Extrémně těžkou dakarskou zkouškou si Pabiška prošel už po šestnácté. Za tu dobu jen jedinkrát musel odstoupit, jinak vždy dojel do cíle. Ve třídě Original by Motul pro závodníky bez asistence letos skončil v Saúdské Arábii sedmý, mezi veterány byl nejlepší ze všech.
„První místo ve veteránech beru s úsměvem, ale je příjemné, že člověk v cíli vyhraje nějakou třídu,“ říká zkušený dakarský matador. „Ve svých letech si velice vážím toho, že dokážu držet krok se špičkovou konkurencí. Po tom, co jsem na Dakaru předvedl, za mnou chodili dvacetiletí kluci a ptali se, kolik mi je. To do vás nalije optimismus.“
Byl letošní Dakar zase o něco náročnější než minulý?
Není jednoduchých ročníků, ale tenhle byl o něco těžší v tom, že jsme do desáté etapy jezdili pouze po kamení. To nás den po dni hrozně vycucávalo. Myslím, že pořadatel to trochu přehnal a cíleně mířil na to, aby rozbil celé závodní pole. Samozřejmě to bylo pro všechny stejné, ale nemyslím si, že je potřeba takhle závodníky likvidovat, protože s tím přicházela i zranění. Terén byl opravdu neuvěřitelný, kamení, kamení a zase kamení. Tak trošku dakarsky jsme se svezli jen ke konci. Loni jsme se bořili v dunách, tenhle problém letos vůbec nebyl.
Můj poslední Dakar? Pere se to ve mně. Příště možná v jiné roli, hloubá Engel |
Jak jste spokojený se 36. místem mezi motorkáři?
Naprosto. Vrátil jsem se do vod, do kterých patřím. Mohl jsem to ještě o kousek vylepšit, ale v poslední erzetě jsem pomáhal Adamu Peschelovi, který měl obrovskou nehodu. Startovali jsme jako při motokrosu všichni vedle sebe, on jel přede mnou a ve stopadesátikilometrové rychlosti vyletěl z motorky takovým způsobem, že jsem se opravdu bál. Naštěstí se z toho dostal, ale čas, který jsem u něj strávil, mi už samozřejmě nikdo neodečetl, takže jsem přišel o 35. místo. Trošku mě to mrzí, ale jinak jsem spokojený, zajel jsem dobrý výsledek mezi kluky, kteří na rozdíl ode mě měli servis a mohli si odpočinout.
Ve třídě bez asistence jste jel se svým libereckým parťákem Jaromírem Romančíkem, který v ní skončil třetí. Byli jste během závodu hodně v kontaktu?
Prakticky neustále. S Járou jsme měli vynikající vztah, známe se dlouhé roky z endura. Dobře jsme se doplňovali – on je na tom mnohem líp s angličtinou, já do toho zase vnášel zkušenosti. Ve třídě skončil na krásném třetím místě a v absolutním pořadí byl čtyřiadvacátý. Byla to z české strany celkově povedená rallye na to, jak těžké to bylo. Sešli jsme se jako parta kluků, kteří jsou výkonnostně na světové úrovni. Neudělali jsme české vlajce ostudu.
Jaká chvíle pro vás na Dakaru byla nejtěžší?
Když jsem ztrácel čas tím, že jsem upadl v kamení, utrhl plast chladiče a musel hledat pomoc u domorodců. Skončil jsem ve stanu v poušti, kde mi ten plast pomáhali přidělat. Nakonec přinesli elektrikářskou izolačku, spravili to a pozvali mě na čaj. Bylo to zvláštní setkání v poušti. Ten den jsem ztratil kolem třiceti minut a v celkovém pořadí jsem samozřejmě klesl. Jinak že rallye byla náročná a že bolela, to vůbec nezmiňuju, to je na Dakaru denní chléb.
Stihl jste v přípravě na rallye všechno, co jste potřeboval?
Během prosince jsem řešil technické problémy u nového stroje. Všem, kdo si poslední model KTM 450 Rally Replica koupili, praskaly v nižších teplotách olejové filtry. Tak jsem nelenil a společně s jednou firmou v Liberci jsme přizpůsobili starší model filtru a ten jsem implantoval do motorky. Tohle řešení se velice osvědčilo. Co se týče ostatní přípravy, vzhledem k tomu, že mám silného generálního partnera, jsem mohl udělat přípravu, která se pak promítla do výsledku. V mých téměř padesáti letech to je cesta, která by mě tam mohla ještě udržet.
Řada jezdců se potíží s novým modelem motorky obávala a jeli na starém. Proč jste zvolil opačnou cestu?
Protože starý model jsem už neměl, hned po minulém Dakaru jsem ho prodal. Držet na skladě drahou motorku je dost neekonomické. Nezbylo mi než si koupit nový model, a ten byl samozřejmě příšerně drahý, nákupní cena 940 tisíc korun je neuvěřitelná pálka. Ale po odstranění potíží s filtrem se nová motorka ukázala jako naprosto bezproblémová, velice se osvědčila v dunách, byl jsem nadmíru spokojený, jen na kamení bylo potřeba trochu poladit pérování.
David Pabiška odpočívá během Rallye Dakar.
Pokud jsem dobře rozuměl jedné z vašich předchozích odpovědí, na Dakaru ještě rozhodně nekončíte. Je to tak?
Je to především na mém generálním partnerovi, což je společnost Panattoni. Pokud bude chtít zůstat, zůstávám taky. I když letos to tolik bolelo, že člověk přemýšlí, jestli to má ještě smysl. Ale po tom, co jsem tam předvedl, za mnou chodili dvacetiletí kluci a ptali se, kolik mi je. To do vás nalije optimismus. Kdyby ale partner skončil, končím taky, protože by se mi ho už nepodařilo nahradit. Naplnit rozpočet, který je asi 3,5 milionu, je dneska hrozně těžké.
Nechci se vás dotknout, ale jezdí Dakar i starší motorkáři než jste vy?
Tím se mě vůbec nedotýkáte. Veteránskou třídu se mnou jel třeba David Casteu z Francie, se kterým jsem jezdil Dakar, ještě když se konal v Africe. Tomu je taky padesát. A bylo tam i pár Italů kolem šestapadesáti, takže nejstarší jsem nebyl. Věk v tom zas nehraje takovou roli, hlavní je příprava. Když člověk nevypadne ze závodění a neutrpí zranění, může se udržet nahoře. Už za měsíc znovu sedám na motorku a budu na ní celý rok.
