„Už dřív jsem do Kosova jezdila, teď jsem tam byla poprvé za sportem,“ svěřila se boxerka s přezdívkou Andělská pěst, která minulý týden v Uroševacu remizovala s Mexičankou Elizabethou Lópezovou Corzoovou. V době, kdy se přiostřily vztahy mezi Kosovem a Srbskem.
Vnímala jste to tam?
Hlavně při odjezdu domů na hranicích. Postáli jsme si na nich šestnáct hodin, takže výborný. Celá cesta nám zabrala 32 hodin místo klasických patnácti šestnácti.
A vojáci už se tam pohybovali?
Ono to tam je tak nějak pořád. Já se úplně nechci vyjadřovat k situaci Kosovo – Srbsko, protože mě se to vyloženě netýká. Já tam jezdím jako turistka, nemám nic proti Srbům, nic proti Kosovanům, nic proti Albáncům. Jsem takový neutrální člověk. Ale vím, že oni to tam mají vyostřené. Když přejíždíte hranice, musíte si přelepovat espézetku, lepit to přes srbskou orlici nebo naopak přes kosovský znak. Už to tam mají léta zaryté a myslím, že jen tak se to nespraví.
Neměla jste strach, že tam nějaký čas budete muset zůstat?
To vůbec ne. Máme české občanství, ani nebyl důvod nás držet, takže jsem se toho nebála. Doufala jsem v hladký průjezd.
Bytyqi zůstal pás mistryně světa, zápas s Mexičankou skončil nerozhodně |
Co vás fascinuje na Kosovu?
Ten kontrast, že na jedné straně vidíte původní baráky, polorozbořené, pak se otočíte a na druhé straně máte vilu, kterou postavili uprostřed města třeba Švýcaři. Postupně se to tam dává do kupy. Když jsem se po třech letech tím městem procházela, absolutně jsem ho nepoznala. Je najednou dvakrát takové. Rozrůstá se.
Noční život je taky fascinující, lidi jsou tam jiní, temperamentní, živější, přátelštější. Když někde zaklepete na dveře a řeknete, že nemáte kde přespat ani co jíst, pozvou vás k sobě, dají vám najíst a napít. Nevím, jestli by si někdo u nás vůbec troufl zaklepat. A krásná je nedotčená příroda v horách kolem Albánie.
Táta je z Kosova, jak vám to pomohlo k novému angažmá?
Můj nynější manažer Burim Sylejmani se narodil v Kosovu, žije v Německu a celá stáj je poskládaná z lidí s kosovskými kořeny žijících všude možně. Že mám kosovské kořeny, všemu velmi pomohlo. Jsem teď strašně ráda, že je mám, protože jsem ještě dostala šanci a nemusela jsem skončit nadobro.
Jak se vlastně stalo, že jste zase profesionálka?
Úplně ze dne na den. Přišla zpráva od taťky, že má promotéra, jestli to nechci zkusit. Moje první reakce byla: Ne, díky! Protože jsem se zapracovala do zaměstnaneckého režimu. On na mě, ať tomu dám šanci a jedu si ho do Magdeburgu poslechnout. Co Sylejmani říkal, znělo rozumně, nabídl mi krásné podmínky na tři roky. Řekla jsem si, že nemám co ztratit. A že když mi tu šanci někdo dává, zkusím to.
Jako podmínku jste si dala, že budete dál trénovat pod Lukášem Konečným. Proč?
Lukáš je člověk, který mě do světa profesionálního boxu přivedl a já s ním neměla jediný problém. Mám k němu důvěru, i na sparingy nerada odjíždím bez něj. Jsem schopná vnímat jeho příkazy, vnímat jeho styl. Ač si někteří myslí, že není dobrý trenér, já nevím, koho lepšího bych v České republice našla. Chtěla bych mu zůstat věrná a odjet s ním plno dalších zápasů.
Znamená to pro vás, že už nebudete tříštit pozornost mezi box a civilní zaměstnání?
Pozornost tříštit ještě trochu budu, protože nechci úplně vypadnout z pracovního procesu. Zůstanu u toho na dva dny v týdnu brigádně, abych se měla kam vrátit. Ale primárně se budu zaměřovat na sebe a svoji přípravu v boxu.
Děláte dětskou ergoterapeutku. Jak přijali váš skoroodchod?
Paní šéfová se i po zápase ptala, jestli jsem si to náhodou nerozmyslela. Omluvila jsem se, že ne. Přijala to dobře. Bála jsem se, když jsem jí to šla oznámit. Říkala, že mi to přeje a že jí bylo jasné, že kývnu, když jsem si do Německa jela poslechnout manažera. Postavila se k tomu krásně.
Boxerka a bála se?
Naše paní doktorka je občas přísný metr. A nechtěla bych si to u ní úplně rozházet, protože to je skvělý člověk, od kterého mám v mém povolání co čerpat.
Pořád držím pás, nepřišla jsem o něj, to je dobré. Ale vnitřně mě to štve, s výsledkem nejsem ztotožněná.
Fabiána Bytyqi
Cítila jste, že když jste chodila do práce, šla výkonnost dolů?
Nechci to svádět na práci, obětovala jsem tomu maximum. Vstávala jsem brzy ráno, trénovala před prací, odmakala si osmičku, šla zase na trénink. Ale tělo je unavené, nebyl prostor pro regeneraci. A já nejvíc regeneruji spánkem, což nebylo.
Přišla jsem v osm večer domů, musela jsem si navařit na další den, vyprat, připravit se, chodila jsem spát v jedenáct nebo o půlnoci, vstávala v pět ráno. Nebylo to ono. Ale pro ten zápas jsem to kousnout musela a chtěla. Jsem však ráda, že další přípravu už budu mít pohodovější a takovou, jaká má být.
Už jste si pustila váš remízový zápas s Mexičankou, po němž dál držíte neporazitelnost i pás?
Ještě jsem ho neviděla, řešila jsem zdravotní komplikace. Po zápase jsem měla střevní potíže, skončila jsem v nemocnici na kapačce a jsem v rekonvalescenci. Mohlo to být fyzickou zátěží, shazováním a tím, že jsem něco špatného snědla. Na tom jsme se v nemocnici shodli. Trošku mě to vyřídilo, vrátilo mě to zpátky pod atomovou váhu. Řešit se to muselo. Už v Česku, v nemocnici jsem strávila šest hodin.
A jak byste zpětně hodnotila svůj poslední výkon?
Poslechla jsem si názory spousty lidí, nadšenců, neutrálů i haterů a sama to pocitově vidím kolem šesti kol pro sebe. Ne na remízu. Vím, že po každém z prvních tří kol jsem chodila za trenérem a říkala jsem: Hele, dobrý, ještě jsem nedostala čistý zásah. Tedy první byl ke konci třetího kola, hák ze zadní ruky. Pamatuji si momenty těch čistých zásahů. Ve 4. kole jsme dostali verdikt, že na body to je nerozhodně, což jsem vůbec nechápala.
Po zápase jste se ani neradovala.
Pořád držím pás, nepřišla jsem o něj, to je dobré. Ale vnitřně mě to štve, s výsledkem nejsem ztotožněná. V rohu mi říkali: Raduj se, nedej to znát. Ale já se neměla z čeho radovat, byla jsem naštvaná, protože to tak necítím. Kdyby ano, nejsem uražená. Neměla jsem ani náznak, že by to mělo být na remízu, proto jsem ten verdikt nevstřebala.
Jak se vám boxovalo v Kosovu, v rodišti vašeho táty?
Pěkně, v hale byla moc hezká atmosféra. Nastupovala jsem za domácí stáj a lidi mě hnali, podporovali, skandovali, to bylo fajn. Vědí, že mám kosovské kořeny. Přišlo asi 1 500 fanoušků, ale my boxeři prostředí vypneme a vnímáme jen trenéra. Trochu jsem se bála, po dlouhé době to byl desetikolový zápas, zase v nízké váze, obhajoba po dvou a půl letech, ale všechno si sedlo, jak mělo. I s trenérem jsme udělali, co jsme chtěli. Za mě dobré.
Fandili vám i kosovští příbuzní?
Nějací známí se přišli podívat, z Čech jsem si přivezla taťku a bráchu, ty svoje hlavní zástupce, které mám pořád u sebe.
 |
Světový titul jste obhajovala skoro po třech letech. Věřila jste ještě, že k tomu dojde?
Posunulo se to kvůli covidu. Nejprve jsem jím sama procházela, když jsem měla pás obhajovat. Pak organizace WBC ustoupila od povinných obhajob do půl roku, protože nebyla možnost cestovat. Nebylo reálné nic plánovat, protože najednou se změnily podmínky, přílety, odlety, karantény.
Vzhledem ke covidu mi vybouchla původní německá stáj SES a já si myslela, že už ani nebudu obhajovat. Že to bude konec mojí kariéry. Že mě čeká jen pár zápasů doma v Ústí nad Labem na Slunetě, v Clarionu nebo jinde po republice. Naštěstí se objevil nynější manažer, přizval mě do své stáje a dal mi možnost pás udržet. Jsem ráda, že si můžu ještě tři roky zaboxovat a párkrát snad ještě titul mistryně světa obhájit.
Teď už musíte do půl roku?
Úplně přesně nevím, jak to momentálně je. Teď už tyhle věci neřeším, nejdou přese mě, ale přes manažera. Dostanu instrukci, bude titulák, připrav se, vybereme soupeřku my, nebo ji vybere WBC. Myslím, že kdyby se to nestihlo do půl roku, ještě se nic neděje. Covid tady pořád je a věřím, že by to hratelné bylo. Čímž neříkám, že to chci oddalovat, ovšem vyjednat podmínky teď není vůbec snadné.
Víte, kdy vás čeká další duel?
Nástřel je, že by se na přelomu října a listopadu mělo boxovat. Jestli o titul, nebo ne, to necháme na tom, jak půjde sehnat soupeřku. Když lehce, klidně hodíme hned obhajobu. Pokud uvidíme, že bude problém někoho uhnat, tak to nebudeme lámat přes koleno, dáme vložený zápas a obhajoba se naplánuje až za toho půl roku.
Jaký teď máte tréninkový režim?
Hned jak se dám plně do kupy, najedeme zpátky do klasického. Neříkám, že bude volnější, ale mám cíl připravit se na Jizerskou 50, kterou si chci zaběhnout. Takže zapracuji na kondici. Začátkem září bychom zase vpluli do přípravy. Trénovat budu samozřejmě dvakrát denně, protože můj trenér to má takhle nastavené. Měla bych mít také silovou přípravu v Magdeburgu, budu dojíždět i tam.
Vážně jste uvažovala, že byste svoji kariéru uzavřela, kdybyste nenarazila na nového manažera?
U nás uspořádat titulový zápas, to znamená sehnat od půl milionu peněz nahoru. Což není jednoduché; když na celý galavečer máte rozpočet milion a půl, tak já bych zabrala třetinu... Navíc sponzoři k ženskému boxu moc neinklinují.
Já byla smířená, že pokud zůstanu tady, budu boxovat titulák, ale možná zadarmo, ne-li že si něco na něj zaplatím sama. A už pak nezaplatím ani trenéra. To byla naše verze, že bychom to takhle poskládali. Ale jsem ráda, že teď je tady někdo, kdo se o peníze a zápasy postará a my to nemusíme řešit. S trenérem se nám ulevilo, můžeme se zabývat jen sportovní stránkou.
Až vám vyprší tříletá smlouva, přeruší vaši kariéru mateřství?
Upřímně, když mi kontrakt bude končit, bude mi 29 let a kus. Už budu trošku stará a měla bych po rodině pokukovat.
