Když roku 1969 ve Štýrsku mezi obcemi Knittelfeld a Spielberg uvedli do provozu nový autodrom, vznikla i pro české fandy v dosažitelné vzdálenosti možnost návštěvy Grand Prix.
I za bývalého režimu, tedy od 70. let, zabloudilo pravidelně několik autobusů ČSAD na Österreichring, jak se tato superrychlá dráha jmenovala.
Ö-Ring nebyl ledajakým okruhem. Kaskádovitě vestavěn do monumentální krajiny pohoří Tauern představoval tu nejkrásnější a zárověň nejrychlejší trať své doby.
Rychlosti nad 300 km/h zde vozy dosahovaly nejen na cílové rovince a předjíždět se dalo téměř všude. Fanda tu zažil opravdové závody – i bez přihlouplých zastávek k výměně pneumatik a tankování, bez umělých neutralizačních fází. Také kritičtí britští žurnalisté museli připustit, že byl Ö-Ring s odstupem nejatraktivnější arénou cirkusu F1.
‚Do Zeltwegu‘ se těšili všichni – od fandů přes mechaniky až po superhvězdy Rindta, Stewarta, Fittipaldiho, Laudy, Prosta, Petersona či Mansella. Okruh vděčně celebroval své giganty a občas nechal zazářit i absolutní outsidery – kdo by mohl zapomenout na překvapivá vítězství Brambilly, Watsona, Jonese nebo de Angelise?
V polovině 80. let se ale imperátorovi Ecclestoneovi znelíbilo, že si Rakušané nenechali diktovat jeho podmínky ve stejném objemu jako jiní pořadatelé, a šel vydělávat jinam. Původní Österreichring začal pomalu umírat. Stát teprve poté přišel na to, kolik okruh chudému regionu vynášel, a společně se sponzorem A1 investoval do nové výstavby a přesvědčování pana Ecclestonea. S úspěchem.
Od roku 1997 měli Rakušané opět svou Grand Prix a Češi (vedle Maďarska) F1 zase ‚na dosah ruky‘. Ovšem na úkor staré dráhy. To, na čem směla závodit generace Schumacher-Häkkinen, nemělo s majestátní původní tratí nic společného. Zkrácený okruh plný pomalých zatáček odpovídal moderní době a byl ranou do obličeje každého pamětníka.
Místo, kde roku 1975 utrpěl smrtelná zranění nezapomenutelný Mark Donohue, sloužilo jako parkoviště autobusů a zatáčky, kde dřívě nejstatečnější ze statečných lehtaly za plné rychlosti hranice přilnavosti, trápily již jen první a druhý rychlostní stupeň. Více než sedm let prolongace si zohavený okruh dle Ecclestonea beztak nezasloužil a roku 2003 se F1 ve Štýrsku předvedla naposledy. Cirkus F1 to táhlo do Asie a Rakousko se stalo jednou z prvních obětí nesvědomitých ‚upírů sportovní kultury‘. Ring zase jednou osiřel.
Třetí šanci chtěl dráze dát limonádový magnát Dietrich Mateschitz. Za 700 milionů eur plánoval hypermoderní areál (viz ‚Red Bull Projekt Spielberg‘ na YouTube), politikaření kolem ‚ochrany přírody‘ mu v tom ale roku 2004 zabránilo. Red Bullu patří většina pozemků starého ringu a Mateschitz chtěl s dalšími investory vystavět poněkud skromnější verzi své vize.
Během dlouhých dohadů v posledních měsících se politika ale zase jednou neměla k jasnému ‚ano‘ a investoři (m. j. VW, KTM a Magna) ztratili zájem. Než dali páni ve Vídni projektu zelenou, měl po náladě i Mateschitz a ohlásil definitivní konec svých plánů. Co si počne s touto mrtvou investicí, asi sám neví.
Pohled na dřívější klenot motorismu je beztak k pláči: hlavní tribuna zmizela a srovnány se zemí jsou i budovy boxů a ředitelství. Tunel vedoucí do depa jezdců je prolomen, čímž se dostalo i cílové rovince ‚krvácející rány‘. Tam, kde kdysi byl magický paddock, se hromadí suť.
Zatímco tedy daleko od ‚sportovní civilizace‘ v asijských močálech a na arabských pískovištích vznikají sterilní, uměle osvětlené okruhy, zmizela z A1-Ringu i busta Jochena Rindta. Mistr světa roku 1970 se na svůj chátrající odkaz asi již nemohl dívat.
Österreichring jsem navštívil poprvé roku 1983 a vypadá to, že jsem se s ním přesně o čtvrt století později rozloučil naposledy...
