Pamatujete si na okamžik, kdy jste poprvé vlezla do moře před svou první sólo přeplavbou přes kanál La Manche?
Hlavně si vybavuji, jak jsem před svým sólem plavala přes La Manche štafetu. To jsem si tenkrát říkala, že něco takového plavat sólo rozhodně nechci. Že je to hrozně studené, dlouhé a slané. Proč by tam člověk vůbec lezl?! Ale stejně jsem to pak chtěla zkusit, byla to pro mě výzva k překonání sebe samé. Před samotnou přeplavbou už jsem to v sobě měla zpracované, snažila jsem se představovat si, jak skáču do vody v Anglii a jak potom vylézám z vody ve Francii. Že se to podaří, abych se na tu přeplavbu nemusela znovu vracet.
I když se mi v hlavě samozřejmě honily i obavy a nejistota, protože člověk nikdy neví, jak to dopadne. Jako se spoustou věcí v životě. Na to je ale lepší nemyslet, protože vám to stejně k ničemu nepomůže. Nejlepší je se do toho prostě vrhnout s klidnou hlavou. Proto dělám před startem meditační cvičení, abych ty obavy nechala na břehu a při plavání se jimi nezatěžovala. A opravdu jsem to dala. Za 14 hodin a 37 minut.
Plavbu v Cookově úžině jsem chtěl vzdát. Zachránila mě medúza, která mi vplula do plavek.
