Pořád nad tím spekuluju. Jsou to necelá tři kila a bylo by to pro mě příjemný, ale nebude to nic, co by mě zachraňovalo, protože stejně vážím většinou kolem pětaosmdesáti kilo a bylo by pořád třeba před zápasem dvanáct kilo shodit.
Myšlenky o konci kariéry jste zahnal?
Dopředu jsem avizoval, že když v uvozovkách dostanu do držky, tak se na to můžu vykašlat. Já jsem sice prohrál, ale kvůli těm očím jsem to cítil jako hodně velkou křivdu a myslím si, že za normálních okolností bych ho musel porazit před limitem. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že přece nebudu končit, když jsem toho pitomečka měl porazit a neporazil jsem ho jen z nějakých nefér důvodů. Proč bych končil, když mi ten zápas ukázal, že mám na to boxovat se špičkou.
Máte před sebou pořád jako hlavní cíl pás pro mistra světa?
Už to tak úplně neberu. Bylo by to samozřejmě hezký, ale já ho měl, i když s malinkými uvozovkami, že to byl prozatímní pás. Ale ve světě je to brané jako pás mistra světa. Bylo by hezké mít to znovu, ale možná větším cílem by bylo boxovat nějaké lukrativní zápasy s většími jmény, která znají i lidé tady v republice, kteří nejsou v boxu tak zběhlí.
Takto známí jsou snad jen bratři Kličkové...
Jsou i další jako Mayweather nebo Pacquaio. To už je samozřejmě asi moc, to by chtělo velkou porci štěstí. Ale jsou i další, trochu menší jména, ale přesto známá.
Vy byste si stoupl do ringu s Mannym Pacquaiem?
Já bych si stoupl do ringu s kýmkoliv, s tím problém nemám. Neříkám, že bych ho zbil, ale rozhodně bych mu nedal nic zadarmo. Pro mě bylo vždycky příjemné mít proti sobě favorita, protože se člověk víc připraví, je svědomitější a víc maká. Když vím, že jdu s někým, kdo by na mě neměl mít, tak si občas v tréninku nebo dietě trochu polevím.
