Poslední velkou soutěží, na kterou se Roman Kresta chystá, bude Barum Czech Rally Zlín. Tedy závod, který třikrát ovládl a který jej motivoval ke kariéře soutěžního jezdce.
"Už letos jsem svůj program omezil. A nedělám žádné kroky proto, abych v příštím roce závodil," uvedl Kresta, jediný Čech, který působil v zahraničním továrním týmu. Ve stáji Ford skončil v roce 2005 celkově osmý, pátá místa z Korsiky a Španělska představovala tehdejší česká maxima v mistrovství světa.
Cítíte před barumkou nostalgii?
Ne. Jsem naprosto v klidu. Připravujeme se na letošní barumku jako na jakoukoliv jinou. Akorát jsem pozval pár lidí, s nimiž jsem se chvíli neviděl. Jde o lidi, kteří mi pomáhali v začátcích.
Nebude vám chybět adrenalin z jízdy v závodním autě?
Ani ne. Když budu chtít, svezu se. Auta mám v dílně. Ale už toho všeho bylo tolik, že něco musím omezit. Poslední dobou byl směr takový, že to bylo víc o práci než o závodění. Být to obráceně, řeknu dobrá, proč ne. Ale teď musím makat, abych se dostal k závodění. A v mém případě není možné to dělat napůl. I proto jsem letošní program omezil na tři závody, což mi ulehčilo spoustu věcí. Díky tomu bylo rozhodování jednodušší.
Neříkáte si, že by bylo nádherné loučit se výhrou na Barum rally?
Takhle nad tím nepřemýšlím.
Jak vypadala vaše příprava na poslední velký závod v kariéře?
Měli jsme dva testy, zaměřili jsme se na techniku a udělali drobné změny. Nebylo nutné najet moc kilometrů. Jsem rozjetý z Bohemie. Rychlostně to byl závod na vysoké úrovni. Sice je poznat, když se člověk víc stará o věci na dílně, než závodí, ale jezdec mého kalibru musí sednout do auta a vědět, jak jet rychle. Nemám problém s tím, že bych neměl rychlost. Je to otázka chtít a vyhodnotit, jestli je míra rizika únosná.
A půjdete to rizika?
Samozřejmě chci uspět. Budu rád, když to bude stejné jako na Bohemii. Být v kontaktu se špičkou, protože pak je to o detailech, které tehdy nemluvily v náš prospěch. Ale tam, kde nám všechno fungovalo skvěle, což byly dlouhé rychlostní zkoušky, jsme jeli hodně rychle.
Vraťme se ještě k vaší kariéře. Na co nejraději vzpomínáte?
Nejde vyzdvihnout jeden moment. Je jich spousta. Jako kluk jsem se chodil na barumku dívat a říkal si, že když budu mechanik, třeba se svezu. Zničil jsem spoustu motorek, traktorů a aut, abych všechno pochopil a dostal se tam, kam jsem se dostal. Vyučený automechanik dneska neumí ani desetinu toho, co já v jeho věku. Přitom možností bylo daleko míň. Mým prvním kontaktem s rallyesportem byla stotřicítka Dana Fottery, která stála venku pod plachtou. Dnes máme dílnu a v ní megatechniku. Považuju za úspěch, kam jsem se pomocí druhých i vlastní pílí vypracoval. Přes favorita a felicii jsem se dostal do fabriky, pak do Peugeotu Sport a do Fordu. Sice za to musel člověk zaplatit, ale kandidátů na sedačku byla spousta.
Může vás někdo následovat?
Marťa (Prokop) je polotovární jezdec. Má svůj tým, ale mohl by být ve Fordu B. Prostředky a předpoklady na to má. Kdyby byl v béčku Fordu, určitě by zrychlil.
Našel byste v kariéře i moment, kterého litujete?
Neřeším to. Byly momenty, kdy jsem něco mohl udělat jinak, ale stejně to nejde vrátit zpátky. Jeden kamarád mi vždycky říkal: Malino, co tě nezabije, to tě posílí. Ne vždy to pro mě bylo jednoduché, ale pokaždé jsem si z toho něco vzal a šel dál.
