Co přesně se přihodilo?
Blbost! Nebyl to žádný hardcore, spíš jako by mi někdo podtrhl koberec. Noha se mi zahákla o kořen a zlomila se. Až po pěti minutách jsem zjistil, že to bolí.
Prý u vás jako první zastavil čtyřkolkář Josef Macháček.
Pepa hned říkal: To nepůjde. Zavolal doktory, postavil mi motorku a já ho poslal pryč. Nemělo cenu, aby čekal.
Vrtulník přiletěl za dvacet minut. Báli se, že mám pohnutou páteř, tak mě dali do stabilizované polohy. Narvali do mě nějaké morfiny, takže jsem jim tam chvíli blábolil. Teď už jsem v pořádku a čekám, že mě do tří dnů pustí a poletím domů.
Poznal jste to na vlastní kůži: je jihoamerický Dakar drsnější než ten v Africe?
Jednoznačně! A je nebezpečnější. Je strašně rychlý, nevyzpytatelný na materiál, což překvapilo spoustu lidí. Fandové jsou sice rádi, že se jede ostře, ale ta cena je vysoká. Kluci padají z motorek ve stovce, což jsou těžké pády. Jeden zrovna leží vedle mě.
Jak na tom je?
Má vážný otřes mozku. Další narazil do skály, tak má zlomené ruce i žebra. To já mám jen zlomenou nohu.
Ředitel závodu Lavigne už před startem tvrdil, že do cíle dojede jen třicet motorek. Vyplní se to?
Dojede jich víc. Aspoň doufám. Vždyť já si pořád říkal, že jedeme pomalu. Ta čtvrtá etapa mi přišla lehká a teď tu ležím...
Co je na tom závodu nejtěžší?
Největší strašák je, že nás začnou předjíždět auta. Proto zrychlujeme a přicházejí pády. Etapy jsou dlouhé, cesty rovné, což vás nutí pořád přidávat. Navíc všude jsou špalíry diváků, ne jak v Africe, kde za celý den potkáte pár domorodců. A třeba jednoho Francouze vyhecovali tak, že přeletěl zatáčku.
Kolik toho při závodě naspíte?
Já měl zázemí mechaniků a stejně jsem zalehl jen na čtyři hodiny, což je děsně málo. Ale ještě to není tak dramatické. Na Trans-oriental rallye, která se jela v létě z Petrohradu do Pekingu, se spalo jen hodinu, protože jsme jeli proti času.
Dakar jede i váš bratr, byl za vámi?
Hned vzal taxíka a přijel. Uklidil mi tu binec a byl rád, že se hýbu a nemám trvalé následky.
