Jsem tady a jsem ve formě.
Když v pátek v těsné blízkosti namodralé řeky Inn vylezl Adam Ondra až na vrchol modré i žluté cesty, vyslal soupeřům jasný vzkaz.
Lépe začít cestu za zlatým hattrickem - v obtížnosti triumfoval na MS v letech 2014 a 2016 - nemohl. Ovládl kvalifikační skupinu B a povídal: „Dodá mi to sebedůvěru do dalších kol. Lezlo se mi pěkně, jsem příjemně překvapen.“
Nerozhodily ho ani dva protesty.
Šlápl si na reklamu
Na modré cestě byl totiž nevhodně umístěný jeden reklamních bannerů s logem Black Diamond a Ondra se ho dotkl. Stejně jako další hvězdy Francouz Desgranges a Kanaďan McColl.
Okamžitě se proti nim objevily stížnosti. Šéftrenér Tomáš Binter si vše prohlédl na videu, které na tablet natáčel jeden z členů českého realizačního týmu, a zašel za Ondrou. „Je proti tobě podaný protest kvůli kontaktu s bannerem,“ oznámil mu.
Protesty? Politika za 70 euroŠéftrenér Binter přibližuje zákulisí  |
Pětadvacetiletý reprezentant mu skočil do řeči. „Ale já jsem tam tu nohu musel dát. Logicky to tak vycházelo,“ hájil se. „Vím to,“ uklidnil Binter Ondru s tím, že už má předepsaný protiprotest a že vše půjde řešit s rozhodčími.
Zvolil neformální postup a uspěl. Ještě než se Ondra vydal v překrásném areálu Kletterzentrum na žlutou cestu, dostalo se mu ujištění - stížnost zamítli.
Kudrnatý Čech se díky tomu nemusel rozptyloval zhoubnými myšlenkami, cestu „topoval“, a tak když posléze přišla ještě jedna „reklamace“ na ten samý moment, už byl v klidu.
Postup mám jistý, tak co, proběhlo mu hlavou. „Ne, fakt jsem kvůli tomu už nebyl nervózní. Hlavní bylo, že jsem obě cesty topoval. Bylo mi jedno, jestli skončím v kvalifikaci první, nebo desátý,“ sdělil poté reportérům.
Protesty vnímal jako neoprávněné. „Byla to chyba stavěčů, že to tam vůbec dali.“ Binter to viděl podobně, byť podotkl: „Uznat se to dalo.“ Ostatně případy Desgrangese a McColla tak dopadly.
Únik ve skalách
Ondra si na volný sobotní den naordinoval psychický odpočinek. Chtěl uniknout atmosféře mistrovství světa, potřeboval oddálit nervozitu až těsně před svůj semifinálový start.
Vydal se s přítelkyní Ivou Vejmolovou do skal. „Tam se cítím jako doma,“ vysvětloval. Vejmolové, jedné z českých reprezentantek v Innsbrucku, tam udělal jističe.
V neděli v jednu hodinu odpoledne začala bitva o postup do finále.
Ano, to označení „bitva“ je výstižné.
Kvůli nevyváženým cestám v kvalifikačních skupinách postoupili do semifinále i lezci, od kterých se to nečekalo.
Když se pak v hale Olympiaworld pustili do zdolávání překážek, padali. A překvapivě nízko končila i některá esa, včetně Itala Ghisolfiho. Program tak pádil až zběsilým tempem.
A najednou byl na řadě Ondra. Na favorita soutěže houkli pořadatelé: „Pojď a lez.“ Byl zaskočený. Takhle rychlý průběh semifinále neočekával. Vždyť se ani nestihl rozehřát. „To není dobré,“ pomyslel si.
Suchá kůže
Podezřele dlouho si stěnu prohlížel, dál už oddálit start nešlo. Každý krok byl pro něj kvůli suché kůži náročný, brzy se vyčerpal. Nepomohl mu ani fakt, že v zaplněné aréně bylo velké teplo a kvalita chytů se rychle zhoršovala.
Zvládl 34 kroků, pak spadl. „Co se to právě stalo?“ nechápal hlasatel. Ondra po dopadu na zem začal křičet na šéftrenéra Bintera. Chtěl vědět, zda se vešel do finále. Vešel. Těsně. Kdyby získal o bod méně, loučil by se.
Ondra se poté zajímal, zda proti němu náhodou někdo nevznesl protest. Měl dojem, že mohl šlápnout na nýt. „To se naštěstí nestalo,“ ujišťoval pak Binter novináře.
Jeho svěřenec mezi ně dorazil se zklamaným výrazem. Nečekaně svižný průběh semifinále ho okradl o férové podmínky. „Neměl jsem na vybranou, najednou jsem musel jít na stěnu. Lezl jsem nepřipravený.“
A tahle nepřipravenost o pár hodin později rozhodla o tom, že titul světového šampionátu neobhájí.
Ve finále rychle dolezl až k 37. chytu. Jenže přišel o síly při zdolávání velké červené struktury, zároveň se nenašlo mnoho míst, kde by si odpočinul. Najednou měl před sebou tuze těžký chyt. Zabral, už tam málem byl a... spadl.
Tak jsem čtvrtý
Ještě ve vzduchu křičel, vztekal se. Smiřoval se s tím, že zůstane bez medaile. Předpokládal, že se ke stejnému kroku dostanou další tři lezci. „Adam Ondra je pořádně frustrovaný,“ pohotově reagoval hlasatel.
Český reprezentant si sedl na bílou pohovku a z pozice průběžného lídra sledoval zbylé finalisty. Ten pocit bezmoci se mu vůbec nelíbil. Trýznila ho semifinálová křivda. Dokola přemýšlel nad tím, zda nemohl 37. krok zvládnout.
„Chyt byl zablokovaný takovým jedním menším, takže jsem ho ani netrefil ideálně,“ popisoval Ondra později před namířenými diktafony. „Objektivně ale musím uznat, že jsem na ten krok neměl. To samé říkal i Jakob.“
Jaký Jakob? Rakušan Schubert, druhý muž semifinále a také jediný borec, který v neděli večer dolezl tak daleko jako Ondra. Zlato domácímu borci zajistil právě lepší semifinálový výsledek.
Ondru mrzelo, že mu obhajobu i hattrick překazila okolnost, kterou nemohl ovlivnit. A rozum mu zůstával stát i nad obtížností zmíněného 37. kroku. „Přišel mi jako úplné UFO, přepálený,“ podivoval se.
Jeho hlas zněl zklamaně, ostatně to potvrdila i následující slova: „Chtěl jsem zlato. Prohrál jsem kvůli semifinále.“ Kdekdo by byl jako vicemistr světa nadšený. Jenže Ondra je maximalista, vždy touží po nejcennějším kovu. Byl nesmírně blízko. Blíž už takřka být nemohl.
