A nakonec trochu zklamání z toho, že při třetím startu nepřišlo výraznější umístění než na konci čtvrté desítky startovního pole.
Milan Engel● Motocyklový závodník, který se dříve věnoval enduru, od soboty pojede počtvrté Rallye Dakar. |
S těmito těžce získanými zkušenostmi se motocyklista Milan Engel vydá na svou čtvrtou dakarskou pouť za sebou. Při svém mládí jich má dost na to, aby mohl věřit, že své maximum v tomto závodě vylepší. V odhadech ale raději, i s ohledem na to, co na Dakaru zatím prožil, zůstává opatrný.
„Zkušeností totiž není nikdy dost, člověk se v každém závodě stále potkává s novými věcmi,“ říká šestadvacetiletý jezdec před ročníkem, v němž by mezi motocyklisty v konečném pořadí rád pronikl do elitní dvacítky.
Tím se netají ani vedení vašeho týmu Moto Racing Group. I vy sám už loni jste chtěl být výš než na 37. místě. Vyjde to letos?
Rád bych a myslím si, že jsme výborně připraveni. Náš tým jede Dakar popáté, příprava byla perfektní, na profesionální úrovni. Máme v něm zkušené lidi, na které je v oboru, v němž pracují, možné se spolehnout.
Jak vy sám jako jezdec se cítíte připravený?
Pro mě je to vlastně vrchol celoročního snažení. V posledních letech to mám tak, že jeden Dakar končí a na další se začínám připravovat. Je to vlastně celoroční příprava na jeden vrchol, který teď přichází.
Co obnášela ta vaše letošní?
Musíte se připravit po kondiční stránce, potřebujete toho ale také dost najezdit.
Jak jste na tom s tím ježděním byl?
Letos dobře. Dvakrát jsme závodili v Maroku, kde se hodně jezdí na písečných dunách, což se bude právě na letošním Dakaru určitě hodit.
Poslední soustředění jste absolvovali ještě v první polovině prosince na Sardinii, jak to vypadalo tam?
Písek tam nebyl, ale hodně jsme toho najezdili. A hlavně v teple.
Při premiérovém ročníku jste dojel na výborném 30. místě, další ročník jste nedokončil, loni jste byl 37. Jak těžké bude prorazit výš?
Těžké to určitě bude. Hlavně v momentě, kdy se dostanete k pozicím továrních jezdců. Těch je tak pětadvacet, dostat se mezi ně bude obtížné.
Svoji roli může sehrát i trať, letos se jede z Peru do Argentiny, bude různorodá, má na ní být i hodně písku. Co vás tam čeká?
To ukáže až samotný závod, nikdo to do detailu neví a nedá se to dopředu ani detailně zjistit. V Peru by mělo být hodně písku, takového zvláštního pudru, říká se mu fesh-fesh. V Bolívii se pojede vysoko, kde motorky tolik nejedou, navíc po kamenech a asi v zimě. Čím blíž to bude k Argentině, dají se čekat dlouhé pisty, po kterých se asi poletí, co to dá.
Co vám bude nejvíc vyhovovat?
Myslím si, že už jsem si zvykl na všechno. I vzhledem k enduru, které jsem dřív jezdil. Ale písečné duny, to přišlo až později.
K Dakaru jste přešel z endura, jak k takové změně dojde?
Buď si vás někdo všimne a nabídne vám to, nebo, jako v mém případě, nějaká stáj hledá jezdce. Já se k Dakaru dostal i díky Milanu Pabiškovi. Dnes už je to můj soupeř, ale na začátku mi hodně pomohl.
A jak jste nesl opuštění endura, kde jste slavil výborné úspěchy?
Možnost dostat se k Dakaru přišla ve chvíli, kdy jsem se v enduru rozhodoval co dál. Jezdil jsem mistrovství světa, ale na lepší výsledky chyběly finance. V mistrovství Evropy jsem se do špičky dostal, dokonce z toho bylo i medailové umístění, ale chtěl jsem se posunout dál. Ze strany týmu pro Dakar zájem byl, měl jsem nějaké sponzory, tak jsem to zkusil.
Jaký byl první dojem?
Pro mě hození do vody. Vždyť předtím jsem na motorce nikdy nejel v závodě víc jak dvě stě kilometrů, tady byly etapy mnohem delší. Navíc na motorce pro Dakar jsem před jeho startem najel snad jen tisíc kilometrů, takže moc zkušeností jsem s ní neměl. Naštěstí mi hodně radil právě Milan Pabiška.
Jako dakarský nováček jste obsadil výborné třicáté místo. Čekal jste to?
Já chtěl hlavně napoprvé dojet. Jel jsem svojí hlavou a povedlo se. A výsledek byl napoprvé dobrý.
O rok později jste ho ale nepotvrdil, přestože jste k tomu měl dobře nakročeno. Po poruše motocyklu jste musel odstoupit.
To se bohužel někdy stává. Uprostřed duny se mi zadřel motor ve chvíli, kdy se to dalo těžko předvídat. Z motoru totiž nešly žádné zvuky, které by na nějaký problém upozorňovaly. Pak jsem najednou přejel dunu – a bylo hotovo. V motoru nebyla ani voda, ani olej.
Přesto jste se ještě snažil dostat motocykl do cíle, ale nepovedlo se to.
Přitom do konce rychlostní zkoušky zase tak moc nechybělo, možná nějakých dvacet kilometrů. Pomáhali mi i místní domorodci, se kterými ale nebylo jednoduché se domluvit, protože jejich nářečí šlo těžko rozumět.
Prý nepomohli ani jejich koně?
To je pravda, zkoušeli to, ale nešlo to. Nakonec musel přiletět vrtulník pořadatelů, motorku vytáhli a dopravili do cíle. Já jsem ale měl po závodě.
Loni jste ho dojel, ale 37. místo vás moc neuspokojilo. Proč?
Protože od mé první účasti se přece jen něco změnilo. Mým hlavním cílem už není závod jen dojet, ale umísťovat se co nejvíc vpředu.
Budete na to mít dva týdny, jak moc jsou pro vás dlouhé?
Vždycky hodně. A nejhorší jsou první dny, než si člověk zvykne.
