Pro dobro následujícího povídání to dobře je. Chasník z Ořechova u Brna, kde se jako dítě nadchl pro motocyklové závody, fotí mistrovství světa od prvních porevolučních let. Po roce 2000 se stal stálým účastníkem MotoGP. S Caseym Stonerem se koupal v bazénu, s Waynem Raineym pil pivo, šéfovi Valentina Rossiho vozil obrazy. Prostřednictvím své agentury dodává fotky časopisům, jezdcům i týmům.
Kam mám jít, pokud budu chtít z Masarykova okruhu nejlepší snímek?
Rád mám pohled do „esíčka“ za Schwantzovou zatáčkou, z venkovní části zatáčky. Za jezdci je les, pod nimi dráha. Taky výjezd odtud je fotogenický.
Máte z Brna dobré úlovky?
Ze závodů tolik ne, ale při testování se mi podařilo vyfotit Lorise Capirossiho, tu fotku jsem si nechal i udělat na památku. V šest večer tam slunce svítí tak, jak se to v závodě odpoledne nikdy nesejde. Ta fotka je skvělá. Pak jsou ale obrázky, k nimž se váže i příběh.
Povídejte.
Na jiném testu jsem chtěl vyfotit Seteho Gibernaua tak, aby pod ním nebyla vidět silnice. Aby jel jakoby v trávě. Lehl jsem si tedy lehce za svodidla a čekal jsem, až vyjede. Pak jsem ho blikl. Sete sebou najednou škubl a máchnul zlostně rukou. Traťový komisař hned volal: „Sete má problém!“ Já jsem ale věděl, že to je moje vina. Jel jsem se mu k boxům omluvit. Trochu naštvaný byl, ale na další závod jsem mu tu fotku dovezl a byl z ní unešený. Děkoval mi, že jsem si tam lehnul.
Je pro vás běžné takhle se s jezdci potkávat?
Hlavně dřív to bylo úplně jiné. Pořádaly se večírky, kam se občas dalo dostat. Jednou na Hungaroringu jsme pili piva s Waynem Gardnerem, který už byl mistrem světa. Ve čtyři ráno pro Wayna přijel Randy Mamola, taky už byl hodně rozjařený, a po zadním kole ho na skútru odvezl pryč. Druhý den koukám ze stráně a Gardner pode mnou jede plnou palbu. Říkal jsem si: Podívej se, tohle je borec.
MAREK PAULÍČEK: „Hned vedle dráhy je letiště, takže občas se takováto fotka může podařit. V tomto konkrétním případě jsem si letadla všiml hned poté, co odstartoval závod. Pak už jsem pro sebe skoro křičel: Jeďte, ať to stihnete! Vyšlo to o fous, na poslední chvíli. Další obrázek už nestál za nic.“
Měl jste tehdy mezi závodníky svého favorita?
Díky tomu, že jsme kdysi s kamarády i sbírali nálepky a měli velká alba, nás jezdci znali. Zrovna Gardner se po těch albech i ptal. Na Hockenheimu nás pozval k sobě do karavanu na oběd, vařila nám jeho manželka. V pohodě byl i Kevin Schwantz, ačkoliv byl největším soupeřem Wayna Raineyho, což byl náš kůň. Věděl to o nás dobře. Když měl Schwantz rozlučku s kariérou v Assenu, zastavil nás ve dveřích: „Co tady děláte? Vždyť vy jste Rainey Fan Club!“ Povídáme mu: „Vždyť jo. Wayne je uvnitř, tak jdeme na jedno.“ Smál se, zdravíme se dodnes.
Všechny tyhle vazby vznikly během vašeho focení?
Vesměs. To víte, že jako mladí jsme vymýšleli, jak se na závody dostat. Měl jsem Minoltu a fotil jsem jako samouk. Jednou jsem se motal kolem Mamolovy garáže a Randy měl rozbité kolo. Známá mu řekla, že já bych věděl, jak ho opravit. Toho jsem se chopil, zavezl jsem kolo do města, po opravě jsem s ním dorazil zpátky a oháněl jsem se tím, že jsem kolo dal do pořádku sám. Zlatý český ručičky, jásal Mamola a dal mi vstup do zákulisí.
Jací jsou špičkoví piloti dnes?
Egoisti. Obrovští! Tohle je sport egoistů. Každý je přitom trochu jiný. Ve své době jsem třeba neměl rád Maxe Biaggiho, ten byl namistrovaný až moc. V jeho éře jsem byl kamarád s motocyklovým bossem Giampierem Sacchim, měl rád malované obrazy a jeden můj kamarád maloval. Nechával jsem mu tedy vyrábět obrazy jeho jezdců a on byl nadšený. Dělával jsem mu fotografické karty Valentina Rossiho, když byl poprvé mistrem světa. V Brně hned po dojetí závodu, jímž Rossi titul potvrdil, je měl v ruce. Ale když šli po paddocku Sacchi a Biaggi, pozdravil jen Sacchi.
Však se tradovalo, že Biaggi a Rossi byli jako oheň a voda.
Valentina mám hrozně rád. Má svoje mouchy, ale ti, kteří na něho plivou, nejsou v obraze. V Malajsii jsem za ním šel s prosbou o zdravici, kterou by poslal do Brna. Byli jsme domluvení dopředu. Jeho lidé mě z boxu chtěli vyhodit, tak Valentino zasáhl, zdravici udělal, pak mě vzal za rameno a vyvedl osobně ven. Frajer chlap.
Co čeští piloti?
Všechno jsou to super kluci, rychlí na motorkách a slušně vychovaní. Vedle nich jen mládnu. Respektuju je a vytáčí mě, když na ně někdo plive, jak je to moderní na Karla Abrahama. Jde na dva roky staré motorce vteřinu a půl za světem, a má být Padája nebo Břídil? Uznávám pana Stašu (česká motocyklová legenda), a ten řekl, že lepší pilot než Abraham se u nás nenarodil. Fotím Karla deset let, nikdo ho neviděl projet častěji, a říkám, že ten kluk umí.
MAREK PAULÍČEK: „Valentina Rossiho jsem na rakouské trati loni zachytil tak, aby to vypadalo, že jede loukou a lesem. Vtip je v tom, že na tenhle typ snímku mám jako fotograf maximálně půl vteřiny, někdy ani to ne. Někdy to dá pořádně zabrat. Rossi má loket v trávě, technicky jede dobře, je to dobře nasvětlené.“
Osobní přátele asi v současné „egoistické“ době asi nemáte.
Třeba s Thomasem Lüthim přátelé jsme. Začínal v českém týmu u Daniela Eppa. Dodnes, když se ho zeptáte, jak se má, vám Tom řekne, že na h...o. (směje se) Přesto je však stále pro mě na prvním místě Rainey. Když po havárii ochrnul, byl jsem zničený. Viděli jsme se krátce poté v Rakousku, kde se nechal vysadit z auta do vozíku. Lidi mu ve špalíru tleskali a on dojel k nám. Nechal se obejmout. Člověče, já bych brečel ještě dnes.
Nedivím se. Motocykly jsou kruté. Nikdy nevíte, zda své přátele potkáte i za týden na další Grand Prix.
Teď už to není jako dřív, kdy piloti umírali co týden jeden. Je to nebezpečný sport, ale v civilu je ježdění na motorce daleko nebezpečnější. Kuba Smrž (český jezdec) mi koupi motorky rozmlouval s tím, že se zabiju... Málokdo z MotoGP jezdí na motorce i mimo trať, Karel Abraham je jedním z mála. Ti kluci mají posunuté hranice, což by v běžném provozu nemuselo dopadnout dobře.
Dotkla se vás někdy osobně smrt v rámci Grand Prix?
Jedním z mých nejlepších přátel byl Šója Tomizawa. Každé ráno jsme spolu chodili na kafe. V týmu Caffe-Latte dělala kamarádka z Brna, Šójovi se líbila. Lüthi za ně jezdil. Dávali jsme si vždycky skvělé kapučíno a croissant: já, Šója a Lüthiho máma. Tak jsme tam seděli i toho 5. září roku 2010. Za pár hodin byl Šója mrtvý. Tomova máma byla hotová, jako kdyby se zabil její syn.
Fotil jste takovou událost někdy?
Nikdy.
A fotil byste?
Asi ne. Z respektu k těm jezdcům. Když se Šója zabil, stál jsem minutu od toho. Přijel jsem tam, ale nefotil jsem. Takové fotky bych ani nedokázal nabízet. Když si loni Kenan Sofuoglu v Magny-Cours zlomil pánev, měl jsem to nafocené, ale nezveřejnil jsem nic.
MAREK PAULÍČEK: „Černobílé portréty (zde Valentino Rossi) mám rád, dělám je pro zábavu. Hledám úhel záběru, čekám, nafotím klidně i 300 fotek. Je to hra a relax.“
Možná ale můžete říct, že jedna fotka vám přinesla v MotoGP naopak docela slušné renomé.
Asi se bavíme o roce 2004. Čtrnáct let předtím jsem si v Itálii koupil za poslední peníze časopis Motosprint, na jehož titulce jsem najednou měl fotku já. Rossi tehdy v Riu po třech letech v závodě spadl, a zrovna tak, že jsem u toho byl sám. Tehdy ten snímek koupili všichni. Vracel jsem se z Ria přes Paříž, jdu kolem stánku s novinami a v L’Équipe je „můj“ Rossi.
Na které časy v motocyklovém světě vzpomínáte nejraději?
Na éru půllitrů, kubaturu pětistovek. Ty se mi líbily moc. Ještě když jezdil Jarda Huleš, to bylo nejvíc. (Huleš se v roce 2004 oběsil.) Jardou byla neskutečná sranda. Ty nejlepší příhody říkat nemůžu ani po té době. I když... nějaké třeba můžu.
Zkusme to.
Někde v Malajsii chodil Jarda po hotelu a koukal po slečnách. Skučel: „Měsíc jsem nebyl doma, aspoň se podívat.“ Říkám mu: „Podívej se na vašeho mechanika, ten má kolem sebe letušky.“ To Jardu povzbudilo. Vytrhl z květináče orchidej, proklestil si cestu až k letuškám a mechanika odstrčil. „On je gay, já jsem O.K.,“ vysvětloval tam pak s kytkou v ruce.
Nahlédnete často jako stálý účastník MotoGP někam, kam jiný přístup nemá?
Někdy tomu náhoda přeje. Třeba v Kataru jsem jeden den nešel na trať, byl teprve čtvrtek a horko. Zamířil jsem do hotelového bazénu, a kdo tam není jiný než Casey Stoner (mistr světa) a jeho tehdy novomanželka Adriana. Měli líbánky, takže byli plní energie. Cítil jsem se vedle nich jako křen. Až dorazil ještě jeden italský pilot. Upřímně řečeno jsem ho moc rád neměl, ale tehdy jsem za něho byl vděčný. Byli jsme dohromady aspoň čtyři a už to nevypadalo tak hrozně.
Dá se tahle otevřená doba vrátit?
Proč ne. Je pravda, že v MotoGP už se točí takové prachy a takové zájmy, že ego převažuje. Ale pořád je to lidská komunita a nemám rád, když lidi soudí někoho jen od oka, aniž by ho znali.
Máte na mysli někoho konkrétního?
Spousta lidí nemá ráda Jorgeho Lorenza. Já ho rád mám. Můžu prozradit, že na výročních tiskovkách, které jednou za rok pořádá Tissot, mezi námi vznikl takový rituál. On přichází jako poslední, jde mezi novináři, a já řeknu: „Grande Jorge.“ Čtyři roky už to děláme. Ale to jsem nechtěl zmínit jako první.
Co tedy?
Když ochrnul Lukáš Šembera, měli jsme zrovna jet do Estorilu. Všechno padlo, odletěl jsem jen s mechanikem Dannym Petákem a organizovali jsme mezi jezdci akci na Lukášovu podporu. Jorge se toho ujal. Řekl si o nálepku se jménem Šembera a vzal si ji. Tehdy jel v barvách amerického kosmonauta, měl takovou helmu a kombinézu. No a na zadku vezl nálepku Šembera. Pohled to byl úžasný.
