I přes skvělý výkon Aleše Lopraise při loňské Silk Way Rally, generálce na Dakar, a jeho bohatých zkušenostech, je samozřejmě volba posádky na tak extrémní závod, jakým Dakar je, zásadní. O to víc, jedete-li bojovat o vítězství. A Aleš byl z různých důvodů nucen sestavit na poslední chvíli posádku zcela novou.
Michal Ernst je osobnost mezi rallyovými navigátory, takže orientace v itineráři a přístrojích je pro něj vžitou samozřejmostí. Určitě mu nedělají problémy skoky a nárazy zmítajícího se vozu a je zvyklý na hodně utažené pásy v závodní sedačce.
Evidentně se dokáže dokonale orientovat v atypickém terénu dunových polí, a vůbec v šíleném terénu dakarské rallye. Jednou z mála výhod kamionu je totiž i dobrý výhled, který navigátorovi pomáhá.
Klasické rallye se jezdí ve velkém vedru, ale ne tolik dní, tolik kilometrů. Fyzické a psychické nároky jsou na Dakaru tak ohromné, že to mnoho startujících zlomí, vyčerpá a i ty nejlepší hodně unaví. Tady asi začala vznikat příčina nešťastné Lopraisovy nehody.
Dakar vyčerpá i ty nejsilnější
Aleš na začátku neutralizace po nezbytném odskočení si, na což v závodě není pomyšlení, protažení namáhaného těla, nasedá na místo palubního mechanika a oznamuje posádce, že si zkrátka potřebuje orazit.
Kdo je Ivo Kaštan Kouzlo dálkových rallye objevil po 15 letech závodění v motokrosu, enduru, kartingu a formuli 1600 při Master rallye Paříž - Peking 95. |
Před nimi je sto dvacet kilometrů rovné silnice v okolí velkého povrchového dolu a na to mají hodinu a půl času.
Přesto, že navigace patrně nebude třeba, navigátor nikoliv záměrně, usne. Náhlý přechod z těžkého terénu na vozovku, únava z práce a napětí ze zodpovědnosti navigátora se sešly v nejméně vhodnou chvíli.
Pozornost navigátora je citlivá záležitost, ať je to na palubě lodi, letadla nebo dakarského kamionu.
On byl v té chvíli jediný, kdo mohl reagovat na problém v případě, že bude mít řidič problémy za volantem. I kdyby třeba praskla pneumatika, vzbudit Aleše, ať pomůže řidiči prát se s volantem. Říct ovšem, že navigátor měl být ve střehu, je příliš jednoduché. Stalo se a zkrátka není na světě nikdo, komu by se to nemohlo stát.
Mechanik se občas vůbec nevyspí
Petr Almáši je palubní mechanik, ten v kabině uprostřed a během jízdy sleduje přístroje a ovládá některé funkce jako třeba podhušťování pneumatik.
Během jízdy se fyzicky nenadře, ale také si neodpočine, je ve střehu stejně jako ostatní. V maličkém Lopraisově týmu je ale i mechanik na plný úvazek, takže po dojezdu se s dalšími dvěma vrhá na auto a občas se nevyspí téměř vůbec.
Do etapy startovali členové Lopraisovy posádky kolem desáté a čekalo je 340 tvrdých kilometrů boje o první místo. Pak následovalo 120 km neutralizace, časově limitovaný přejezd k pokračování speciálu.
Almáši určitě nedostal rozkaz, že musí řídit, určitě to nebylo během závodu poprvé, naopak, možná vžitá, domluvená a zejména v kamionech obvyklá praxe. Těsně po projetí časomírou ani nevnímáte únavu, tělo ještě pumpuje adrenalin.
Na silnici ovšem padá na Petra krize již po 34 kilometrech a kamión vylétá vlevo z dvoumetrového náspu. Náraz do zvýšené krajnice stačí Aleše probudit, ale na záchranu situace je pozdě.
Je mi líto kluků, celého týmu, fanoušků, zmařeného závodu, ale to je Dakar. A proto věřím, že příští rok budou na Alešově tatře stejná jména. Přeji jim to.
