I když jezdec... Je to pár týdnů, co ukončil svou kariéru. Vyhrál v ní závody mistrovství světa, probil se až do MotoGP. Teď ale ví: „Už musím přemýšlet jako dospělý člověk a začít dělat věci, které mají smysl. A ne být dítětem, které žije v bublině.“
Začněme vzpomínkami. Co si z toho šplhání na plot vybavíte?
Bylo to něco spontánního. Nic, co bych plánoval. I dnes si fanoušci pořád pamatují, jak tam lezu. Ta masa pode mnou byla obrovská. Desítky let tady nebyl jezdec, který by byl ve špičce, tak se lidi pobláznili, jako se poblázní, když hrajeme dobře hokej nebo fotbal. Jsem rád, že na to teď můžeme vzpomínat.
Cítil jste se tehdy jako hvězda?
Jasně. Myslel jsem si, že jsem sežral svět, obrovská hvězda. Šéfové vám to vysvětlí, když v dalších dvou závodech nebodujete. A vy víte: Zpátky na zem, mladej! Tehdy ale vše fungovalo, šlo správnou cestou.
Přitom vy jste Brno „pobláznil“ už o tři roky dřív. Tehdy jste se na netovární motorce držel pátý, než jste zadřel motor.
To byla pecka! Já si vždycky věřil, nikdy jsem na závody nejezdil s pochybami, že na to nemám. Když se nás na tiskovce před Brnem ptali, jak chceme dojet, všichni opakovali, že touží bodovat. Já vypálil: Jedu na bednu. Ťukali si na čelo, ale to si v mé kariéře ťukala spousta lidí, než pochopila, že jsem to myslel vážně.
Teď je s kariérou konec. Proč?
Už mi není dvacet, abych šel bezhlavě do závodních projektů, kde nevidím dobrý konec. Musím přemýšlet jako dospělý člověk a začít dělat věci, které mají smysl. Sport je fajn, ale není to smysl celého mého života. Loni jsem v sériích, do kterých jsem nastoupil, měl slušné výsledky. Teď mi motivace dělat je chybí.
Co hledáte za práci?
Chtěl bych do projektu s motorkami - motoškola, trénování dětí, manažerování závodníků. Hledám, co by dávalo smysl všem stranám.
Dospěl jste? Vyzrál jste?
Cítím to na sobě. Kdyby ne, neměl bych vnitřní sílu ukončit kariéru. Každý na mém místě by pokračoval dál, dokud by mě nepředjížděli patnáctiletí kluci a dokud bych nezjistil, že na to nemám. Začít kariéru není zdaleka tak těžké, jako ji ukončit. Ale teď když půjdu do něčeho nového, zase to bude na sto procent a budu mít nejvyšší mety. Nikdy jsem nechtěl být pátý, desátý. Vždycky jsem chtěl být ve všem nejlepší.
Kdy jste vlastně poznal, že se motorkami budete živit?
První kapesné z nich jsem dostal kolem roku 2004. A pak mě začal zastupovat Ital Davide Brivio. Ten mi otevřel dveře všude. Jen s Čechy bych se tak daleko nedostal. On byl zběhlý, znal zákulisí, věděl, jaké peníze se kde pohybují, a uměl vyjednávat. Dostal mě do velkého světa.
V té době byl i manažerem Valentina Rossiho.
Pamatuji si, jak mě v devatenácti přivedl v Estorilu k němu do kamionu. Stál jsem tam rozklepaný, zpocený, protože přede mnou byl člověk, kterého jsem celou dobu obdivoval. Pak zjistíte, že je to stejný člověk jako vy. A když proti němu závodíte, už si vůbec nemůžete připustit, že je lepší. Je taky smrtelník. Mimochodem, kdyby v MotoGP všichni dostali stejnou motorku, tak by rozdíly nebyly takové. I ten poslední by byl v půlvteřině s prvním.
Jak moc je tedy důležité mít vedle sebe ty správné lidi?
Obrovsky, protože v motorsportu nezáleží jen na vás. Bez lidí okolo se na vrchol nedostanete, jen talent nestačí. Pořád potřebujete někoho, kdo vám tu cestičku umete. Problém je, že nikdy nevíte, který ten člověk je správný. Je to hra vabank.
Narazil jste častokrát?
Vždycky se to vyselektovalo. Nikdy jsem úplně nepadl na držku. Někdy jsem měl štěstí, někdy smůlu a vše mě poučilo. Nic bych neudělal jinak. Kdybych si teď měl vybrat někoho, kdo mi pomůže dál, nevěděl bych koho. Kromě pana Abrahama u nás nikoho dobrého nevidím.
V tom má výhodu Karel Abraham. Nejde jen o peníze, ale může otci jako manažerovi věřit.
To jsou nejlepší podmínky na světě a vlastně neznám jiného jezdce, který by to tak měl. Víte, že máte peníze na závodění a i tátu, který vám to řídí. Dělat s rodiči někdy není jednoduché, ale on tu jistotu má.
Bývali jste rivalové. Teď když v televizi komentujete, cítím z vás respekt k němu. Je to tak?
Já ho vždy respektoval. Věci, o kterých se psalo, vznikly z jejich strany. Byl jsem pro ně velký soupeř. Já proti němu nikdy nešel, neměl jsem důvod. Pro mě byl soupeř ten, kdo jezdil první až třetí, a to i když jsem byl desátý. Mám pocit, že spíš oni bojovali se mnou. Na druhou stranu je Karel dál v MotoGP a má před sebou ještě spoustu let něco dokázat.
Zlepšil se jezdecky?
Určitě! I když říkám, že každého naučíte nějaké tempo. Pokud řídíte dvanáct let v kuse a máte možnost pořád sedět na motorce, protože neřešíte sponzory a akce, kde si vyděláte na život, tak tam logicky progres musí být. Každý ale máme hranici, kam až se dostaneme. On na té hranici možná je. Ale jede rychle. Omezil pády, začal používat hlavu a vyzrál. Než aby bojoval o osmé místo, raději zvolní a dojede dvanáctý. To dává logiku. A já musím říct: Fandím mu!
To vám motorky rodinu vzaly. Mámu jste neviděl od dětství, s tátou a bratrem jste se rozkmotřili.
To nejhorší mám za sebou. Vypořádal jsem se s tím. Od devatenácti let jsem sám, což vás nakopne, zocelí a změní život. Pochopil jsem, že nemůžu nikomu věřit. Když nemůžete věřit rodině, nemůžete věřit nikomu.
Lukáš Pešek (vlevo) a Karel Abraham při kvalifikaci na Velkou cenu České republiky.
Existuje přátelství mezi jezdci?
Ne! Teď jsem četl rozhovor, ve kterém jeden český pilot tvrdil, že jsou s druhým kamarádi, ale na trati že se neznají. To nejde! Jak můžete být s někým kamarád, a pak mu to na trati poslat tak, že ho klidně shodíte? To nemůžete být kamarád. Nebo ano, ale pak mu to tam nepošlete. I proto jsem si nikdy na závodech přátele nehledal, a proto je nemám. Já si šel za výsledky - to bylo pro mě v životě nejdůležitější. Dva stejně rychlí kluci nemohou být kamarádi, jsou to rivalové a musí mít v sobě agresi. Bez ní nevyhrajete. Nikdo vám na trati neuhne a neřekne: Kamaráde, pojeď. O mně se říkalo, že jsem namyšlenej. Asi to tak vypadá, ale je to maska, protože jsem se nechtěl kamarádit s každým.
Někteří piloti jsou asi taky spíš na facku, ne?
Byli a jsou tam extrémně zákeřní jezdci. Poslali vám to tam, i když tam místo prostě nebylo. Vy jste buď zůstal a spadli jste oba, nebo jste uhnul. Takový Barberá a Iannone jsou agresivní dodnes.
Asi se k vám ale chovali jinak, když jste bojoval ve stopětadvacítkách o vítězství, než když jste v MotoGP jezdil na chvostu.
Věděl jsem, že už pro ně nejsem soupeř. Jsem ale rád, že jsem ten rok v MotoGP ustál psychicky a dojel ho až do konce. Byl to pro mě splněný sen. I když jsem jezdil poslední a po každém závodě jsem opakoval, že na ten další už nepojedu. Materiál byl děsnej, ale zároveň to byl sen, za kterým jsem šel spoustu let. Takže se tam střídaly stavy, kdy jsem úplně šťastnej a jindy zase vytočenej. Ale byl jsem v MotoGP, což se nepodaří každému.
Co dělá jezdce úspěšným?
Jedno skvělé kolo zajede každý. Horší je těch kol zajet dvacet a být ve třech desetinách. To už umí jen půlka. Pak jsou jezdci, co jedou fantasticky při tréninku, ale přijde závod a nervozita je stáhne dolů. Další skupina sice to tempo udrží, ale neumí v závěru zrychlit o pět deset procent, takže nejsou schopni jet o vítězství. Ale nejtěžší ze všeho je jet první. Je to neuvěřitelný tlak a člověk, který je schopen odvodit celý závod, musí mít super koule.
Dobře víte, o čem mluvíte. Máte v MS dvě výhry.
Bylo to super, i když pro mě to tehdy byla jen meta, a šel jsem dál. Byl jsem jako chrt, co běží za návnadou. Já běžel za výsledky. Ale taky než jsem ten první závod vyhrál, mi to dvakrát třikrát uteklo. V Jerezu 2007 jsem s Talmácsim prohrál o 14 tisícin! Přitom jsem to měl pod kontrolou - předjel jsem ho přesně, kde jsem chtěl. Ale v poslední zatáčce jsem blbě zařadil. Celý závod nic a pár desítek metrů před cílem jo. Prostě nervy. Když jedete poslední kolo a máte výhru na dosah, tak přestáváte dýchat.
Je v kariéře nějaký moment, za který byste si nafackoval?
Ne! Mám životní odpor ke slovu kdyby. Kdyby neexistuje. Život je takový, jaký je. A co jsme udělali, to jsme udělali.
Byl život jezdce krásný?
Ano, ale ten opravdový mi teprve začíná. Já totiž neměl osobní život. Být vrcholový sportovec znamená, že hrajete hru. S reálným životem nemáte nic společného. Žijete v bublině. Teprve až ta bublina splaskne, najednou vidíte, co je realita. Takže jsem žil sportovní hru, která mě ale bavila. Díky tomu, že jsem za to měl finanční odměnu, tak jsem ji mohl hrát. Motorsport je ale chvílemi drsný. A život přece není peříčko, takže to byla dobrá průprava pro tu realitu.
Nemáte rád kdyby, ale... Kdybyste si mohl vzít jakoukoliv motorku, vybrat závod. Kde byste jel?
Nikde. Uzavřel jsem to. Jasně - třeba mi za rok někdo zavolá, dá nabídku a já budu v extra rozpoložení, že to vezmu. Ale kdybyste mi teď dal tovární hondu, ať jedu v neděli v Brně, řeknu: Díky, nechci! Raději budu dělat něco, co bude mít pro mě do budoucna smysl. Chci běh na delší trať, už ne hurá akce.
