Avšak Dokoupila, v motocyklovém světě známého pod přezdívkou Indy, všudypřítomná nebezpečnost ostrovního okruhu neodrazuje. „Na Man jezdím proto, že to je nejvíc, čeho může člověk v roadracingu dosáhnout,“ prohlašuje přímo v dějišti dvoutýdenního motocyklového svátku borec, jenž se v posledních letech zařadil k málu českých jezdců, kteří na silničních motocyklech na Manu závodí pravidelně. Letošek není výjimkou, už druhý týden zdolává, pokud to počasí dovolí, téměř mýtickou trať, sen každého, kdo motocyklovým závodům propadne.
Další oběť závodění na ostrově Man: zahynul britský jezdec Mathison |
Jak se dá hlavně psychicky připravit na trať, která skýtá tolik záludností?
Psychiku musíš naladit už předem, než sem jedeš. Všem říkám, že než sem jedeš, tak si srovnej svůj život. I proto, abys byl srovnaný s tím, že se něco stát může.
Dokonce něco velmi vážného, jak ostatně ukazuje pondělní případ.
Aby byl člověk šťastný, měl by být srovnaný s tím, že umře. A já s tím, že se třeba za hodinu může stát, že tady nebudu, jsem srovnaný. Proto se chovám tak, jak se chovám. Neberu to tak, že se může stát něco jen tady na Manu, ale že se ti může stát cokoliv kdekoliv.
Takže nejdůležitější je srovnat se s nebezpečím, které na trati hrozí?
To není jen o motorkách. Ale pokud s tím srovnaný nejsi, tak takovýhle sport bys neměl vůbec dělat, protože tě to může zničit.
Tourist Trophy berete jako něco, co je v tomto sportu nejvíc. Jak se k tomu závodník, jako jste vy, vůbec dostane?
Vcelku jednoduše. Jsem odkojený Hořicemi, okruhem, který má pro jezdce na přírodních okruzích velkou přitažlivost. Pro mě to byl shodou okolností první roadracingový závod v kariéře. Předtím jsem závodil krátce na Alpen Adria Cupu, pak jsme se dostali do Hořic. Zpočátku jako že to je sranda, že budeš závodit na okruhu, který je obležený diváky, což na motodromech při našich závodech nebylo. Je to už nějakých patnáct let a někde tam začala vznikat i touha zkusit Man.
Z Hořic na Man, dá se to tak říct?
Vlastně ano, protože Hořice mi hodně pomohly. Když se totiž chceš na Man dostat jako závodník, musíš pořadatelům ukázat potřebnou závodní historii na podobných okruzích a pro mě to byly Hořice.
Čím je Man tak výjimečný?
Vlastně vším. Dlouhý okruh, skvělá atmosféra. jezdím sem proto, že mě baví způsob závodění, baví mě, jak je okruh obtížný, náročný na techniku a na tým, který máš kolem sebe. A také proto, že se tady sejdeš s největší konkurencí tohoto druhu motocyklového světa.
Okruh má přes 61 kilometrů, vede přes města, jede se v horách, kde se často mění počasí, to vše při průměrné rychlosti přes dvě stě kilometrů v hodině. Jak se na tohle všechno dá připravit? Vždyť jen zapamatovat si každou zatáčku je asi problém...
Paměť je opravdu klíčová a v tom asi mám výhodu. Když jsem tady jel v roce 2009 poprvé, tak jsem byl v závodě pátý a až do roku 2014 jsem tenhle svůj první výsledek nedokázal překonat. A hodně to je právě o tom, hned od začátku si trať zapamatovat.
„My (jezdci) milujeme ten pocit a spíš lituju ty, kteří na mě čekají v depu. Ti se strachují víc. Zatímco ty tohle necítíš, ty si jenom užíváš, oni jsou ti, kteří mají tu starost, jestli se vrátíš.“ |
Dá se tomu pomoct třeba tím, že si ji budete přibližovat třeba na videích, kterých je hodně?
Možná dá, ale tohle já nepotřebuji, žiju z vlastní zkušenosti. A z toho, že se s tratí sžiju velmi rychle. Roadracingový závody jsem před časem jezdil třeba i v Irsku, kde jsou velmi populární, a všude jsem jako nováček zajel dobrý výsledek, někde rekord ve své třídě.
Co je ještě důležité, aby jezdec dokázal co nejvíc eliminovat nebezpečí?
Já třeba neřeším věci kolem sebe, jezdce, kteří se mnou závodí.
Přesto ale nebezpečí nelze vyloučit. Co vnímá jezdec, když se řítí mezi domy či v horách třísetkilometrovou rychlostí?
Že je to super, proto to dělám. My milujeme ten pocit a spíš lituju ty, kteří na mě čekají v depu. Ti se strachují víc. Zatímco ty tohle necítíš, ty si jenom užíváš, oni jsou ti, kteří mají tu starost, jestli se vrátíš.
Michal Dokoupil (vpředu) a Udo Reichmann.
Jaké jsou záludnosti manského okruhu?
Těch je dost. Hned po startu jedeš na šestku na plný plyn a takových míst je na trati možná dvacet. Ve městě jedeš kolem zdi a nevidíš za roh. Pak jedeš v horách, což je taky náročný. Všechno na trati musíš registrovat, abys měl jistotu a mohl jet rychle. Na téhle trati se opravdu nevyplatí dělat něco, co nemáš pod kontrolou.
Co je potřeba k tomu, aby si jezdec mohl zazávodit na Manu?
Tím skoro hlavním je šest roadracingových výsledků za rok. A pak pochopitelně nasbírat potřebné finance, abys vůbec byl schopný se sem dostat, pokrýt náklady na benzín, na pneumatiky. Ale je to top v celé sezoně a všechno k tomu směřuju.
Stojí to za tu veškerou námahu, kterou musíte vynaložit?
Stojí. Kdo tady nikdy nebyl, tomu se to těžko popisuje, ale jsou to dva týdny, které za to stojí. A i když finance jsou rozhodující, nestěžuji si. Mám kolem sebe partu lidí, kteří se výborně starají o techniku, a myslím si, že i proto jsou naše výsledky úžasný. Přitom jezdím už několik let na stejné technice. Na top konkurenci to sice nestačí, ale když se mi podaří porazit někoho z továrních jezdců nebo z těch domácích, je to něco výjimečného, vždyť to děláme ve třech čtyřech lidech.
