„Po operaci, když jsem se druhý den vzbudil, jsem koukal asi tak dvacet hodin do jednoho místa. Určitě mohu říct, že už mi bylo ouzko, protože nebýt mého syna, který mi volal, že ho to nebaví v Kutné Hoře s mámou, tak bych doma usnul a už bych se dost možná neprobudil. Jsem vážně rád za to, jak to dopadlo," připomíná Milík kritické okamžiky.
Poslední český vítěz Zlatou přilbu vynechá. Léčím se po operaci, mrzí Milíka |
Přišly po srpnovém závodě v Polsku, po kterém musel na operaci se zlomenou rukou. Následně po návratu do Česka však podstoupil zákrok, při němž mu lékaři odoperovali natrženou slezinu.
Vnitřní zranění pro něho mohlo být osudné. V nemocnici v Čáslavi, kde skončil poté, co se mu udělalo špatně, mu zachránili život. „Jsem rád, že mi to operovali tam, protože právě tam jsem se i narodil. Vlastně jsem se tam teď narodil podruhé, což mi říkal i sám pan primář Červinka, který odvedl výbornou práci. Jizva se hojí a nebude ani extra moc vidět," oceňuje jednatřicetiletý závodník.
Vše nepodstatné jde od té chvíle stranou
Hlavou se mu od té doby honí různé myšlenky. „Člověk přemýšlí o všem možném. Určitě vím, jak mohu dělat spoustu věcí lépe, jaké věci nedělat vůbec a podobně. Je to rozhodně zajímavá chvíle, kdy si člověk může pořádně popřemýšlet," podotýká Milík.
Vše nepodstatné jde podle něj od té doby stranou: „V tuhle chvíli neřeším, že nemůžu jet nějaké závody, není mi to nijak líto. Jsem hlavně rád za to, že budu moct plochou dráhu ještě někdy jezdit a dělat tak sport, který miluju. Prožil jsem si měsíc, kdy jsem byl docela otloukánek. Hodně operací a všeho možného. Jsem rád, že jsem zpátky na nohou.“
Věří, že zkušenosti z posledních týdnů mu mohou pomoci i do dalšího průběhu závodní kariéry: „Myslím, že tohle všechno zlé je pro něco dobré. Neustálé přemýšlení nad výsledky a nad vším – to není to, co bych chtěl. Dělám ten sport proto, že ho mám rád. A stejně tak to platí i pro běžný život, protože člověk zbytečně moc řeší věci, které by tolik řešit nemusel. Je třeba vyhnat starosti z hlavy.“
Vyvozuje si z toho i to, jak se chovat při samotných závodech: „Při nich na sebe vyvíjím hrozný tlak. Není to poprvé, co se vydám touto cestou, ale je to poprvé, kdy chci já sám. Není to jen proto, že by to dělali ostatní. K tomu člověk musí dojít. Chci jezdit jako Australani, kteří toho tolik neřeší. Mým cílem je taková australská cesta.“
Polákům děkuje za ruku, ale se slezinou chybovali
Jen těžko se smiřuje s tím, že nemocnice v Krosnu zanedbala kontrolu břicha kvůli vyloučení případného vnitřního zranění. „Bude se to určitě řešit, bylo tam rozhodně pochybení. Kdyby se to odhalilo tam, mohl jsem dnes tu slezinu pořád mít. Na jednu stranu to není životně důležitý orgán, ale na druhou to nějaká komplikace je,“ mrzí českého špičkového plochodrážního jezdce.
Shodou okolností žije dlouho bez sleziny i jeho otec, jenž byl rovněž plochodrážním závodníkem. „Jde o trochu ulevující signál. Tátovi se stala podobná věc, nemá ji už 28 let a bez problémů funguje, takže i díky tomu vím, že slezinu člověk tolik nepotřebuje. Ostatně když jsem jel do špitálu, tak mi právě táta diagnostikoval už v autě, co je za problém. Nebýt jeho zkušenosti s tímhle problémem, asi by mě to trápilo víc," přiznává Milík.
S dávkou černého humoru dokazuje, že už je mu přece jen lépe: „Když nemá slezinu taťka a zvládl to bez ní, musím to zvládnout taky. Jdu v jeho šlépějích se vším všudy. Měl už jsem snad všechna zranění, co měl on, chybí už jen zlomený loket.“
Paradoxem přitom je, že operaci ruky, kterou podstoupil v Polsku, si nemůže vynachválit: „Za to jim děkuju. Když jsem byl tady u ortopeda, říkal, že takhle dobře odoperovanou ruku neviděl dlouho. Třikrát týdně jezdím na rehabilitace a ruka se dává opravdu hodně dobře do kupy. Mám pocit, že bych s tím mohl i jezdit a jet pak v říjnu i třeba Zlatou přilbu, ale teď jde hlavně o to břicho.“
Trpělivý musí být i kvůli možným komplikacím: „Je třeba vydržet šest týdnů v klidu, abych si neudělal vnitřní kýlu. Letošní sezona je tím pro mě v podstatě uzavřená.“
