Zdánlivě je to maličkost, ale když se účastníkovi Rallye Dakar začne na trati chtít na záchod, může to v dvoutýdenní soutěži celé jeho posádce natropit i pořádné patálie. Třeba když si pauzu nestihne načasovat navigátor, z jehož spolupráce těží řidič kamionu.
„Dakar je závod. I když jsme zrovna my nejeli o přední příčky, nezastavuje se jen tak. Stane se, že valíte po kamení, kabina kamionu se třese a vám se začne akutně chtít na malou. Přitom víte, že to ještě sto kilometrů nepůjde,“ líčí Lukáš Kvasnica, který byl letos na nejtěžší rallye světa navigátorem posádky Daniela Stiblíka v týmu Buggyry.
Debutanti, jedoucí v týmu Martina Koloce, obsadili 21. místo ze sedmačtyřiceti kamionů, které se postavily na start.
Nováček v dunách míjel i pohřebiště. Stiblík popisuje, co mu ukázal Dakar |
„Musíte se soustředit na cestu, na odpočítávání kilometrů a plno dalších detailů, protože kdo se nesoustředí, snadněji chybuje, a kdo chybuje v plné rychlosti na Dakaru, může se dostat do problému. Blbá situace. Je potřeba naučit se využít každé chvilky, i při opravě defektu, a vykonat to, co je nezbytné,“ hovoří Kvasnica.
Zážitky z obří lednové akce, jejíž součástí byl poprvé v životě, má osmadvacetiletý brněnský architekt silné. Pro iDNES.cz po návratu domů vyprávěl o těch, jež mu zůstaly nejvíc vryté do paměti.
O nocích v poušti
Protože Stiblík a spol. obsazovali v etapách zadní pozice, startovali denně mezi posledními, což obnášelo dojíždění večer za tmy. Někdy se pak nepodařilo do bivaku v cíli etapy dorazit a následovala noc v poušti.
„Když jsme tam zůstali poprvé, běželo mi hlavou plno myšlenek. Jak dlouho tu budeme? Zachrání nás někdo? Vodu jsme měli i tyčinky k jídlu, tak jsme věděli, že hlady nezemřeme,“ pustí se do vzpomínek Kvasnica. Klid mu dodávalo vědomí, že organizátoři podle lokátoru přesně vědí, kde jednotliví účastníci jsou, a že by mohli „trosečníkům“ hodit z vrtulníku potraviny či další pomoc, pokud by to bylo třeba.
Rallye Dakar 2024příloha iDNES.cz |
„Člověku se tam nemá co stát. Při druhé noci v dunách jsme si to už i trochu užili. Není tam světelný smog, krásně vidíte hvězdy, kolem je neuvěřitelný klid,“ přibližuje navigátor.
Spánek jako takový v poušti nezažil, ani rozdělávání ohně. „Snažili jsme se pořád posunovat. S Jirkou Tomcem (třetím členem posádky) jsme šli před kamionem s baterkami, podívali jsme se, co je za dunou, pak jsme mávli řidiči Danovi a on mohl jet. Takhle jsme urazili i tři kilometry. Pořád se něco dělalo,“ ohlíží se Kvasnica. Také poznal, jak rychle se v poušti udělá zima, a tak si s sebou po první takto probdělé noci začal vozit teplejší oblečení.
O strachu z dun
„Není tajemství, že jsme jízdu v dunách téměř netrénovali. Zaskočily nás obrovsky. Navíc pro nás přicházely často za tmy, jak jsme dojížděli pozdě, a to byl očistec. Sebralo nám to strašně moc morálu. Do etap s dunami jsme postupně začali chodit s vědomím, že to bude průser, stala se z nich naše noční můra. Jak jsme viděli, že se stmívá, tak jsme byli nervózní, zrychlovali jsme, kvůli tomu jsme dělali další chyby. Všichni jsme byli z písku nesví. Danovi jsem se vždycky den před etapou s dunami snažil podat šetrně a s nadějí, co ho čeká,“ přiznává Stiblíkův pobočník upřímně.
Daniel Stiblík (vpravo) v cíli Rallye Dakar 2024. Uprostřed Lukáš Kvasnica, vlevo Jiří Tomec.
Třikrát posádka zažila převrácení na bok, nesčetněkrát po písku vyjížděla či sjížděla s potížemi. Sebevědomí nováčkům nepřidal ani úsek, kde se v dunách snažili držet za krajanem Jaroslavem Valtrem, jenž jim nabídl pomoc a chtěl jim ukazovat cestu. Ale nedařilo se ani to. Zkušený pilot jim ujížděl, což už bylo předzvěstí odstoupení z nejtěžší osmačtyřicetihodinové etapy, k němuž se Stiblík v polovině Rallye Dakar rozhodl.
O náročnosti jízdy
Sedět v kamionu při Rallye Dakar prověří fyzicky i navigátora. „Řidič a mechanik to mají ještě těžší, ti v kabině sedí nad uchycením tlumičů. I navigátor mezi nimi si ale zobne. Nárazy jsou neustálé – brzda, zrychlení, najetí do výmolu, na skalku... To je každý kilometr. Energie jde odspodu do sedaček, nejvíc dostává zabrat páteř,“ hlásí Kvasnica.
„Každý v kabině má svoji anatomickou sedačku, v níž je připoutaný pětibodovým pásem zcela nadoraz. Nohy jsou volně a lítají, ale to nevadí. Krční páteř chrání speciální límec, takzvaný systém Hans. Hlava ve zhruba 1,2 kilogramu těžké helmě lítá na všechny strany a Hans tlumí nárazy, jinak by si člověk zlomil vaz.“
O „pestré“ stravě
„Snídani má člověk plnohodnotnou, na jakou je zvyklý, večeře byly také normální s jídlem někde mezi arabskou a kontinentální kuchyní. Přes den se jí tyčinky a gely, jaké s sebou vozí cyklisti. Ne každému to vyhovuje. Mně ano, na kole jezdím hodně. Vodu má každý v camel bagu za sedačkou a pije hadičkou. Musím říct, že jsem na Dakaru nezhubl ani kilo,“ usmívá se navigátor.
Obsah snídaně nechtěně ukázal ostatním hned při zahajovacím shakedownu, tedy testovací přehlídce v první den rallye. Kombinace plného břicha, nervozity a sledování tabletu s navigací během jízdy mu fakt neudělala dobře.
„V půli jsem kluky požádal o pytlík, který se mi pak hodil. Měli obavu, jestli budu takhle zvracet denně. Já jsem si pak nastavil tablety před sebou jinak, zvykl jsem si a už se to neopakovalo,“ povzdechne si nováček Rallye Dakar.
O tísni z nehod
„Hořící a totálně rozsekanou buginu jsme vedle trati viděli, stejně jako přejetá zvířata nebo zvířecí kosti. Viděli jsme opuštěné auto po nehodě. Člověka napadne, co se tak tady asi muselo stát a že to může stát i jemu,“ popisuje.
„Tohle je ale potřeba hodit za hlavu, protože jak mi řekl zkušený řidič a navigátor Viktor Chytka, z nekoncentrace se stávají chyby. Když se někde rozbiješ, často je to z nepozornosti, prozradil mi. Když někdo potřeboval pomoc, zastavili jsme vždycky. Ale místem, kde se něco stalo dřív, jsme se nemohli zabývat ani v duchu, i když je to zvláštní,“ vysvětluje své nastavení mysli Kvasnica.
O čtení roadbooku
Práce s plánem cesty je pro navigátora stěžejní. Roadbook se liší od klasické navigace, pokyny a varování jsou v něm zaneseny pomocí značek.
21.místoze sedmačtyřiceti posádek si připsali Kvasnica a spol. |
„Ty jsem si loni nakreslil na kartičky – bylo jich víc než sto – a učil jsem se je. Na trati jsem nemusel přemýšlet, co která signalizace znamená. O konzultace jsem požádal zkušené pardály Pepu Kalinu (čtyřnásobný vítěz s Karlem Lopraisem) a právě Viktora. Ukazuje mi kromě situací a hrozeb na trati také orientační body, takzvané waypointy, jimiž je moje povinnost projet. Roadbook je taková kuchařka ke každé z etap, a když splním všechno, co mi říká, nemůžu se ztratit,“ rekapituluje Kvasnica.
Roadbook má navigátor na Rallye Dakar před sebou v elektronické podobě.
Jako mladý se věnoval orientačnímu běhu, to prý mu ale v ničem nepomohlo. „Opravdu to není mapa v pravém slova smyslu. Mám sice k dispozici slepou mapu s vyznačením, kudy jsem jel, ale to je čára na bílém podkladu. Ta je dobrá, když se někde vracím, abych věděl, kde jsme už byli. Spíš se mi hodily klid a rozvaha, které jsou mi vlastní,“ pochválí se.
O pípajících waypointech
„Body, jimiž musím projet, jsou od sebe po několika kilometrech. Při projetí každého z nich se ozve pípnutí, což je vždycky úleva, a bod se v roadbooku vybarví černě. V ten moment se mi automaticky zkalibruje navigace a já přesně vím, kde jsem. Za neprojetí jsou časové penalizace různých hodnot, ta nejnižší je patnáct minut,“ říká debutant Rallye Dakar.
Minutí waypointu je běžné, stává se i nejlepším. Pokud posádka vyhodnotí, že to stojí za to, lze se kvůli němu na trase vrátit. „Stalo se mi ale taky, že mi pípnul a černě se zbarvil jeden waypoint, přičemž se ukázalo, že jsme minuli tři před ním. Člověk chce nadávat, polije ho pot. Každý navigátor potvrdí známou praxi, že když se něco povede, je to zásluha řidiče, a když se něco pokazí, jde to za navigátorem. Chybu musím hodit za hlavu a jet dál,“ konstatuje věcně Brňan.
O těžkosti rezignace
Rozhodnutí, že vzdá boj v dvoudenní etapě v dunách a pojede po silnici, bylo pro Stiblíkův tým těžké. Přišlo po předchozích zkušenostech s převracením kamionu v písku a nocích v poušti.
„Ještě ráno jsme byli odhodlaní. Hned po pár kilometrech ale byl táhlý kopec nahoru a pod vrcholem na roadbooku tři vykřičníky, dvousetmetrový obrovsky prudký sjezd. Z něho jsme viděli ta převrácená a zasypaná auta, o čemž Dan Stiblík mluvil jako o pohřebišti. Navíc tam měl problém Jarda Valtr, krajan ze stejného týmu,“ říká.
„Zastavili jsme se, za tu dobu nás předjely všechny asistence a my bychom jeli mezi úplně posledními. S vědomím, že když se nám něco stane, jsme nahraní. Necítili jsme se na to. Jarda mi řekl větu, kterou si budu pamatovat do smrti: Člověk musí bojovat, ale je potřeba poznat chvilku, kdy je třeba přestat si hrát na hrdinu. Ta nastala. Když to tak viděl i Dan Stiblík, přivítal jsem to. S obtížemi jsme se vydrápali na silnici a bylo,“ vypráví Kvasnica. Oči se mu u toho i po dvou týdnech lesknou.
O červeném tlačítku
Běžné telefony ani „chytré“ hodinky účastníci Dakaru mít nesmí, aby nedostávali zakázané informace. S organizátorem jsou spojeni satelitním telefonem, který jim zajišťuje i okamžitou pomoc v případě nouze. Buď se mohou pomoci dovolat, nebo odeslat přednastavenou zprávu pomocí zeleného tlačítka, nebo v největší tísni zmáčknout červené tlačítko. To znamená SOS, pomyslnou „asistovanou sebevraždu“ a sportovní konec.
„Mačká se, když je potřeba, aby k někomu vzletěl vrtulník. Když je někdo v ohrožení, auto má na kaši. Zmáčknout ho znamená konec v závodu. My jsme na něm ruku ani jednou neměli, do takového bodu jsme se nedostali,“ zdůrazní Kvasnica.
Řešení technických potíží na trati patří ke každodennímu údělu posádek během Rallye Dakar. Defekt už je prakticky nemůže ani rozhodit.
Praxe je taková, že pokud někdo z účastníků spěchá pomoct posádce v akutní nouzi, musí zmáčknout její červené tlačítko. Tím označí, kdo přesně potíže má. „Stalo se Liboru Podmolovi na motorce, že měl těžkou nehodu a někdo na jeho stroji tlačítko použil, protože Libor nevypadal dobře. On je však tvrďák. Ve vrtulníku argumentoval, že má ‚jenom‘ rozbité oko a chce v závodě zůstat, což mu dovolili,“ přidává zážitek Kvasnica.
Také pokud dozor z organizačního štábu nazná podle dat z GPS, že někdo stojí dlouho na místě, volá mu sám, aby se ujistil, že nejde o vážný problém.
Stiblíkově tatře to přineslo i jednu lehce úsměvnou příhodu. Když zrovna jednou ležela na boku a tři motoristé řešili další venku další postup, rozdrnčel se uvnitř kabiny telefon. Jak se k němu ale dostat? „Je třeba jít přes rouru, mezi kolem a blatníkem se vyšplhat nahoru, otevřít si těžké dveře, které se samy zavírají, vlézt do auta a odpovědět. Mezitím telefon nepřestává nahlas vyzvánět,“ popíše proceduru navigátor.
O tom, jak se chodí na toaletu
Každý z účastníků rallye stojí před rébusem: jak si zajistit dostatečný přísun tekutin, který člověka udrží v bdělosti, a zároveň nemuset neustále chodit na toaletu? „Je potřeba to nacvičit, naučit se to,“ usmívá se Kvasnica.
Lukáš Kvasnica je komisařem závodů truck trialu, jichž se Daniel Stiblík a Jiří Tomec účastní. Oslovili ho, přestože neměl s navigováním zkušenosti. Umí ale anglicky a oplývá klidem, což se jim hodilo.
Využívá se každá chvilka, která se naskytne. Po přejezdu na start, při zastávce v rámci neutralizace nebo při dalších příležitostech, jichž ale není mnoho. „Pak je to vnitřní boj: říct klukům, že se mně chce? Když oni nebudou souhlasit, nezastaví se, což lze v závodě pochopit. Ne vždycky se to hodí. Člověk se musí v kabině odstrojit ze systému Hans, odepnout se, vystoupit, pak zase zpátky, zabere to zhruba čtyři minuty. Navigátor Jaroslav Miškolci mi k tomu řekl, že je lepší tomu ty čtyři minuty věnovat, než aby člověk myslel na to, když už půjde na závod, nesoustředil se a udělal chybu. Ale samozřejmě že je lepší se to naučit tak, aby zastavit nebylo potřeba,“ dává nahlédnout pod pokličku Kvasnica.
Chystal se i na to, že někdy vystoupit třeba ani nestihne. „Nikdy k tomu ale dojít nemuselo. Párkrát mě ‚zachránil‘ i defekt, kvůli kterému jsme zastavovali. Ne snad, že bych z toho defektu měl tehdy radost, ale ani jsem se tolik nezlobil,“ rozesměje se brněnský nadšenec.
O vlohách pro navigování
Pilot kamionu Daniel Stiblík si sice Lukáše Kvasnicu vybral jako navigátora, ale až později se dozvěděl, jakého ‚zajíce v pytli‘ sehnal. „Nikdy předtím jsem nenavigoval. Překvapilo ho to,“ říká Kvasnica otevřeně.
Znali se z truck trialových závodů, při nichž je Kvasnica komisařem a jeho otec organizátorem. Stiblík se jich účastní jako jezdec. „Když mi to místo nabídl, říkal, že celý jeho tým neumí anglicky, kdežto já ano. Pak prý že umím řešit věci v klidu, jak viděl na závodech, pokud došlo k nějaké sporné situaci. I otec mi říká, že když někde v cizině zabloudíme s autem, dokážu se rychle zorientovat. Trénovali jsme spolu všehovšudy hodinu a ani během ní jsme navigaci neměli, pro mě šlo o hození do vody. Věřím, že se podařilo,“ bilancuje Kvasnica.
Na Dakar by se rád vrátil, líbil se mu. Je to však otázka víc věcí, hlavně financí.
