Mezi australskými sportovními legendami měli a mají plavci mimořádné místo. „Pokud dosáhnou na vrchol, tedy na olympijské zlato, dotknou se stratosféry, která je i pro naše fotbalisty, hráče kriketu či kohokoli jiného nedosažitelná,“ píše server australské televize ABC.
Proto oznámení Titmusové v její vlasti tak mocně rezonuje.
Přestože indicie k němu už několik měsíců existovaly.
Po hrách v Paříži, kde v souboji generací proti Ledecké a McIntoshové vyhrála „závod století“ na 400 metrů volný způsob, nejprve oznámila, že si naordinovala roční přestávku. Což nebylo v plaveckém světě nic výjimečného. „Potřebuju si psychicky trochu odpočinout,“ říkala.
Ještě letos v lednu tvrdila: „V červenci se vrátím do tréninku. Mým hlavním cílem bude olympiáda v Los Angeles 2028.“
Jenže... návrat do bazénu se v létě nekonal.
Šampionka Titmusová končí v 25 letech: Jsou tu pro mě důležitější věci než plavání![]() |
K žádnému dalšímu klání pod pěti kruhy se už na bloky nepostaví.
„Osmnáct let jsi strávila v bazénu a deset z nich reprezentovala. Byla jsi na dvou olympiádách, a co je ještě lepší, vyhrála jsi!!!“ napsala nyní na Instagramu v dopise adresovaném jejímu sedmiletému Já, tedy mladičké Ariarne, která v roce 2007 v Tasmánii právě začínala s plaváním.
“Sny, které jsi měla, se všechny splnily,“ připomněla sama sobě. „Přátelé, které jsi našla, jsou na celý život. Dosáhla jsi na víc, než sis kdy myslela, že jsi schopna – a měla bys na to být hrdá. Tvá snaha byla neúprosná. Odcházíš bez lítosti a s vědomím, že jsi obrátila každý kámen. Jsi naplněná, spokojená, šťastná.“
Také její kouč Dean Boxall novinářům vysvětloval: „Vyhrála, co mohla. Nemůže víc. Nemůže reprezentovat Zemi proti Marsu.“
Přesto ta otázka zaznívala dál: Proč doopravdy končíš, Ariarne?
Největší úspěchyAriarne Titmusová
|
Pokusila se tedy odpovědět. Vyprávěla, jak se prvním podnětem stal strach z rakoviny, s nímž předloni bojovala.
„To byl zlomový moment, který mě psychicky silně zasáhl. Tehdy jsem pravděpodobně poprvé uvažovala o jiném životě než jenom o tom plaveckém. Musela jsem se vážně zamyslet, co je pro mě nejdůležitější. A uvědomila si, že to není jen plavání.“
Když jí bylo čtrnáct let, rodiče se kvůli ní přestěhovali z Tasmánie do Brisbane, aby si mohla plnit plavecké touhy. Ujal se jí tu excentrický a elitní kouč Boxall.
„Nevěřil bych, že jednou může být tak skvělá,“ přiznal později. „Ale obstála díky skvělé povaze. Je nesmírně vytrvalá a důsledná.“
Ochotně obětovala dospívání velmi osamělému dobrodružství. Se svojí drobnou postavou musela pracovat tvrději než většina ostatních. „Nebyla jsem ani moc talentovaná, ani dobře stavěná, ani silná. Všechno jsem si musela vydřít,“ popisovala.
Na mistrovství světa v Kwangdžu 2019 vzala plavecký svět útokem – a šokovala vítězstvím nad Katie Ledeckou na kraulové čtyřstovce. „Nastupovala jsem jako outsiderka a musela porazit tu nejlepší na světě,“ vzpomínala. „Někdo by to považoval za nepřekonatelnou překážku, ale já brala jako požehnání, že se mohu poměřit s Katie.“
O dva roky později na hrách v Tokiu výhru nad Ledeckou zopakovala. Navrch přidala zlato i z prestižní kraulové dvoustovky.
Objev dvou nezhoubných nádorů na vaječníku ji pak zasáhl jako úder kladivem.
Začalo to zdánlivě nevinně. Kvůli bolestem v kyčli šla na magnetickou rezonanci. Při ní však lékaři diagnostikovali cosi, s čím nepočítala. „Našli jsme dva velké výrůstky na vašem pravém vaječníku,“ uslyšela.
Vyděsila se. Svět se jí hroutil. Uzavřela se zcela do sebe.
„Každý, kdo mě zná, ví, že bych se vzdala čehokoli na světě, abych mohla být matkou. Protože to je můj největší sen,“ vyprávěla s odstupem času. „Myslela jsem na nejhorší scénář a byla jako zkamenělá z možné ztráty vaječníku a z toho, že by mě nádor připravil o možnost mít děti.“
Teprve když lékaři tumory při operaci úspěšně odstranili, poprvé o tom veřejně promluvila: „Moc se mi ulevilo. Byla to obrovská životní škola, kdy jsem si uvědomila, že jsme tak moc zaneprázdněni snahou vydolovat ze sebe ty nejlepší výkony, až někdy zapomínáme, že naše těla musíme hlídat, jak to jen jde.“
Po tříměsíční rekonvalescenci znovu plavala a opět kralovala. Terminátorka, říkali jí. „Jsem jen bláznivá tasmánská holka,“ smála se.
Den poté, co dohořel oheň her v Paříži, si jí na Champs-Elysées všiml reportér Dean Bilton. Po slavném bulváru právě za velkého jásotu projížděl autobus s francouzskými basketbalisty, zatímco Titmusová, už oblečená jen v civilu, bezcílně bloumala od výlohy k výloze, ztrácející se v davu, v duši klidná, usmívající se.
Tehdy ještě nevěděla, že žádný další velký závod nepoplave. Ale možná už onoho dne se ta myšlenka začala rodit v její mysli.
O patnáct měsíců později vykládá, jak chce pomáhat mladým plavcům v regionech, veřejně vystupovat, komentovat v televizi.
Je na prahu budoucnosti nekonečných možností.



































