„Air Race je nejen pro mě absolutní vrchol,“ říká o populární sérii, kde piloti nad zemí kličkují mezi pylony.
Vše tedy začalo na balkoně?
To byl spontánní impulz, abych překonal strach a šel na letiště. Létání se mi líbilo, ale neměl jsem nikoho v rodině blízko k aviatice, a navíc mi můj táta řekl: Létej si, jak chceš, ale vydělej si na to sám. Při vysoké jsem dělal na Nově brigádu jako finanční analytik v oddělení controllingu, tak jsem vzal první peníze a zaklepal na letišti ve Varech.
Kdo otevřel?
Hned jsem se seznámil s panem Durasem, což je taková trenérská aviatická legenda, která mě uvedla do tajů létání, a okamžitě jsme začali s akrobacií. Pak to šlo rychle. Ještě jsem měl mokré papíry a po dvou letech se stal mistrem republiky v té nejnižší akrobatické třídě. A postupoval dál. Udělal jsem si licence na obchodního i dopravního pilota, takže bych mohl létat i u aerolinek.
Nebyla by to nuda? Samý autopilot, žádné výkruty.
Těžko říct. Teď na to prostor není, ale až jednou bude, tak mě už třeba nebudou aerolinky chtít, protože pro ně budu starý.
Vystudoval jste obor matematické modely v ekonomii. Ovlivňuje matematika nějak i létání?
Promítá se do něj můj analytický přístup. Snažím se o věcech přemýšlet víc do hloubky. Já matematiku studoval, protože jsem ji měl rád a bylo to pro mě jednodušší. Kdybych studoval medicínu, což byl sen rodičů, tak bych se musel věci memorovat, matematika byla pro mě přirozená. Mám rád věci, které mají logiku a řád, což promítám i do nastavení svého týmu. Jsem perfekcionista, což někdy škodí, protože tím otravuji okolí a chci mít věci až moc pod kontrolou.
Trochu překvapí, když matematik leze po skalách, sjíždí volné svahy na snowboardu, létá. Touha po adrenalinu je ve vás?
Já to nikdy nepovažoval za nebezpečné, mě jen zajímaly věci, které jsou spojené s horami, s pohybem ve 3D prostoru. Snowboard i letadlo jsou pro mě druh osobní svobody. Chci být sám ve svém světě. Byť můj otec byl profesionální fotbalista, tak nejsem na týmové sporty. Mám k nim negativní vztah.
Bylo vám v letadle někdy zle?
Nikdy! Ale mám kolegy z reprezentace, kterým bývalo špatně, ale dostali se z toho. Když dlouho nelétám, tak má G-tolerance (schopnost snášet přetížení) jde dolů a pak se stává, že trochu bolí hlava. Ale zcela mi zmizel pocit v žaludku, který máte v autě, když přelétnete přes horizont. Pocit nulového přetížení.
Ztrácíte ještě někdy v letadle barevné vidění, což přichází s velkým přetížením?
Jak se odkrvuje mozek, schopnost očí vidět je menší. Ale my tu hranici, když přichází, cítíme a nikdy bychom za ni nešli. Když jsme v tréninku, bez problémů zvládneme 10 G a nic nás nebolí. Ale kdybyste tím zatížil někoho necvičeného, tak vám na 100 procent omdlí. Nejdřív ztratí obraz, pak zvuk... Ale za chvíli se probudí a uvědomí si, že je v letadle. Nám se to stát nesmí, Air Race na to má speciální cvičení, abyste se toho vyvaroval.
Máte ve vzduchu strach?
Ne, ale je tam respekt a obrovská soustředěnost. Když zavírám kokpit, přepínám do jiného módu a strach tam není. Jde o to mít s letadlem symbiózu, poznat, co chce, co se mu nelíbí. Strach by vás svazoval. Ale jsou chvíle, kdy vám není dobře, třeba když vypne motor.
Stalo se?
Hlavně zpočátku se člověk dostává do zbytečně stresujících situací. Má nejméně zkušeností a dělá nejvíce hloupostí. Jednou jsem musel přistát bez motoru, ale naštěstí to bylo nad letištěm.
Létání je drahý sport. Vy máte úspěšnou personální agenturu. Ovlivňuje létání váš byznys a naopak?
Hodně. Není tajemství, že ten sport je drahý, a i když mám sponzory, tak část jsem si musel platit sám. Ale je to věc priorit. Někdo jezdí často na dovolenou, má větší dům. Já bydlím pořád v bytě, nekupuju si drahé věci, zato jsem investoval do létání. Do něčeho, co mě strašně baví a naplňuje. A do něčeho, co v životě miluji. Ale musel jsem to skloubit, takže část firmy řídí jiní lidé a myslím, že to dělají lépe než já. Ale to, co jsem se naučil v létání, jsem použil v byznysu.
Co konkrétně?
Létání mě naučilo obrovské pokoře. Tomu, že vše může být za minutu jinak. A to, že když se snažíte na věci připravit a jste precizní, tak se to vyplácí. Kdo je v létání lempl, tomu se to může tragicky vrátit.
Petr Kopfstein
Akrobatické létání má své šampionáty i disciplíny. Je Air Race, odlišný obor, pro vás vrchol?
Považuji se za ortodoxního akrobata, jsem jím tělem i duší, ale i pro mě to vrchol je. Piloti, co létají v Air Race, jsou bývalí mistři světa v klasické akrobacii či jsou to světoznámí airshow piloti. Akrobacie je asi náročnější, trénink je obsáhlejší, ale tady se létá mnohem níž a rychleji (až 370 km/h). Možná to vypadá jednoduše, ale v reálu na trati není.
Teď tu budete rovnou dva Češi.
Což se zdálo nemyslitelné. Nemohu říct, že bych tomu nevěřil, říkal jsem si, že když budu létat dobře, tak se sem dostanu, ale neočekávalo se, že by tu dva Češi mohli být.
Zároveň je to důkaz, že akrobacie je v Česku fenomén, že?
Bývali jsme obrovská velmoc a pořád nás považuji za významného aktéra na leteckém trhu. Dělala se tu špičková letadla a letoun Zlín patřil k absolutní špičce. Petr Jirmus, dvojnásobný mistr světa i Evropy a taky jeden rok nejlepší sportovec Československa, byl velkým vzorem. Po revoluci sice výroba upadala, ale lidi, kteří akrobacii umějí učit, dál vychovávají mladé. Je tu obrovské množství fandů, což souvisí se zmíněnou historií.
I proto: je šance, že by se Air Race jednou létala i v Praze?
Přál bych si to, ale řeka je úzká, takže by to pořadatelé nepovolili. Ve světě se létá nad dostihovými závodišti, okruhy, to jsou cesty. Ale nemyslím, že by Česko v budoucnosti závod pořádalo, už proto, že je hodně podniků okolo nás.
Dva roky jste létal Challenger Cup, což je přípravný seriál pro Air Race. Je to výhoda?
Jako nováček mám smlouvu na dva roky, první rok je doba hájení. Z leteckého pohledu mě překvapení nečeká. I když jsme nebyli v televizi, tak jsme létali podobnou trať jako elita v Air Race. Jiné bude to, jak sladit tým a nastavit letadlo.
Tým jste „zdědil“ po Maďaru Besenyeim, legendě Air Race, který ze seriálu odchází.
A pro mě je to obrovská čest. Besenyeiho znám dlouho, byl jedním z těch, kteří mě inspirovali. Poprvé jsem ho viděl naživo v roce 2005 létat v Budapešti. A pak jsem si řekl, že to je něco, co bych strašně rád dělal jako zaměstnání. Motivoval mě. On celý Air Race vymyslel, otestoval průlety mezi pylony. Je to fakt legenda, ale strašně skromný člověk. Snad na něj navážu.
