Pirro ve svém Martini-Toyota Mk34 se při veteránské premiéře nijak neztrapnil a výborně obsazený závod F3 vyhrál. Italův triumf v knížectví, kde již dlouho bydlí, byl o to sladší, že jej na trať přišli podpořit i bývalí kolegové z F1 Pierluigi Martini a Paolo Barilla.
Pirro se minulý rok vrátil skutečně hluboko a radikálně ke svým začátkům. S titulem mistra národní formule Fiat-Abarth se v sezoně 1981 poprvé odvážil mezi silnou mezinárodní konkurenci. Mistrovství Evropy F3 tehdy vládly francouzské monoposty Martini a britské vozy March. S podporou cigaret Lucky Strike se Pirro mohl spolehnout na špičkový materiál a usedl do nového Martini Mk34, poháněným motorem Toyota.
Návraty sezony 2010Díl 1: Legenda Porsche 804 a nový mist světa Vettel Díl 2: Chevron B38 a duch Elia de Angelise Díl 3: Šampion a zabiják Lotus 72 znovu v Hockenheimu Díl 4: Nezmar sedmdesátých let M23 pořád ještě závodí Díl 5: Hans Heyer – po 33 letech opět na startu F1? Díl 6: Emanuelle Pirro v kokpitu Martini Mk34 |
Právě s tímto bílým monopostem se po téměř třech dekádách znovu setkal – a nejen to. Rozhodl se, že s ním bude znovu závodit! "Vůz teď patří jednomu známému a připravila jej stáj Ombra. Když mi navrhli, abych zde jel, hned jsem byl pro," říkal Pirro před startem závodu, který zcela ovládl a bezchybnou jízdou vyhrál.
Celou záležitost bral naprosto vážně a kdo viděl po průjezdu cílem jeho skoky radosti před knížecí lóží, ten poznal, že se Emanuele ani v Le Mans nemohl radovat více. Ve špičce historické F3 je totiž několik výborných pilotů, kteří své vozy a ani sebe nijak nešetří. Několik těžkých nehod a mnoho zničených historických formulek to po závodě smutně dokumentovalo.
Emanuele tedy dohnal to, co mu roku 1981 ještě uniklo. Šampionát tehdy jasně vládl Mauro Baldi. Zatímco jeho krajan na Marchi-Alfa 813 vyhrál osm z patnácti podniků mistrovství, dokázal Pirro zabodovat až v desátém závodě, jako třetí v Croix an Ternois. Učil se ale rychle a poslední závod seriálu doma v Mugellu vyhrál.
Poté se stal členem kádru Marlboro-Italia, což mu zajistilo i nadále výborné zázemí. Patřil mezi nejnadanější dorostence své epochy a vzorně postoupil přes F3, F2 a F3000 až do formule 1, kde debutoval roku 1989 jako náhrada za zraněného Herberta u stáje Benetton-Ford.
Tato sezona mu zárověň přinesla nejlepší umístění, když dojel v Adelaide pátý. Následující dva roky s týmem průmyslníka Beppe Lucchiniho a vozy Dallara mu ale vynesly jen jediný další bodík a Pirro se rozhodl pro odchod ze scény směrem lukrativnějšího a jistějšího angažmá u BMW.
Osmačtyřicetiletý Pirro je jedním z jezdců, kteří dokázali během své kariéry výborně vydělávat – i když jim absolutní úspěch ve formuli 1 unikl. Již brzy přišel na to, jak důležité jsou pro finanční úspěch dobré styky s automobilkami.
V osmdesátých letech obnovil spojení s BMW. Tato značka mu pomáhala ve formuli 2 a směl si u ní vydělávat i jako pilot cestovních vozů. Pirro byl natolik chytrý, že kontakt s "bavoráky" udržoval i během svého působení ve formuli 1.
Když po třech sezonách a 37 Grand Prix poznal, že ve formuli 1 těžko dostane šanci vyhrát, vrátil se naplno zpět do náruče BMW. Od roku 1994 změnil barvy a zaměstnavatele: jeho přestup k automobilce Audi byl dalším výborným tahem.
Značka z Ingolstadtu právě odstartovala vedle svého angažmá v cestovních vozech i gigantický útok na sektoru sportovních prototypů a Pirro se stal jedním z hlavních pilířů naprosté dominace Audi. Jeho pět triumfů v Le Mans a tucty dalších prvenství ve vytrvalostních závodech na celém světě hovoří za vše.
Minulý rok ovšem dokázal, jak pořád ještě svůj sport miluje. Jezdit na z dnešního hlediska krajně nebezpečných monopostech z osmdesátých let Monakem na absolutním limitu vyžaduje velkou porci odvahy a vášně. Nakazit se nechali i Martini s Barillou, když slíbili, že si něco podobného možná brzy dají vyzkouší...