To však neznamená, že by 25letá závodnice z České u Brna přestala na Tokio myslet.
Naopak.
„Na olympiádu myslím každý den,“ říká Adéla Hanzlíčková. „Denně pracuji s vidinou, abych se do Tokia dostala. To je to nejdůležitější a víceméně jediné, na čem záleží,“ upozorňuje první česká zápasnice pod olympijskými kruhy, což se jí podařilo v roce 2016 v Riu.
Pro vás je dost škoda, že se do Tokia nedalo dostat z jarního mistrovství Evropy, kde jste brala druhé místo, co říkáte?
Je to sice tak, ale tak je to v zápase nastavené. Ani když vyhrajete zlato, pořád vám to postup nezaručí. Na světě to už bylo jiné, tam možnost kvalifikovat se byla, ale tam to úplně nevyšlo. Chytla jsem hodně těžkou skupinu. Už když jsem viděla los, uvědomila jsem si, že bych musela mít buď skvělou formu, nebo by se musel stát zázrak.
Je i holý postup na olympiádu víc než evropské stříbro?
Daleko víc. Náš sport není tak sledovaný a medailový úspěch na jiné akci neudělá tolik.
Čili zlom ve vaší kariéře nastal už v Riu, přestože jste se tam neprosadila?
Tehdy to zlom byl. Moc se nepočítalo, že se tam dostanu, pak se o zápase začalo mluvit. Jinak to ale byl, co si budeme vykládat, průšvih. Skoro jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.
Průšvih? Není to silné slovo?
Dnes si myslím, že to přišlo brzo. Nebyla jsem vyzrálá, hlavně psychicky, neunesla jsem ten stres. Dozvěděla jsem se o nominaci měsíc předem, to je strašně pozdě. Aspoň půl roku bych se potřebovala chystat.
U přípravy se zastavme. Na fotografii pro tento rozhovor si líbáte biceps. Jsou pro vás nabušené ruce a svaly klíčové?
Jedna věc je focení, kdy jsem dělala různé pózy, a druhý je síla, což není to nejdůležitější. Nebo může být, ale v rovnováze s technikou a rychlostí. Je pravda, že někteří zápasníci sází hlavně na sílu, to však není můj případ.
Proč?
Protože zápasy jsou pak nudné. Jenom se drží, pak jeden z nich něco udělá a je konec. To se mi nelíbí, o takovou nudu já nestojím. Chci pracovat na technice, aby se pořád něco dělo, aby zápas byl divácky atraktivní. Jsem impulzivní v osobním životě a taková jsem i ve sportu.
Víte, kolik zvednete na čince?
Každý rok máme testy, na bench jsem loni dala 80 kilo, na dřep kolem stovky. Časy na sprintech si nepamatuju vůbec. Ono to ani není směrodatné. Záleží, jak se člověk dokáže držet taktiky.
Studujete soupeřky?
Bohužel v tomto jsem přírodní typ. Nesleduji moc videa, zápasím pocitově. Nemám ráda ani náramky, které měří tep. Se statistikami se nekamarádím, dám raději na svůj dojem. Bylo by dobré si soupeřky nastudovat, dělá se to hodně, špičce to dělají trenéři. Holce řekne: levou nohu si teď dávej víc dopředu. Já na to nejsem.
Vraťme se k olympijské motivaci. Je pokus o Tokio víc zavazující, když jste byla už v Riu?
Ze všech sil se tam snažím dostat, abych si napravila reputaci. Strašně mě štvalo, že jsem v Riu neukázala vůbec nic. Ani zlomek toho, co umím. Byl to nedůstojný výkon.
Co vám svázalo ruce?
Šla jsem na plac a během první periody, což jsou tři minuty, jsem inkasovala technickou převahu. Debakl 0:10, 0:11. Tohle bych chtěla napravit, protože Rio můj vrchol nebyl. Aspoň si to myslím.
Na mistrovství světa jste došla o kolo dál. Byla jste spokojenější?
Tam to bylo vyrovnanější a můj pocit z vlastního výkonu byl daleko lepší. Nebyl to projetý zápas, že by mě soupeřka strašně zmydlila. Jednou jsem zaspala a z toho mi nasypala body, ale propadák to nebyl.
Přispělo k tomu i stříbro z mistrovství Evropy, že jste se cítila pevnější v kramflecích?
Rozhodně. Předtím jsem měla medaile a výsledky jen z mladších kategorií, z juniorských, kadetských nebo do 23 let. Je to hezké, ale není to ono. Počítají se až seniorské výsledky. Ani svaz nedostává peníze za mládežnické úspěchy. Evropské stříbro bylo moje první, co se počítá, zvedlo mi to sebevědomí, zápasilo se mi úplně jinak. Porazila jsem i starší a vyzrálejší holky. Začala jsem zápasit hlavou a nebyla jsem tak rozhozená jako vždycky.
Ukázal se vám pak posun na mistrovství světa?
Vyloženě zklamaná jsem nebyla. V 1. kole jsem měla litevskou soupeřku, se kterou jsem na jaře na ME šla dost vyrovnaně. Tady jsem ji zvládla v pohodě do minuty, strašně mě to navnadilo. Na Japonce ve 2. kole jsem narazila, ale aspoň vím přesně, na čem zapracovat.
Na čem?
Je to trpělivost. Jakmile se v zápase dlouho něco neděje, mám nutkání něco udělat, a většinou je to zkrat, kterým si to pokazím.
V jakém stadiu kariéry v pětadvaceti letech jste?
Úplně sebekriticky si myslím, že fyzicky jsem na dobré úrovni. Fyzička mi nikdy nechyběla. Přesto je spousta věcí, na kterých je potřeba zapracovat, stejně tak v taktice. Musím vyzrát, abych se mohla rovnat se špičkou. Hlavně se sama uklidnit, protože hlavně moje mladší roky byly dost divoké. Vždyť platí, že v zápase se člověk dostává na vrchol později. Lidi se diví, že mistrovství světa vyhraje ženská po třicítce, třeba už má za sebou mateřskou pauzu. Ale tak to je. Nevyhrávají mladá ucha. Stává se výjimečně, že mladý závodník je vyklidněný natolik, aby unesl tlak.
Módní MMA, tedy boj v kleci, vás neláká?
Různé pobídky přicházely a doteď se občas někdo zastaví na mém tréninku nebo se zmíní, abych si tahle bojová umění zkusila. Už to ale nezkouší tolik, protože můj názor je známý. MMA se mi nelíbí a nechat se jenom vtáhnout penězi, i když jsou lákavé, se mi nechce.
Pravda je ale taková, že v MMA peníze leží na zemi. Jen je zvednout.
Když slyším od kolegů, kolik si zápasením v kleci dokážou vydělat, jde z toho kolikrát hlava kolem. Peníze však pro mě nejsou tím hlavním lákadlem a MMA jako sport se mi nezamlouvá. Zápas je víc. Ten je o hlavě, o technice, ne o brutální síle a snaze soupeře zničit. Spíš ho přelstít. V MMA teče krev, zápas je elegantnější. Něco jako šachy s lidskými těly.
S Lucií Pudilovou, známou českou bojovnicí z klece, si ale občas zatrénujete. Našly byste disciplínu, v níž byste se mohly rovnocenně poměřit?
Raději bych to nezkoušela. Protože další, co mě na MMA odpuzuje, je představa, že budu dostávat rány do obličeje. My s Luckou zápasíme, ale nic jiného. Jsem ráda, že toho můžu využít, některé chvaty a obraty je užitečné vyzkoušet. Ona je navíc urputná, pořád vstává, jede jako pitbull. Nestane se, že by hodila ručníkem o zem, že už ji to nebaví.
