Překvapeni byli oba. Valentino Rossi z toho, že na červeném koberci, kam smějí po závodě vkročit jen ti nejlepší, uviděl poprvé stát i Karla Abrahama coby prvního muže třídy Open (doprovodné kategorie MotoGP). A ten zase z toho, že tu Rossi křepčil jako vítěz.
„Překvapený proto, neboť pro Valentina už není jednoduché, aby vyhrával. Už to není ten stroj jako dřív,“ říkal Abraham.
Jeho plakát měl kdysi v dětském pokoji na zdi, a když to ve třinácti čtrnácti začal s motorkou myslet vážně, Rossi už byl obletovanou celebritou. Přesto se v neděli pod pódiem jako staří přátelé objali a navzájem si gratulovali. A Abraham říkal: „Pak jsem si pustil záznam závodu a musím říct, že to zvládnul perfektně.“
Nebyl to však v neděli v Misanu Rossiho (35) ojedinělý triumf? Anebo je reálné, aby v počtu výher v mistrovství světa dohnal krajana Giacoma Agostiniho, na kterého teď ztrácí 15 vítězství? Sám říká: „Za tímhle rekordem se neženu, je to až příliš těžké. Mně stačí, když cítím, že jsem na trati nechal všechno a že stojím na stupních vítězů.“
To Abraham se usměje a řekne: „15 závodů? To pro něho není tak strašně velké číslo. Nic nereálného. Zvlášť když bude dlouho závodit.“
Je jasné, že minimálně do roku 2016, dokdy má platnou smlouvu, zůstane u Yamahy.
Zároveň je jasné, že se v devítinásobném mistru světa, který byl v minulé dekádě pro motocykly tím, co ve stejném období Michael Schumacher v F1, zase začíná probouzet vítězná nátura. Už ho mnozí odepsali, vždyť prožil dva „mrtvé“ roky u Ducati, během kterých se propadl do šedivého průměru. Nevyhrál jedinou Velkou cenu, trápil se a ze závodů se vytratil jeho úsměv i oslavné kejkle po nich.
Božský Vale se jedním chybným přestupem proměnil ve zranitelného smrtelníka, jehož na dráze „kdekdo“ porážel a předjížděl. Zachránil ho až loňský návrat k Yamaze, jenže byť se tehdy v půlce června dočkal v Assenu vítězství, nebylo to pořád ono. Z velké čtyřky, do které v MotoGP patří ještě jeho týmový parťák Lorenzo a „hondisti“ Márquez a Pedrosa, byl povětšinou až tím čtvrtým.
Jenže letos je to jiné. Už je na pozici dva, tři a nebýt Márqueze, dozajista by místo Královského pochodu (španělské hymny) po závodech mnohem častěji zněly dunivé tóny té italské. „Myslím, že jsem teď tím nejlepším Valentinem v kariéře. Necítím, že bych byl pomalejší, než když jsem vyhrával deset či jedenáct závodů v sezoně, jen je kolem spousta kluků, kteří jsou silnější než já,“ tvrdí Rossi.
MotoGP se teď podobá tenisu, který (až na čerstvý příklad z US Open) patří čtyřem výjimečným personám, i proto je tak těžké se prosadit. „Ale neděli co neděli věřím, že se mi povede vyhrát,“ říká Rossi. „Že ale vládne Márquez? Tak to je o extra motivaci navíc.“
Není pochyb, že Rossi je zpět. Že i když už se nebude prát o světový titul, vyhrávat bude. A nebude to jen jednou za rok jako doposud.
