M23 byl první kreací F1 nadaného Gordona Coppucka a již jeho prezentace začátkem roku 1973 byla senzací. Nebyl žádnou revolucí, jako například Chapmanovy Lotusy 49 a 72, Coppuckovi se ale na výbornou podařilo sladit všechny tehdy moderní poznatky konstrukce do jediného modelu.
Inspirace Lotusem 72 a McLarenem M16 z amerických oválů se nedala zapřít. Sám Coppuck označil mnohá řešení M23 jako "very simple" a přiznal, že jeho hlavním cílem bylo snížení odporu vzduchu. Ani on tehdy nemohl tušit, že jeho vůz zůstane měřítkem v F1 i dalších pět sezon, během nichž vyhraje dva tituly mistra světa jezdců, jeden pohár konstruktérů a šestnáct Grand Prix. K tomu McLaren M23 dvakrát vyhrál národní mistrovství F1 v Jižní Africe a jednou ve Velké Británii.
Nízký aluminiový monokok vozu (sestával se z dvojitých stěn vyplněných zvláštní pěnou) byl velmi úzký a byl pojat v duchu nových radikálních bezpečnostních regulí, které FIA předepsala od dubna 1973. Gumové palivové nádrže byly umístěny bezpečně uvnitř monokoku. Po stranách vůz měl nově předepsanou deformovatelnou strukturou, ve které se nacházely také chladiče. Příď McLarenu M23 byla klínového tvaru (viz Lotus 72) se dvěma nastavitelnými křidélky. Coppuck neváhal převzít kompletní povedený přední závěs ze staršího McLarenu M19C a brzdy Lockheed umístil uvnítř kol.
Návraty sezony 2010Díl 1: Legenda Porsche 804 a nový mist světa Vettel Díl 2: Chevron B38 a duch Elia de Angelise Díl 3: Šampion a zabiják Lotus 72 znovu v Hockenheimu Díl 4: Nezmar sedmdesátých let M23 pořád ještě závodí |
Pilot seděl na tehdejší poměry nezvykle daleko vpředu a za jeho hlavou se zvedal vysoký, ale elegantní "sací koš", který přiváděl motoru vzduch. Velké části motoru byly kapotovány, což ještě více zdůraznilo elegantní zjev vozu.
Zadní zavěšení kol neskrývalo velké novoty. Jeho horní část byla nastavitelná. Brzdy byly v zádi umístěny v blízkosti převodovky, čímž chtěl Coppuck snížit váhu nepérovaných hmot. Jako pohonné jednotky bylo použito osvědčeného Cosworthu DFV o výkonu 460 koní se vstřikováním paliva Lucas. Také spojka Borg & Beck a převodovka Hewland FG400 s pěti rychlostními stupni tehdy patřily ke "standartnímu" vybavení britských vozů formule 1.
Prvním jezdcem tohoto klenotu se stala tehdejší McLarenova jednička Denny Hulme: "Již první den jsme byli mnohem rychlejší, než se starým M19. Nezvyklé pro mne bylo jen to, že jsem teď seděl tak daleko vpředu. Mé nohy jsou byly před osou kol a neustále jsem měl dojem, že kdybych se vyklonil z kokpitu, tak bych si mohl hmátnout na pneumatiky. M23 mělo ovšem i čistě praktické výhody. V kokpitu nám již nebylo tak horko, protože byl chladič přemístěn ze špičky do stran kokpitu. Dále byla mezi pilotem a motorem instalována nádrž benzínu, což zmírnilo horko, kterému jsme doposud byli vystaveni ze směru motoru.” Rád se smířil s minimalisticky střiženým kokpitem.
Od března roku 1973 bylo jasno: McLaren M23 nejen dobře vypadá, je také rychlý. Hulme totiž v Kyalami novou konstrukci hned postavil na pole-position. První čtyři kola po startu jasně vedl a i když kvůli defektu pneumatiky dojel jen pátý, byl si jist: "Určitě teď víme, že máme vůz, který začne velmi brzy vítězit”.
V červnu se Hulmeho dojem potvrdil v Anderstorpu, kde M23 (tehdy ještě v bílém lakování Yardley) poprvé vyhrál. Koncem sezony prožil vyvrcholení své kariéry v kokpitu M23 Američan Peter Revson, když vyhrál v Silverstone a chaotickou Velkou Cenu Kanady v Mosportu.
Emerson Fittipaldi na McLarenu M23 při Velké ceně Monaka roku 1975.
Pro druhou sezonu s typem M23 se týmu McLaren díky novým sponzorům Marlboro a Texaco podařilo angažovat mistra světa roku 1972 Emersona Fittipaldiho. Do ročníku 1974 nejlépe vykročil Hulme vítězstvím v Argentině, od Velké ceny Brazílie ale převzal žezlo v týmu Fittipaldi. Postavil Texaco-Marlboro M23 (jak se teď vůz oficiálně jmenoval) na pole-position a vyhrál také závod. O týden později si vítězství zopakoval v nemistrovském závodě na okruhu Brasilia.
Celý zbytek sezony proběhl ve znamení neuvěřitelně vyrovnaného souboje mezi Fittipaldim, Regazzonim na ferrari, Scheckterem na tyrrellu a Petersonem na lotusu, ve kterém se nakonec dokázal prosadit Brazilec na McLarenu M23. Vyhrál ještě v Belgii a v Kanadě. Rozhodující ovšem bylo, že se stal díky spolehlivosti M-třiadvacítky nejvyrovnanějším pilotem roku.
Co se s McLarenem M23 dělo z technického hlediska? Začátkem roku Coppuck experimentoval se špičatější přídí, později pozměnil geometrii závěsů a tvar sacího koše. Koncem roku 1974 byl M23 vozem s největším odstupem os kol celého pole. Všechny změny, na kterých se pracovalo, měly především přispůsobit jízdní vlastnosti vozu Fittipaldiho stylu.
Obhájce titulu vstoupil do sezony 1975 velmi úspěšně. Vyhrál úvod v Argentině a v Brazílii dojel před svým novým týmovým kolegou Massem druhý. Proti novému Ferrari 312T ale toho roku neměla konkurence s motory Ford-Cosworth naději. Na voze, který Folch prezentoval letos v Monaku, Fittipaldi dokázal zvítězit již jen v deštěm zkrácené Grand Prix Velké Británie. V celkovém hodnocení to samozřejmě stačilo již jen na titul vicemistra za Laudou.
McLaren M23 teď měl za sebou tři plné sezony a mnozí pozorovatelé se obávali, že jeho koncept již nebude moci držet krok s novějšími modely konkurence. Fittipaldi tým překvapivě opustil a Teddy Mayer se několik týdnů před začátkem nové sezony ocitl bez špičkového pilota. Nezbylo, než přijmout rychlého, ale nedisciplinovaného Brita Jamese Hunta.
I když tomu mnozí nevěřili, byl právě Hunt prvkem, který tým v dané situaci potřeboval. Svou nespoutanou osobností vdechl "Superstar James” nový život nejen týmu, ale i McLarenu M23. Coppuckova konstrukce a britský playboy pro sebe byli jako stvořeni.
Od prvního závodu sezony 1976 to byl především Hunt, kdo se dokázal postavit přemocnému Laudovi na ferrari. V Brazílii a v Jižní Africe postavil svůj M23 na pole position. Své první vítězství v týmu McLaren slavil James při nemistrovské dubnové International Trophy v Silverstone. Bylo to naposledy, co se M23 předvedl se svým mohutným sacím košem nad motorem.
Joaquin Folch na McLarenu M23 při Monaco Historique roku 2010.
Nové předpisy FIA tomu chtěly, že vozy F1 od Grand Prix Španělska musely být nižší a Coppuck ho od tohoto závodu vybavil "oušky” vlevo a vpravo za hlavou pilota. Na takto pozměněném voze Hunt v Jaramě opět zvítězil. Během sezony přidal další triumfy ve Francii, Velké Británii, Německu, Holandsku, Kanadě a na východě USA, čímž si zajistil titul mistra světa. Jeho vítězství 20. října 1976 ve Watkins Glen bylo milníkem historie vozu: jednalo se o poslední Grand Prix, kterou McLaren M23 vyhrál.
Coppuck měl již během sezony v přípravě následníka s označením M26, Hunt ale právě prožíval "fázi neporazitelnosti” a nechtěl se nechat rozptylovat dětskými nemocemi nového modelu. Dobytí druhého titulu mistra světa jezdců proto ještě dlouho neznamenalo konec kariéry M23. Tým s ním absolvoval začátek sezony 1977. Že M23 ještě nepatří do starého železa demonstroval Hunt v Argentině. V kvalifikaci byl nejrychlejší a v závodě dlouho vedl. Také v Interlagosu a v Kyalami postavil Hunt "stařečka" na pole-position... Od května začal také James zkoušet nový M26 a v červencové Grand Prix Velké Británie oba tovární piloti na služby M23 zanevřeli.
Ze startovních polí Grand Prix tím M23 ale stále ještě nezmizel. S podporou sponzora Marlboro tehdy tovární tým ve vybraných závodech nasazoval slibné "dorostence”. V kokpitu M23 tak dělali své první krůčky ve formuli 1 Gilles Villeneuve a Bruno Giacomelli. Zvláště Villeneuveho strhující debut v Silverstone zůstane nezapomenutelný.
Dokonce roku 1978 se ještě našly týmy, které se postaraly o to, že M23 startoval ve velkých cenách F1 i v šestém roce za sebou. Na start se ale dokázaly probojovat již jen M-třiadvacítky připravované týmem Boba Sparshotta s Brettem Lungerem a Nelsonem Piquetem v kokpitu. Byl to právě budoucí mistr světa Piquet, kdo 10. září 1978 naposledy odstartoval v McLarenu M23 do závodu mistrovství světa. V Monze tehdy dojel v šasi č. 11 na devátém místě.
McLaren M23 splnil svou úlohu na výbornou. Tento typický zástupce britských "stavebnicových” vozů F1, které byly postaveny kolem motorů Cosworth a převodovek Hewland, vyhrál tituly a velké ceny. Pro fandy automobilového sportu, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech, je M23 dodnes ztělesněním opravdového monopostu Grand Prix. A díky nadšení a penězům pana Folcha ho mohou i po téměř 40 letech pořád ještě zažít "v akci".
