Od nováčka pouštní rallye to nikdo nečekal. Lepšího výsledku dosáhl z českých zástupců jen v roce 1998 Stanislav Zloch, který byl tehdy desátý.
Opravdu jste rozhodnutý na Dakar už příště nejet? I přes letošní úspěch?
Teď říkám ne, nepojedu. Ale třeba se to změní. Přijdou nabídky, rozleží se mi to v hlavě. Uvidíme.
Co pro vás během závodu bylo nejtěžší?
Hlavně jsem měl obavy, abych něco nezapomněl. Za to jsou totiž velké penalizace a je smutné, když člověk během závodu zbytečně ztratí minuty. Pořadatelé s jezdci moc nekomunikují. O všechno se musíte postarat sám - kdy jdete na start, abyste měl dolitý benzin, navigační systém v pořádku... Je toho hodně.
Na Dakar jste jel sám, i když původně jste měl představu o desetimilionovém rozpočtu a širším týmu lidí. Proč to nevyšlo?
Ze začátku byly představy samozřejmě velké, ale všechno dneska závisí na penězích. Velký partner nakonec z projektu vycouval. Takže jsem jel jako amatér bez asistence a snažil se válčit sám.
Co znamená jet jako amatér?
Nemáte žádného mechanika, žádné zázemí. Postaví vás s motorkou do pouště - a ukaž, co umíš. Hrozně mě těší, že jsem to dokázal. Jsem vděčný lidem, co mě podporovali. Maily a esemesky, které teď dostávám, mi dávají obrovskou sílu.
Mezi motorkáři jste skončil patnáctý. Překvapil jste sám sebe?
Určitě. Musím říct, že jsem to vůbec nečekal. Zatím si ani moc neuvědomuju, co jsem dokázal. Budu to asi rozdýchávat hodně dlouho. Ale úspěch byl už to, že jsem Dakar nakonec nějak doválčil. Hodina tam je nekonečně dlouhá.
Slavnou rallye jste jel poprvé. Zaskočilo vás něco na trati?
Měl jsem představu, že evropskou část budu znát, protože jsem tam v minulosti jezdil. Zato v Africe jsem byl poprvé v životě a musel jsem se učit. Ale asi nejhorší je, že peloton člověka tak pohltí, až jde o život. Prvních dvacet závodníků jede šíleným kalupem. Vezměte si, že 600 kilometrů terénem jedete průměrnou rychlostí 100 kilometrů. To si neumí nikdo představit.
Už jste svůj úspěch oslavil?
V sobotu jsem měl malé přivítání od kamarádů. Ale jinak spím jako medvěd.
Kolik odpočinku má jezdec na Dakaru?
Tam člověk spí tak čtyři hodiny denně a jinak je pořád v zápřahu. Je to hrozně těžké a časem jsem nestíhal spát a ještě montovat motorku. Nezapírám, že po večerech jsem plakal. Neměl jsem spojení s republikou, neměl jsem satelitní telefon, byl jsem úplně psychicky na dně. Chtělo se mi to zabalit. A víte, co je nejsmutnější?
Povídejte.
Že Češi nevytvořili partu, která by táhla za jeden provaz. Sedával jsem s Jardou Katriňákem ze Slovenska a dalšími jezdci, ale já neumím francouzsky a německy jen trochu. To bylo velké minus.
Martin Macek- Motocyklový závodník, 38 let, žije ve Smržovce. - Patnáctinásobný účastník Šestidenní, desetinásobný účastník mistrovství světa Enduro. - Mistr Evropy z roku 1999 a 2001 a mistr světa v družstvech. Na Dakaru 2007 byl nejúspěšnější z českých motocyklistů: 15. místo celkově, 1. mezi jezdci bez asistence, 6. ve třídě do 450 ccm a 3. mezi jezdci na yamaze. |
A ostatní Češi?
Kaštan a Macháček pochopitelně měli svůj tým a výbavu, ale nechtějí člověku pomoct. Neberu jim, že mají své know-how, ale přece jen mi to přijde divné. Když jsem třeba potřeboval zavolat domů, jestli je všechno v pořádku, byl to problém. Já se přitom vždycky snažím mladým poradit, do hrobu si to člověk přece nevezme.
Měl jste na trati vážnější pád?
Ten samozřejmě taky přišel. Ze čtyřmetrové duny jsem dopadl na tvrdou plochu. Když jsem ležel pod motorkou, říkal jsem si, jestli není něco zlomeného. Ale naštěstí nebylo. Jen jsem si poškodil nosní přepážku, hodně to krvácelo. Drobné pády nepočítám, jsem hrozně zboulovaný.
Na trati zahynuli dva motocyklisté. Jak jste to prožíval?
Na místo jedné tragické nehody jsem přijel po pěti minutách a pořadatelé nás hned odháněli, protože ten pohled na závodníky působí špatně. Hrozné je, že život na Dakaru má cenu jedné minuty.
Jak to?
Myslel jsem, že na konci etapy, kde se stal smrtelný úraz, bude nějaké omezení, nějaký humbuk. Ale ředitel závodu jen řekl: "Dakar má bohužel jednapadesátou oběť, žádám vás o minutu ticha." Je to brutální, ale s tím tam už člověk jede. Před závody podepisujete kartu, kde se řeší i převoz v zinkové rakvi.
Když člověk vidí takovou hrůzu, nezpomalí pak instinktivně?
To ani ne. Já měl pořád nějakou procentuální rezervu, nejel jsem úplně na hraně.
Belgický tým Yamaha vám pro příští ročník Dakaru nabídl smlouvu. To je lákavé, ne?
Je to skvělá nabídka. Belgičani mě nejdřív měli za turistu, ale po půlce závodu úplně obrátili a nabídli mi pomoc. Teď mi chystají tiskovou konferenci, zdarma repasují motorku. Chovají se velice seriózně. Svůj start na příštím Dakaru nechávám otevřený. I když, jak jsem říkal, teď bych řekl ne.
Jaké máte další sportovní plány na tento rok?
Svezu se při závodech enduro kolem baráku. Stres na mistrovství republiky už mě neláká.
