Vodnímu slalomu propadli také Amáliini rodiče, odmalička tudíž byla předurčena k tomu, že do divokých peřejí vpluje i ona.
Snad proto se zpočátku takové vizi vzpírala a postupně vyzkoušela tenis, stolní tenis, badminton, tanec, orientační běh a jezdectví. Načež se přece jen upsala kajaku.
Start do kariéry měla raketový. V pouhých patnácti letech slavila titul juniorské mistryně světa. V jedenadvaceti v roce 2019 byla dospělou šampionkou Evropy a světovou v kategorii do 23 let.
Jenže potom se cosi zadrhlo.
V letech 2020 až 2022 se tři roky po sobě neprobojovala do tříčlenné reprezentace kajakářek.
Teprve letos se vrací, od čtvrtka se představuje i na Světovém poháru v pražské Troji.
✨The finish line sequence of my dreams✨
The three-year wait is over! Thanks, bye, never see you again!
#backintheteam #hellyes
Díky @jplatno že si zachytil tyhle momenty✨
„Odmalička mi maminka říkala: Když budeš pořádně trénovat, budeš dobrá,“ líčí. „Věřila jsem jí, ale když se mi potom nedařilo dostat se do týmu, byla jsem tím víc nervózní. Mezinárodní závody se mi jezdily snadno, zato při domácí nominaci jsem cítila hrozný tlak.“
Teta Štěpánka se s ním pokaždé vypořádala a v národním týmu vydržela nepřetržitě tři dekády až do roku 2017, kdy v 49 letech zůstala „jen“ první pod čarou.
TACEN 2017. Při prvním (a zároveň i posledním) společném evropském šampionátu: debutující Amálie Hilgertová (vlevo) pronikla do semifinále, teta Štěpánka startovala z pozice náhradnice českého týmu a vypadla v kvalifikaci.
Amálie pochopila, že schopnost vypořádat se psychicky s tlakem domácí konkurence bude pro její další kariéru stěžejní.
„Bylo to hodně na hlavu,“ přiznává. Když si v domácí nominační sérii nevyjela tým poprvé, předsevzala si, že bude navzdory tomu celou sezonu tvrdě trénovat. Nebylo však jednoduché srovnat se s vědomím, že usilovně dřete a cítíte formu, ale nemáte ji přes léto kde prodat.
„Takže když mi ani další rok reprezentace nevyšla, řekla jsem si: Ty jo, na tohle už má hlava nemá, abych zase celou sezonu odtáhla úplně sama, bez velkých závodů. Trochu jsem tedy povolila, vyrazila jsem s kamarády na hudební festival a dopřála si i další věci, na které normálně nemám vůbec čas. Hlavu jsem si tím čistila.“
Pracovala rovněž s mentálním koučem, který ji učil, aby si při závodech nenechávala rozutéct myšlenky. Navrch změnila trenéra na vodě a přešla k olympijskému medailistovi Jiřímu Rohanovi, otci Lukáše Rohana.
Výsledek se dostavil. Nadšeně bušila v květnu do lodi, když si v české kvalifikaci konečně opět vyjela reprezentační tým. „Těším se teď na každý závod,“ nadšeně ujišťuje. „A na Troju dvojnásob, tam úspěch chutná ještě o něco víc.“
Cílem je umisťovat se ve Světovém poháru co nejčastěji v top desítce, zvednout si tím sebevědomí a za rok zabojovat o hry v Paříži. Ať už v kajaku, nebo v nové olympijské disciplíně kajakkros, ve které minulý týden proplula na poháru v Augsburgu do semifinále.
„Dva roky jsem kajakkros nejezdila a on se mezitím dost změnil, holky začaly být daleko agresivnější a dravější. Jsem spíš nekontaktní typ, ze začátku mě to dost zaskočilo, ale přizpůsobuju se. Ačkoliv klasický vodní slalom je mi mnohem bližší.“
Středoškolské vzdělání získávala kdysi na soukromém pražském gymnáziu Mensa určeném pro děti s IQ nad 130 bodů.
Amálie Hilgertová v Rozstřelu.
Loni úspěšně ukončila bakalářské studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické a načala zde i to magisterské. „Jenže vůbec mě nebavilo. Tak jsem se rozhodla, že půjdu jinou cestou.“
Raději se věnuje práci v jejich rodinné firmě zabývající se prodejem vodáckého vybavení.
„Přihlásila jsem se do nějakých online kurzů a pídím se po informacích, které ve firmě využiju. Přispívat k něčemu, co moji rodiče vybudovali, mi dává větší smysl než ta škola,“ je přesvědčena. „Ale kdo ví, až skončím s vodou, třeba budu chtít zkusit něco úplně jiného.“
