Jako malý kluk sbíral Václav Janík na Ecce Homo podpisy nejrychlejších es a ani se mu nesnilo, že by sám mohl jezdit. Vždyť motorsport je hlavně o penězích a těch nebylo doma nikdy moc. Kariéru závodníka si ale vydupal z prachu a před pár dny v zatáčkách nad Šternberkem šokoval druhým místem. Porazil i šampiona všech šampionů, osminásobného vítěze Ecce Homo Itala Simoneho Faggioliho a nestačil jen na jeho krajana Christiana Merliho.
„Porazit někoho z nich a dostat se mezi ně, to je sen,“ přiznává Janík a jako by tomu stále nevěřil.
Tento příběh se začal psát v roce 1979 v Hnojicích, hanácké vesničce, která sice podle jména voní po kravách a chlévě, ale název má podle hrnčířské hlíny „gnoj“, jak se nazývala ve staroslověnštině. Pantáta Janík vzal tenkrát svého pětiletého synka Vašíka poprvé do nedalekého Šternberka na závody do vrchu, jež se nad městem jezdí už od pradávna. Trať se jmenuje Ecce Homo, což latiníci překládají jako „Ejhle člověk“, a na té rychlé příkré silnici se onu první zářijovou neděli jeden člověk opravdu zjevil. Nebo vlastně spíš dva.
Václav Janík (vlevo) slaví druhé místo na Ecce Homo, uprostřed je vítěz Christian Merli, vpravo pak třetí Simone Faggioli.
V ostrých zatáčkách nad Šternberkem tenkrát Němec Dieter Kern překonal traťový rekord a poprvé vyhrál. V dalších letech se mu to povedlo ještě třikrát, a tím se stal jednou z legend šternberského závodu. Malý Václav Janík to pokaždé pozorně sledoval a stal se fanouškem z největších.
„Od těch mých pěti let jsem nevynechal Ecce Homo ani jednou. Jedenkrát mě rodiče museli vzít na revers z nemocnice, abych o závody nepřišel, protože věděli, že bych stejně utekl. Chodívali jsme po depu i po trati, dodnes mám památníček a v něm podpisy pana Michla, Charouze, Andrese Vilariňa a dalších. Sedával jsem v zatáčce, sledoval auta, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych sám mohl jednou v nějakém sedět,“ přiznává Václav Janík.
Tou dobou už však poznával opojný pocit mít pod nohama koňské síly a hnát je proti soupeřům, místo volantu ale držel v rukách řídítka. „Ve Šternberku jezdili všichni na motorkách a nejlepší z nás byl kamarád Martin Žerava (před pár dny se stal potřetí mistrem světa veteránů – pozn. red.). Snažil jsem se, ale peněz moc nebylo a ostatní kluci měli techniku, kterou jsme si nemohli dovolit. Jezdil jsem až do vojny a dostal se i do olomoucké Dukly, ale hned na přijímači nám řekli, že motokrosový oddíl je zrušený a šoupli nás do skladu. Když jsem se z vojny vrátil, zjistil jsem, že z ovládání motorky už neumím vůbec nic,“ vzpomíná na rychlý konec kariéry.
Půlka favorita
Roky plynuly a Václav Janík stále v zatáčce sledoval závodníky na Ecce Homo, ale už věděl, že by jednou rád okusil, jaký je to pocit řítit se nahoru Šenkýřovkou, Sojkovou zatáčkou a Lipinským obloukem. Jenže jak to udělat? „Jednou, bylo to v roce 1996, jsem uviděl inzerát pana Hoffmanna z Berouna, který prodával závodního favorita. Vybral jsem pojistku, kterou mi naši šetřili, ale stačilo to jen na půlku, tak jsem pana Hoffmanna ukecal, že mu zbytek budu splácet. Když jsme si favorita vezli domů, zbývaly do Ecce Homo dva týdny,“ vzpomíná.
„Faggioli výsledku nevěřil stejně jako já ani Merli. Oba mi ukazovali, ať příště trochu zvolním a že to bylo naposledy.“ |
Samozřejmě se okamžitě přihlásil, ačkoli nevěděl, co jsou technické přejímky a co potřebuje mít na závod. Ujal se ho prostějovský pilot Radim Ježek a všechno mu vysvětlil. „V kombinéze jsem doma chodil už dva dny před startem a vůbec mi nevadilo, že je o dvě čísla větší. Na závod jsme měli jedny suché pneumatiky a samozřejmě pršelo. Dnes se na to dívám jako na bláznovství, ale tehdy neexistovalo, že bych nejel. Skončili jsme v půlce tratě, protože nevydržel motor, a to byl konec. Byl jsem bez peněz, splácel jsem auto a navrch jsem měl ještě spravit motor,“ líčí beznadějnou situaci.
Ale tehdy, stejně jako mnohokrát později, se ukázalo, že kde je vůle, tam je cesta. „Nevěděl jsem, jestli budu mít někdy peníze na další závod, ale dávali jsme to dohromady, jak se dalo. V práci jsem nechodil na obědy, abych měl na startovné. Táta si po práci bral brigády, abychom si nějak vydělávali na cesty na závody. Svou dodávku jsme neměli, takže jsme ji půjčovali po kamarádech, od dalších zase vozík. Ale časem se to přehouplo a přišel první sponzor. Pak druhý a najednou to začalo pomalu jít,“ vrací se k začátkům.
Ani tak nejeli deset let s manželkou na dovolenou a každá koruna šla do závodění. Janík ale od začátku razil svůj přístup, odlišný od jiných. „Když jsme získali sponzora, snažili jsme se, ať je spokojený a také ať to nějak vypadá. Už v té době jsme řešili marketing, partnery jsme svezli v autech a budovali zázemí, zatímco ostatní kluci všechno vráželi spíš jen do aut. Také jsem měl v 99 procentech štěstí na lidi, kteří mi chtěli pomoct. Bez toho by to nešlo. A to jedno procento, kteří to s námi dobře nemysleli, jsme dokázali včas poznat,“ vypráví.
Rychlejší než Vettel
Začalo období postupného zlepšování, Škodu Favorit vyměnil za Mitsubishi a BMW. Přišel první vyhraný závod a první kompletně odjetá sezona. A také fůra zážitků. „Ten pocit, kdy jsme vydali poslední stovku za nějakou součástku a ta se znovu rozbila…,“ vzpomíná hnojický závodník. „Nebo jsme jeli v Itálii a zdálo se nám, že máme špatný čas. Změřili jsme si ho sami přes onboard a zjistili jsme, že je o šest vteřin lepší než oficiální, jenže proti časomíře v závodě není odvolání, takže jsme nemohli ani podat protest. Nebo cesty na závody do Španělska, kdy jedete dva a půl dne v kuse po dálnici osmdesátkou,“ loví v paměti. Jindy měl v Belgii kupovat závodní BMW, se kterým začínal německý pilot Formule 1 Sebastian Vettel.
Ale den před smluveným a zaplaceným obchodem v hodnotě dvou milionů si Janík při sportu vymkl kotník a dostal dlahu. „Nemohl jsem na nohu šlápnout, ale vzal jsem berle, sedl do auta, a protože to byla levačka, chtěl jsem ho vyzkoušet. Ten tým mě do něj ani nechtěl pustit, navíc pršelo, ale nakonec jsem zajel na mokru a s jednou nohou lepší čas než Vettel a dodnes se tím rád chlubím,“ směje se.
Spousta zážitků byla i takových, které člověka připravují o sílu, kdy se auto nedaří spravit nebo je unavený z dlouhého cestování. „Když jsem byl první rok reprezentant, čekaly mě první závody na Sicílii a měli jsme být v Janově v určený čas na trajektu. Jenže mi onemocněla malinká dcera a vypadalo to, že ji budou muset operovat. V tom jsem přece nemohl odjet závodit! Kluci tenkrát seděli v autě před nemocnicí připravení a já se musel rozhodnout, jestli pojedu. Naštěstí nám jeden známý doktor potvrdil, že to není tak vážné a dcera by měla být do týdne v pořádku doma. Tak jsem sedl do auta a přijeli jsme do Janova půl hodiny před odjezdem trajektu,“ vzpomíná Janík.
Gumová alchymie
V roce 2009 se stal mistrem Evropy v kategorii sportovních vozů a tady by mohl jeho příběh klidně skončit. Jenže to by bylo příliš brzo. Janík chtěl být ještě rychlejší a našel novou výzvu, nejprve ve formuli a pak v prototypech, kterým fanoušci i závodníci přezdívají placky. Znovu se musel učit a přivykat na jiný styl závodění. Výsledek? Na jaře pošesté vyhrál seriál mezinárodních závodů do vrchu FIA International Hill Climb Cup, do mistrovství Evropy se však kvůli systému bodování nehrne. Na domácím Ecce Homo však nikdy nechybí. A že by někdy mohl porazit italské tovární jezdce Merliho s Faggiolim, o tom ani nesnil.
„Techniku, jakou mají k dispozici, nemá nikdo z nás a my si ji nemůžeme ani koupit. Fabriky nám ji prodají, až vyvinou něco lepšího. Navíc Christian Merli i Simone Faggioli jsou výborní piloti, a když se tohle dá dohromady, jsou nedostižitelní. Na prstech jedné ruky bych spočítal lidi, kteří Simoneho porazili,“ vysvětluje Janík.
Přesto se mu to podařilo. Před závodem jen toužil srazit své osobní maximum 2:53 o vteřinku či dvě. Trénink naznačil, že to není nereálné a před první jízdou dostala jeho Norma M20FC nové gumy, jenže v průběhu jízdy Janíka zastavili pro poruchu jednoho ze soupeřů na trati a vrátili ho zpět. Zdálo se, že všechna snaha přišla vniveč, protože napodruhé už pneumatiky fungují jinak.
„Byl jsem z toho trochu naštvaný, a když jsem znovu odstartoval, cítil jsem, že to trochu klouže, ale vyhecovalo mě to a řekl jsem si, že to musím dohnat někde jinde. Když jsem přijel nahoru a uviděl čas 2:48, nevěřil jsem. Zlepšit se o pět vteřin, to je jak o světelný rok. Pořád jsem čekal, kdy se ukáže, že se někdo překlepl,“ popisuje Janík, jak překonal nejen svůj rekord, ale i české maximum. To už ale stál dole na startovním roštu Miloš Beneš, kterého Janíkův výsledek tak nabudil, že si rekord o dvě vteřiny okamžitě vzal zpět.
Ecce Homo se jezdí na dvě soutěžní jízdy a dosažené časy se sčítají. Odpolední program hodně ovlivnil déšť, který dokonale zalil trať a závodníci museli řešit, jaké zvolit obutí. V každé zatáčce měla stáj Nutrend Racing nějakého kamaráda či fanouška a od nich zjišťovali, kde už trať osychá. Pak se rozhodli pro pneumatiky na sucho.
Jenže když přijeli na start, všichni největší soupeři měli mokré obutí. Co teď? „U startu jsme měli zaparkovanou dodávku s náhradními pneumatikami na mokro. Museli jsme se bleskově rozhodnout, jestli riskovat, že můžeme, ale nemusíme mít konkurenční výhodu, anebo vsadit na jistotu a zvolit stejné gumy jako ostatní. Nakonec jsme se rozhodli pro mokré a to bylo rozhodující. Faggioli naopak přezul na sucho a to podle něj udělalo rozdíl mezi námi,“ líčí 44letý závodník.
I tak byl Ital překvapený, že je v cíli až třetí, vždyť na Ecce Homo je s osmi tituly král. „Je to velký sympaťák a člověk, který vám to přeje, a naopak, když potřebujete, v rámci možností poradí. Protože také jezdí normu, hodně mi v začátcích pomohl. Výsledku nevěřil stejně jako já ani Merli. Oba mi ukazovali, že příště mám trochu zvolnit a že to bylo naposledy,“ směje se.
Jediné, co ho mrzí, že životní úspěch už nezažili jeho rodiče. „Vyměnil bych to za všechny poháry,“ rozhlíží se po místnosti přeplněné trofejemi v zázemí své stáje. „Oba rodiče toho pro mě udělali strašně moc. Ale já věřím, že to shora sledují a že mě táta pohání dopředu,“ přiznává.
A teď asijská Le Mans?
Ani tady jeho příběh neskončí, kdepak. Před dvěma lety si ke kopcům přibral i závodění na okruzích. „Chodí za námi spousty závodníků, že by s námi chtěli závodit, ale na okruhu. A také máme kolem sebe řadu lidí a partnerů, kterým chceme nabídnout něco víc. Nehledě na to, že nám strašně pomáhá jezdit na okruzích, protože na kopcích člověk najezdí málo kilometrů,“ vysvětluje. Letos proto do šternberských garáží přibyl unikátní stroj Norma M30 LMP3, tedy prototyp kategorie Le Mans. A po pár měsících přistála na stole i nečekaná nabídka.
„Můžeme přes zimu společně s dalším týmem startovat v asijské Le Mans sérii, první závod začíná v listopadu v Šanghaji a máme dva týdny na to, abychom se rozhodli. Je to neskutečně drahé, ale máme lidi, kteří chtějí jet a zaplatí si to. Na nás by bylo logisticky vše zajistit. Když jsme to auto kupovalo, chtěli jsme, aby něco takového přišlo, ale tak za tři roky. Jenže odmítnout takovou nabídku může znamenat, že se budeme bít do hlavy do konce života,“ popisuje Janík.
Složité rozhodování, když jde o miliony korun. Zároveň je to však i ocenění pro kluka z Hnojic, jenž ve dvaadvaceti letech začínal s nesplaceným favoritem z druhé ruky. Společně se procházíme vybavenými šternberskými dílnami, kde automechanici pracují na třech závodních speciálech, hned vedle stojí špičkový kamion zvyklý brázdit po závodech celou Evropu a nahlížíme do garáže, kde mají auta Janíkovi partneři a klienti.
„Když jsem tu přes zimu sám, občas se dívám na to všechno a říkám si, že to není možné, jaké máme štěstí. Je za tím spousta práce, odříkání, a jsem pyšný na to, co se nám podařilo, a na lidi, kteří tu pracují. Pořád však zůstáváme nohama na zemi a snažíme se jít dál. Uvidíme, co nás ještě čeká,“ říká Václav Janík.
V rohu garáže vedle aerodynamických závodních aut, se pod plachou rýsuje nečekaně hranaté auto. Když plachtu sundá, vykoukne škoda favorit. „Našli jsme ho v kopřivách, tak ho dáváme dohromady, aby vypadal jako ten první,“ usmívá se nad autem, kterým to všechno začalo.
