Historie motorismu zná pouze jediného sportovce, který dokázal vybojovat titul mistra světa jak na silničních motocyklech, tak i ve formuli 1. Je jím Brit John Surtees a s vzhledem na vrůstající specializaci moderního sportu jediným asi navždy zůstane. V tomto ohledu se „Big Johnovi“ nejvíce přiblížil právě Hailwood a je paradoxem, že svých velkých úspěchů dosáhl právě na vozech Surteese.
Hvězda řídítek
Hailwood se narodil v anglickém Oxfordu a jeho velmi zámožný otec Stan byl motocyklovým nadšencem. Nepřekvapí tedy, že i mladý Mike v sedmnácti zkusil své štěstí za řídítky. Otec mu vždy pořídil nejlepší materiál a špičkové výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. I kritikům začalo brzy svítat, že se nejedná pouze o bohatého synka, ale o skutečný talent.
Hailwood se již v osmnácti poprvé stal britským šampionem a ve věku jednadvaceti let roku 1961 poprvé získal titul mistra světa. Byl absolutním miláčkem obecenstva a ještě dnes je pro fandy obávané Tourist Trophy na ostrově Man tím navždy nejlepším. Bylo to především jeho sympatickým vystupování “muže z lidu”.
Nikdy by ho ani nenapadlo nějakým způsobem předvádět bohatství jeho otce. Patřil k oné poslední generaci sportovců, kteří žili "naplno" i mimo dráhy. Mike nepohrdl žádným dobrodružstvím se ženami, či s alkoholem.
Ze dvou na čtyři kola
Mike se zprvu neotočil k motorkám zcela zády a zkoušel obě discipliny paralelně. Otcovy peníze mu po několika závodech ve formuli Junior umožnily nekomplikovaný vstup přímo do mistrovství světa formule 1. Na Lotusu 24-Climax týmu Rega Parnella debutoval 20. července 1963 v Silverstone a dojel osmý.
Na F1 dostal chuť a roku 1964 se stal vedle Chrise Amona a Petera Revsona stálým členem Parnellova týmu. Až na jednu výjimku absolvoval s vozem Lotus 25-BRM kompletní šampionát. Začal krásným šestým místem v Monaku, po zbytek sezony však byl od podobných umístění značně vzdálen... Nálada v týmu byla přesto výborná. Se svými stájovými kolegy si tehdy dělil i byt v londýnské Ditton Road, kde spolu zažili nejednu "zajímavou" příhodu.
Roku 1965 Hailwood nastoupil pouze v Monaku, kde nedojel, načež se s formulí 1 až do roku 1971 (!) rozloučil. S motocykly skončil roku 1968 a závodil se sportovními vozy nebo monoposty formule 5000, kde se roku 1971 na voze Surtees stal vicemistrem Evropy.
Byl to právě John Surtees, od kterého v září dostal další šanci ve formuli 1. Jednalo se o památnou honičku v Monze, kde po 316 km závodu dojelo prvních pět vozů v rozmezí 0,61 sekundy. Jedním z nich byl Mikův modrobílý Surtees TS9 na čtvrté pozici. Na vítězného Gethina mu scházelo pouze 18 setin – opravdu vydařený návrat.
1972 – nejlepší rok
Roku 1972 jezdil Mike za Surteese formuli 1, mistrovství Evropy formule 2 a Tasmánskou sérii F5000. V březnu dojel za Fittipaldim druhý v nemistrovském Race of Champions v Brands Hatch. Jeho dalšími výraznými úspěchy ve formuli 1 roku 1972 bylo čtvrté místo v Nivelles, šesté v Clermond Ferrandu, další čtvrté v Zeltwegu a povedenou sezonu korunoval druhým místem v Monze, opět za Fittipaldim.
Ještě lépe si vedl ve formuli 2. Jeho žlutomodrý Surtees TS10 s motorem Hart a s podporou sponzora Matchbox získal maximální počet bodů v Rouenu, Zeltwegu, Mantorp Parku, Salzburgu a Hockenheimu, čímž si před Francouzi Jaussaudem a Depaillerem zajistil titul mistra. Až za ním skončila i esa jako Reutemann, Lauda, Scheckter, Jabouille a Pace.
Mike Hailwood žene svůj Surtees TS10 z roku 1972 k titulu mistra Evropy F2.
Následující sezona 1973 však nebyla dobrá. Surteesovy vozy na konkurenci zpravidla nestačily a Mike byl odsouzen k živoření ve středu pole. Své s odstupem nejvýraznější vystoupení prožil 3. března. Po nehodě s Regazzoniho BRM se oba vozy vzňaly. Mike hned běžel na pomoc kolegovi, který při nárazu ztratil vědomí.
Pouze nalehko odění záchranáři se zdráhali zasáhnout a nebýt Mikovy hrdinné obětavosti, Regazzoni by jistě uhořel. Za svůj čin byl královnou byl jmenován MBE (Member of British Empire). Nikdy z toho však nedělal aféru a dodatek “MBE” za svým jménem vysvětloval jako “Motor Bike Engineer”.
Největšího sportovního úspěchu roku 1973 dosáhl v mistrovství světa sportovních prototypů, když s Derekem Bellem vyhrál na voze Gulf-Mirage-Ford 1000 kilometrů ve Spa.
Nový začátek u McLarenu
Roku 1974 dostal Mike od sponzora Yardley příležitost pilotovat pod vedením Phila Kerra třetí tovární vůz McLaren M23. Sezona začala výborným čtvrtým místem v Buenos Aires a pokračovala pátou pozicí v Interlagosu. Mikův vůz byl jedním z nejmodernějších v závodním poli a také v Kyalami se mu opět podařilo zazářit. Tentokrát za volantem: Za Reutemannem a Beltoisem dojel jako třetí.
Po dalším výborném čtvrtém místě v Zandvoortu nastoupil 4. srpna 1974 do své poslední velké ceny. Během prvních dvanácti kol se na obávaném Nürburgringu propracoval na výborné páté místo, když se po skoku v sekci Pflanzgarten zlomil závěs kola. Za vysoké rychlosti vrazil přídí do svodidel. “Když jsem letěl vstříc svodidlům, tak jsem si myslel “
Ježíši Kriste, teď se mohu rozloučit s nohama...”, vyprávěl Hailwood. Utrpěl těžká zranění kotníků, pravého lýtka a kolena. Následovala operace za operací a v Mikovi pomalu uhasínal oheň automobilového závodníka. V polovině roku 1975 oficiálně oznámil svůj odchod z formule 1: “Jsem si jistý, že bych ještě dokázal řídit závodní vůz – necítím již ale potřebu to dělat...”
Neuvěřitelný návrat
Onu potřebu pocítil o tři roky později. Vrátil se k motocyklům a na stroji ducati opět nastoupil na ostrově Man. Bylo mu tehdy již 38 let a dokázal vyhrát třídu F1 TT. Tento triumf si zopakoval také o rok později na suzuki ve třídě Senior TT, než nadobro sedlo opustil.
Nebylo mu ale dopřáno, aby si po delší dobu vychutnal život bez stressu závodů a mohl se věnovat své mladé rodině. 23. března 1981 jel se svými dětmi brzy zrána nakoupit. Dopravní nehodu nedaleko jejich domu ve Warwickshire neměli Mike a jeho dcerka přežít...
