I v ringu dobře vnímal, jak jeho zápasy prožívá. „Každých pět minut si brala kapesník a utírala se. Pak začala pokřikovat: Sakra, nemlaťte mého vnuka! Ale vulgárněji, naštěstí v polštině, česky neumí,“ usmíval se teenager.
Šachbazjana zastavil až v semifinále váhy do 63 kilogramů silný Brazilec Wanders Oliveira. „Artur bojoval, nepodělal se, bohužel o pět kilo těžší soupeř byl nad jeho síly, ten rozdíl se musel zákonitě projevit,“ tvrdil Svatopluk Žáček, šéf České boxerské asociace.
Loni to Šachbazjan, který jinak boxuje v kategorii do 60 kg, dotáhl až do finále, jenže letos byla konkurence zářivější. Bronz se možná leskne víc. „Loni tady nestartovali áčkoví boxeři, i když jsem tedy ve finále podlehl Kubánci. I teď jsem se od nich snažil něco okoukat. Mám rád spíš technický box, tak se zaměřuju hlavně právě na ně a na Rusy. Když se mi nějaký úder zalíbí, zkouším ho trénovat.“
Jednou by rád Grand Prix vyhrál a třeba i dohnal svého strýce Araika Šachbazjana, který má tři primáty z let 1995, 1997 a 2005. „Chci se taky zapsat do historie Velké ceny,“ plánuje Ústečan s arménskými předky. „Boxoval už praděda, pak děda, díky strejdovi Araikovi, který má deset českých titulů, jsem začal i já. Chodil jsem na jeho zápasy už jako pětiletý a líbilo se mi to. Byl jsem hyperaktivní, box mi pomohl se uklidnit a vymlátit.“
