Badmintonista Adam Mendrek v akci | foto: Mark Phelan, Badminton Europe

Afrika? Teď vidím, jak se máme dobře, přiznává badmintonista Mendrek

  • 2
Kupu bodů i silné zážitky posbíral badmintonista Adam Mendrek na výletě do Kamerunu a Pobřeží slonoviny.

Chtělo to kus odvahy i dobrodružnou duši. Aby se posunul v kariéře vpřed, odhodlal se Adam Mendrek vypravit do destinací, v nichž se evropští sportovci ocitnou jen zřídka.

Uplynulé dva týdny tak strávil na turnajích v Kamerunu a Pobřeží slonoviny. „Všechno, co jsem od toho očekával, se povedlo. Ale jsem rád, že jsem zpátky v Evropě,“ hlásil po návratu 22letý badmintonista z Brna, který díky dvěma finálovým účastem poprvé nahlédl do první světové stovky. „Navíc jsem narazil na hráče, kteří hrají různými styly a se kterými nemám moc šancí se potkávat,“ vyzdvihuje Mendrek.

91. místo na světovém žebříčku dělá z Adama Mendreka aktuální českou jedničku.

Jak to, že se mezinárodní turnaje v takových místech vůbec pořádají?
Je to paradox. Ale světová badmintonová federace získává každým rokem víc a víc peněz, takže posílá velké objemy financí i do Afriky, aby se tam badminton rozvíjel a pořádaly se turnaje. Prize money 10 tisíc dolarů mi přijde na Kamerun docela slušné, hraje se i v místech jako Ghana a Uganda. Záleží pak na hráčích, kdo si takové turnaje vybere. Je tam snadnější bodový zisk, protože tam nejezdí úplná světová špička, na druhou stranu to kompenzují náročnější podmínky. Je to úplně jiný svět.

Co si z Kamerunu a Pobřeží slonoviny odvážíte za dojmy?
Už jsem byl na turnajích v jižní Africe, Maroku nebo Egyptě, kde to bylo jiné než v Evropě, ale hlavně Kamerun byl i proti tomu úplný extrém. Nejde jen o podmínky herní, které jsou proti světovým turnajům odlišné, ale celkově životní styl je úplně někde jinde. Člověk si to uvědomoval už předtím, ale teď o to víc vidí, jak se máme v Evropě a zvlášť v Česku dobře. Pobřeží slonoviny bylo takové víc evropské, i když to taky nebyla žádná hitparáda, ale Kamerun pro mě osobně byl šok.

V jakém ohledu?
Viděli jsme, jak žijí lidi na ulici, v chatrčích, ve špíně. Dopravní situace je zoufalá. I v hlavním městě Yaoundé se jezdí po hliněné cestě s dírami, proti tomu je na naší „déjedničce“ krásné svezení. Tam byla na cestě třeba půlmetrová díra a náš řidič ji normálně přejížděl. Jezdila tam auta, která by v Evropě neprošla technickou kontrolou. Byl to velký zážitek, možná i nepříjemný, ale tak to zkrátka je. Člověk to tak nějak věděl, ale osobní zkušenost je silnější.

V jakém režimu sportovec na takových turnajích funguje?
Bydlel jsem s dalšími Evropany, protože je to jednodušší, a kdyby se něco stalo, je nás víc pohromadě. Většinou jsme byli jen na hotelu a v hale, nechtěli jsme nikam moc vycházet, ani nám to nedoporučili. Někdy jsme si i sami prali, protože jsme nechtěli moc využívat veřejná místa. Na severu Kamerunu dokonce probíhá občanská válka mezi francouzsky a anglicky mluvícími obyvateli.

Jak jste se stravovali?
Jedli jsme většinou na hotelu. Vybírají nám bohužel ty nejdražší, ale zase je tam bezpečno a dá se tam najíst. Jinak jsme kromě banánů a dalšího loupaného ovoce nemohli nic jíst, protože i voda je tam zkažená, takže umytému ovoci nebo zelenině se nedá věřit.

Cesty jste si platil sám?
Pomáhají mi s tím sponzoři. Byla to poměrně nákladná záležitost, ale beru to tak, že člověk investuje sám do sebe. Jsem rád, že se to vrátilo aspoň těmi výsledky.

„Pro Evropany je to každým rokem těžší a těžší, protože je čím dál víc Asiatů, kteří se derou dopředu.“

Díky tomu výlet hodnotíte jako úspěšný?
S výsledky jsem moc spokojený. Byla to pro mě příprava na mistrovství světa, které bude na přelomu července a srpna v Číně. Dobře jsem věděl, že tam potkám různé herní styly, ale důležité pro mě bylo také zahrát si v jiných podmínkách. V hale například používali klimatizaci, což bude stejné i v Číně, a bylo to úplně jiné hraní, než na jaké je člověk zvyklý v Evropě. Také tam bylo obrovské vedro a dusno. Mám obrovskou radost, že se povedla ta dvě finále, za což jsem měl hodně bodů a konečně se dostal do první stovky na světě. Navíc jsem porazil i hráče, se kterými jsem předtím prohrál, což je pro mě směrodatný ukazatel, že je forma před mistrovstvím světa dobrá.

Jak v badmintonu vypadají rozdílné herní styly?
Každý kontinent má specifický styl hry. U nás Evropanů je spíš opatrnější a techničtější, naopak třeba Mexičan, kterého jsem tam potkal, je kladivo. Nejlepší hráči z Latinské Ameriky se snaží převzít iniciativu a dávat bomby na zem. Afričané nejsou technicky moc vybavení, ale jsou vyběhaní a mají pro ten sport výbornou postavu. Mají velkou výbušnost a tím, že nemají takovou techniku, jenom běhají a smečují. Také tam byli dva Asiati, kteří spíš vyčkávají a hrají dlouhé výměny, není to tak zběsilé jako v případě Afričanů a Latinoameričanů. Hrají trpělivě, a když zaútočí, tak je to většinou konečný úder. Byla tam dobrá skvadra hráčů v tom ohledu, že v každém kole mě čekalo něco jiného, takže jsem musel ke každému zápasu jinak přistupovat, měnit taktiku a přizpůsobovat se. To byl přesně důvod, proč jsem tam jel.

Znamená pro vás průnik do první světové stovky milník v kariéře?
Ono to zní, že je to jenom stovka, ale v dnešním badmintonu je to pro Evropany každým rokem těžší a těžší, protože je čím dál víc Asiatů, kteří se derou dopředu. Pro mě je to velký úspěch a první krok, abych se dostal na žebříčku nejvýš, co to jde, protože příští rok začne olympijská kvalifikace. Abych se dostal do Tokia, tak musím jít ještě o nějakých minimálně 20 míst nahoru a zároveň být nejlepší Čech.

Co pro to lze udělat v přípravě navíc?
Dostal jsem možnost se na rok připojit k německému týmu, který je jeden z nejlepších v Evropě. A jsem maximálně spokojený, protože mají čínského trenéra, výborné zázemí a skvělý sparing pro mě. I ten měsíc, co zbývá do mistrovství světa, budu trénovat v Německu.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž