V porovnání s předchozími etapami byla ta desátá mnohem měkčí, což se nám samozřejmě v kabině líbilo.
První polovina etapy nám maximálně sedla. Tatra se poměrně hbitě a hladce proplétala po úzkých cestách lemovaných stromy. Chytili jsme rytmus. Jenže zhruba v půlce etapy jsme začali mít podezření, že je něco špatně s palivoměrem. Najednou se začala zásoba paliva prudce snižovat.
Přizpůsobili jsme tomu styl jízdy, abychom dojeli. Sedmdesát kilometrů před cílem již začala být situace vážná. Auto začalo postupně ztrácet výkon. Museli jsme zastavit a rychle něco vymyslet.
Nejdříve jsme do nádrže nalili 20 litrů motorového oleje, který vezeme na korbě. Prakticky okamžitě u nás byl pořadatelský vrtulník s kamerou a sledoval, jak se v obrovském vedru lopotíme s kanystrem (olej teče trychtýřem velmi pomalu). Po dalších třiceti kilometrech jsme do nádrže nalili i druhý dvacetilitrový kanystr oleje.
Na rozpáleném písku ve více než čtyřicetistupňové výhni v teplých nehořlavých kombinézách a s helmami na hlavách to byl opravdu zážitek. Nám s Vojtou navíc došla voda několik desítek minut předtím. A aby toho nebylo málo, tak se k nám seběhly místní děti a chtěly od nás dárky.
Auto sice jelo (zlatá tatra), ale žádná sláva to nebyla. Postupně nás předjížděli další závodníci. V tu chvíli nám bylo všelijak. Nakonec jsme se dokodrcali do cíle.
Předtím, než jsme se dostali k nejbližší pumpě, jsme museli zastavit ještě jednou a nalít do nádrže všechno, co nám zbylo, tedy deset litrů oleje z posledního kanystru.
Problémy s palivem nás pravděpodobně připravily o dobrý výsledek. Důležité však je, že jsme etapu dokončili a přitom prakticky nic neztratili na závodníky bezprostředně před námi.
Trochu pokory není občas na škodu. Umístění v první desítce, které bylo po problémech v první etapě velmi vzdálené, je pořád snad ještě reálné.
 Tomáš Tomeček hovoří s novináři po tiskové konferenci Letka racing teamu před odjezdem na 29. ročník Rallye Lisabon-Dakar. |
