A přestože světová Švédská rallye patří k jeho nejoblíbenějším, nelituje. Ale ne proto, že tato brutální změna lidskému organismu zrovna nesvědčí. Paradoxně právě proto, že na severu Evropy letos panuje mírná zima. Organizátoři kvůli tomu výrazně omezili podobu oblíbené soutěže.
„Letos nepojedeme kompletní mistrovství světa v rallye, takže Švédsko jsme ani neměli v plánu. Nechtěli jsme zbytečně riskovat úsilí celého týmu, protože jsme nevěděli, v jakém stavu se vrátíme z Jižní Ameriky,“ vysvětlil 43letý Tománek, který pochází z Otrokovic. „Vzhledem k tomu, že pořadatelé zrušili třetinu závodu, ukázalo se, že jsme udělali dobře. Neužili bychom si to, jak bychom měli.“
Na Dakaru jste startoval potřetí. Jaké to bylo tentokrát?
Poprvé jsem si ho vyzkoušel před pěti lety v osobáku v kategorii T2 v soukromém týmu. Neměli jsme žádnou zkušenost s dálkovým závodem, šli jsme do toho nepřipraveni. I tak jsme zdolali půlku Dakaru, za což jsem byl rád. Dostávali jsme se do situací, do nichž jsme se letos nedostali. Teď jsme jeli v továrním týmu Toyota – se vším všudy, s mechaniky, logistikou i hotely mezi jednotlivými etapami. Závod byl z profesionálního hlediska strašně lehký a jednoduchý.
A co srovnání s rokem 2014, kdy jste startoval s kamionem?
Rozdíl je samozřejmě velký. Letos jsme měli tovární auto, ve kterém je překonávání překážek a komfort jízdy tak vysoký, že s kamionem se vám o tom nemůže ani zdát. V něm máte po 200 km chuť vysednout. Ale není to tím, že by ta auta byla špatná. Je to dané váhou i vývojem. Speciály mají mnoho prvků z rallyeových aut, zatímco kamiony jsou exoti. Tam si každý tým auto vyvíjí, jde vlastní cestou. Není to vyvinuté do takových detailů jako auta z továren z kategorií T1.
Je Dakar pro navigátora náročný?
Letos nebyl, protože jsme se do otevřeného prostoru dostali jen málokrát. Chyby se dělaly spíš v úsecích, kde se míjely tratě kolem sebe v těsné blízkosti. Nebylo až tak velkým problémem dostat se do vedlejší stopy. Častokrát nás zmátli soupeři, kteří vyrazili proti nám, takže jsme pak přemýšleli, jestli jsme udělali chybu my, nebo oni. V tomto byl Dakar trošku záludný, ale vypořádali jsme se s tím důstojně. Spíš jsme měli problémy v dunových polích, ve výjezdech z písku, v orientaci v terénu, kdy je nutné zvolit správnou rychlost, stopu a kvalt, aby se to dalo projet.
Na Dakaru se letos objevila spousta lidí, kteří se prosadili v mistrovství světa v rallye. Cítili jste se díky nim na závodě jako doma?
Jasně. Skupina lidí z rallyeového šampionátu je opravdu velká. Byla tam Loeb, Hirvonen, Pons, Al Attíja, Sainz. Komunikovali jsme mezi sebou družněji než s ostatními, které jsme tolik neznali.
Co je tam žene?
Je to stejné jako u nás. Všichni jsme zažili nejméně sto závodů ve WRC a tohle je nová výzva. Tito lidé rádi přijímají výzvy, mají ve světovém měřítku co nabídnout a můžou přinést pěkné výsledky a zážitky pro ostatní.
Dakar jste zažil jen v Jižní Americe. Lákal by vás i ten původní, africký?
Lákal jako dobrodružství, jen nevím, jestli je to reálné. V severní Africe to možné není. Jižní reálná je, je tam zájem i trh.
Představuje Dakar jednorázové dobrodružství, nebo máte v plánu víc dálkových soutěží?
V první fázi to bylo rozjednané tak, že absolvujeme část sezony cross country ve světovém poháru 2016 a třešničkou na dortu by byl Dakar 2017. Po testech na konci minulého roku nám Toyota dala nabídku, abychom Dakar jeli už letos, že se podělíme o náklady. Takže nyní to vypadá tak, že se spíš vrátíme k WRC. Musíme si nechat čas na rozmyšlenou, jestli se přesuneme do jiné disciplíny. Mapujeme si situaci, jak by to bylo, kdybychom šli stavbou svého auta, nebo kdybychom byli součástí nějakého týmu. Není to tak jednoduché a rychlé rozhodnutí, že bychom oznámili, že v březnu pojedeme Baja Italia. Je to ale jedna z variant, že bychom šli touto cestou.
Jaký je důvod?
Ve WRC jsme deset let. Situace pro nás bude složitější v tom, že budeme muset nakoupit nová auta se specifikací 2017. Auto by mělo být o 60 procent dražší než stávající. Může se stát, že starší vozy v šampionátu zůstanou, ale nemůžeme se orientovat jen na jednu věc. Hledáme proto směr, kudy se vydat. Nyní je jasné, že absolvujeme nejbližší závody WRC. Letenky do Mexika už máme, následuje Argentina, Portugalsko, Sardinie. Až na dva závody ve druhé polovině roku bychom měli odjet všechno.
První závod ve WRC jste odjel v roce 2001 v Řecku, máte za sebou patnáct sezon. Jak se za tu dobu seriál změnil?
Když jsem začínali, nebylo problémem, aby na startu bylo 30 vozů kategorie WRC. Bylo to před ekonomickou krizí, automobilky se chtěly v této disciplíně prezentovat, nasazovaly tři čtyři auta v týmu. Přesto se spousta soukromníků dokázala dostat mezi tovární jezdce. Šampionát byl pestrý. Když jsme jezdili s Romanem Krestou, panovala taková situace, že dostat se mezi nejlepších pět či osm bylo strašně těžké. Pro Romana to byla nejnepříhodnější doba, aby si mohl udělat jméno. Nechci říct, že si ho neudělal, ale vždycky chyběl kousek, aby tam zůstal zaháčkovaný a získal kontrakt na další sezonu, dvě, tři, pět. V dnešní době se šampionát potýká s nedostatkem kvalitních jezdců. Kvůli tomu, že byl v útlumu, tam teď nejsou lidé. Jsou tam tři čtyři tovární týmy, vize do budoucna není moc perspektivní, jezdci nemají z čeho vyrůst. Posledním pilotem z doby, kdy Roman končil, je Dani Sordo. Tehdy začínal. Je to odchovanec klasických modelů WRC a dokáže pořád jet rychle.
Jak z toho?
Je to otázka systému. Vývoj jezdců by měl začínat ve 12 letech, ze širší základny by se mělo postupovat dál a dál. Automobilky by měly mít větší základnu a měly by začínat od menších kategorií a jezdce vychovávat. Ti se nenarodí ve 20 letech a neporazí Ogiera ani Latvalu. Musí si to vyjezdit.
V historických tabulkách podle počtu startů v mistrovství světa jste dvacátý. Co to pro vás znamená?
To víte mnohem víc než já. (úsměv) V týmu začínám mít přezdívku dědek, což mě trošičku uráží, protože do této kategorie nepatřím. Pokud to teda beru podle věku. Například Paddonův spolujezdec Kennard je mnohem starší (je ročník 1959 – pozn. aut.). A po boku spousty mladých jezdců, kteří začínají vystrkovat růžky, jsou zkušenější a starší spolujezdci.
Statistiky ohledně vašich startů se trošku rozcházejí. Český server ewrc.cz nabízí 108 účastí v mistrovství světa, specializovaný server juwra.com píše o 110 závodech. Který údaj sedí?
Nevím, protože statistiku si nevedu. Metou pro mě byla stovka, kterou jsem překonal. Jen mohla přijít dřív než loni. Ale jestli je to 108 nebo 110, je jedno.
Na který závod nejraději vzpomínáte?
Samozřejmě na ty úspěšné, ať jde o dílčí výsledky v závodech, nebo v sezoně. Sezonou snů byl rok 2009, kdy jsme získali titul mistrů světa v juniorech a chyběl kousek k tomu, abychom ho vybojovali i v produkčních vozech.
S Romanem Krestou jste dojel dvakrát pátý v roce 2005, s Martinem Prokopem jste byl loni dokonce čtvrtý. Co kladete výš?
Je to statistika. Nechtěl bych nikoho vyzvedávat ani nikoho ponižovat. Stalo se to v průběhu deseti let, situaci už jsme probrali.
Vzpomenete si i na nějaký nevydařený závod?
Mně z toho vypadnou jen samá pozitiva.
Jak dlouho byste chtěl v mistrovství světa vydržet?
Jsem rád za každý rok, to je pro mě motivací. Nevím, jestli bych ji hledal v domácím šampionátu nebo ve sprintech, to bych asi raději skončil kariéru. Pokud se Martin bude chtít nadále věnovat mistrovství světa, budu jen rád. Tam mě to baví, tam můžu nabízet své služby, tam je motivace. Kdyby to nebyl Martin, ale někdo jiný, nebudu se tomu bránit.
