Bylo by mi dobře, nebýt studu: vážně takhle hloupě dopadla po pár metrech má jízda čtyřkolkou pouští? "Vstávej!" Pavel Kubíček, jeden ze šéfů dakarského týmu KM Racing, ke mně dojede s motocyklem. Z polohy, v níž právě jsem, vypadá generálsky jako Napoleon na koni. Nejraději bych po vzoru pštrosa schoval zbaběle hlavu do písku, jenže nejde to.
"Vstávej!" Jak se zvednout ze země a zachovat si aspoň zbytky důstojnosti? Nahodit úsměv ňoumy asi nebude to pravé, ale nic jiného mě nenapadne.
Očima reportéraZpravodaj MF DNES Filip Saiver zažil na Sahaře, jak se trénuje na Rallye Dakar |
Na kraji saharské pouště nalepené na tuniskou oázu Ksar Ghilan, kde jsem se snažil u českého týmu pochopit, co obnáší příprava na slavnou rallye, jsem měl připitomělý úsměv často. Ještě častěji jsem však za nevěřícným úsměvem skrýval otázku.
Je tohle vůbec možné?
"Ty vole, co tady děláš?"
Tou otázkou jsem se v jednu chvíli dokonce stal. Na místě navigátora v kamionu zkušeného Martina Macíka dostalo mé tělo symbolicky tvar velkého otazníku a já se při zběsilé čtyřicetikilometrové jízdě terénem zmohl jen na dvě myšlenky.
První: "Je čirý nesmysl, aby tohle člověk na Dakaru vydržel stovky kilometrů den co den." Druhá: "Ať to, proboha, skončí!" K aspoň částečnému pochopení toho, co se v mnohatunovémspeciálu při rallye děje, doporučuji číst další řádky ve velmi rychlém tempu.
Drrrrrrrr! Rána po skoku do jámy! Obrovské otřesy! Bolest! Prudká brzda! Pásy zařízlé hluboko do těla! Drrrrrrrr! Macík: "Jak to jde?" Já: "Jde to." (Pravda: Nejde.) Smyk! Auto jede bokem! Nájezd na dunu, vidím jen nebe! Drrrrrrrr! Nesedím v autě, ale v naplno puštěné sbíječce a skáču na ní pouští!
Tachometr ukazuje 150! Stačí, Kriste Pane, stačí! Macík: "Přehřívá se motor, musím na chvíli zpomalit." Já v duchu, lhostejný k tomu, že má řidič problémy s technikou: "Kéž je to přehřáté až do cíle!" Není, šílenství začíná nanovo.
Drrrrrrrr! Rána do hlavy, pak do ramene, nestíhám zjistit od čeho! Už dost! Ano, dost. Vydechněte si, zpomalte ve čtení. Kamion brzdí, vystupuji.
Kdosi se ptá: "Jaké to bylo?" Já: "Paráda." (Pravda: Peklo.) Dávám si panáka, s Macíkem se ani nechci bavit. Skoro ho nemám rád za to, kolik utrpení mi připravil. A nemůžu přijít na to, proč tohle utrpení dobrovolně podstupuje on.
"Taky to nevím," krčí rameny. "Po 400 kilometrech na Dakaru si vždy říkám: Ty vole, co tady děláš?"
Já, nevyzpytatelný velbloud
Tuniské přísloví potřebuje doplnit. Dnešní verze zní: "Nikdy nevíš, co udělá poušť, moře a velbloud." Úplná verze má znít: "Nikdy nevíš, co udělá poušť, moře, velbloud a Saiver na čtyřkolce."
Respektive co udělá čtyřkolka s ním, neboť zpočátku si ten zpropadený krám jede, kam chce, nezávisle na pokusech o řízení. Hrůza v kamionu měla aspoň tu výhodu, že jsem nebyl za sebe zodpovědný. Teď je vše na mně.
Stejně jako při jízdě v dunách s Toyotou Hilux, sloužící při Dakaru jako servisní vůz. Když jsem se s ní zahrabal do písku a potil se v obrovském vedru při vyprošťování lopatou, zjevila se přede mnou jako před Mojžíšem desatero slova Macíkova navigátora Václava Kaliny: "Chcete opravdu vědět, co je Dakar?" vypráví vousatý mazák. "Nalajnuju vám 100 metrů, vy mi vykopete kanalizaci, a kdo to zvládne první, vyhrál. Přesně to je Dakar."
Ježíšek jede Dakar
K trapnému pádu na čtyřkolce stačí náraz do vyschlého trsu trávy. Stroj se o něj zastaví, ale já pokračuji setrvačností přes řídítka, hlavou napřed. Místo na těle bolí pád na duši.
Opodál sedí Josef Macháček, pětinásobný vítěz Dakaru na čtyřkolce. A navíc okolo mě suverénně na čtyřkolce sviští šestiletý Fanda, syn motorkáře Dušana Randýska. Naštěstí má jiné starosti než se vysmívat o 30 let staršímu nešikovi. "Tati, koupíš mi silnější mašinu? Tahle netáhne," nestačí mu to, na čem sedí. "Možná ji přinese Ježíšek, Fando," říká otec diplomaticky.
Jenže krátce po Vánocích začíná v Argentině nový ročník finančně náročné soutěže, takže Macháček drsně žertuje: "Fanouši, Ježíšek pojede Dakar, takže ti donese ho..o!" Dětským světem to neotřese.
"A na čem Ježíšek pojede?"
"Na koštěti, Fando, na koštěti."
Na koštěti bych chtěl jet taky. Přeletěl bych duny, s nimiž na čtyřkolce zápasím. Není lehké nacházet nejlepší cestu mezi kopci písku, ale při správné technice jízdy a při troše štěstí to jakžtakž jde: do kopce na plný plyn, na horizontu ubrat, setrvačností sjet dolů a tak stále dokola.
Nakonec mě to i baví, když se sunu pouští opatrně sotva třicítkou. Macháček se řítí stovkou... Opět tatáž otázka: Je tohle vůbec možné?
Sám v nekonečnu
Po písku běhají stříbrní mravenci, živé šperky pouště. Blíží se západ slunce, za pár hodin budou krajinu kousek odtud ozařovat plameny ropných rafinerií a člověka napadne, že právě tohle jsou barvy osamělosti.
Jako každý večer se zvedá vítr. Je silný, přesto mnohem slabší než uragán paniky, jenž mi při drobné ochutnávce Dakaru často řádil v hlavě. Sedím s týmem v závětří a mám – uf! – všechno za sebou.
"Tak já jedu!" zvedá se motorkář David Pabiška.
Na čtyřkolce mizí za obzor, vstříc nekonečnu v tisíci odstínech žluté. Když ho věčnost zcela obklopí, vyjede na nejvyšší dunu a vypne motor. Sedí, kouká do dáli, potopí se do vln písku a naslouchá křiku ticha.
"Je to magické, jezdím se pobát." Ano, Dakar je jistě především "stometrový výkop kanalizace", je nesnesitelný a bolí.
Ale scéna osamoceného motorkáře v poušti se mi stále vrací. Možná kvůli něčemu takovému, kvůli něčemu, co nejde přesně zachytit slovy, se na této rallye mnozí znovu a znovu mučí. Možná kvůli tomu tohle mučení milují. Koneckonců, ani mně nevadí, že mě doteď bolí naražené rameno.
