Muž, k němuž neodmyslitelně patří vousy, dobrá nálada i pyšná přezdívka Monsieur Dakar, prožije závod tak trochu jinak. Jako řidič novinářského vozu.
Opravdu jen jako řidič?
Vlastně tak trošku i jako novinář. Byť vezu dva profíky a za volantem se moc psát nedá, zkusím se na Dakar podívat z jiného pohledu a občas nějakou zprávu pošlu.
Užijete si Dakar víc než jindy?
To vám řeknu, až se vrátím. Ale věřím, že ano. Vždyť já si ho zatím moc neužil. Ono když člověk závodí, tak nemůže chtít, aby se díval na přírodu, chodil po památkách. Tentokrát však nebudu muset startovat na čas, plnit limity. Z každé etapy si vybereme to, co nás bude zajímat. Bude to jiné.
Jaká vlastně je příroda v poušti?
Za těch dvacet let se změnila. Je tam víc zeleně, víc života. Vidíte kvést stromy. Už to není jen písek.
Změnil se i samotný závod?
Ano a hodně. Kdysi to bylo takové, jak si to přál Sabine (francouzský zakladatel soutěže). Závodění bylo pro všechny stejné. Doprovodné kamiony byly součástí závodů, do cíle přijížděly se ztrátou, klidně v době, když už byl jezdec vyspalý. Dnes jsou ty kamiony v cíli dřív než závodník, přes noc vám klidně udělají nové auto nebo motorku. Před pěti lety jsme třeba mysleli, že se kamiony zruší. Nebyl zájem. Teď jsou přihlášky za pár dní plné.
Na Dakar jste poprvé vyrazil v roce 1986. Co jste tehdy vůbec o něm věděl?
První Dakar? Tam jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Já byl zpocený až za ušima. Něco jsme se dozvěděli od kluků z Liazu, kteří tam byli rok před námi. Jenže byť nám řekli všechno, stejně to bylo padesát procent toho, co jsme tam pak zažili.
Karel LopraisNarodil se 4. března 1949 v Ostravě. Záhy se však s rodiči přestěhoval do Frenštátu pod Radhoštěm, kde žije dodnes. V roce 1967 nastoupil jako zkušební řidič do kopřivnické Tatry. V roce 1985 ho vedení firmy vybralo jako jezdce pro Rallye Paříž–Dakar. Následující rok se ho skutečně zúčastnil, kvůli nesplněnému časovému limitu však nebyla jeho posádka klasifikována. O dva roky později už vyhrál, později přidal ještě dalších pět vítězství (1994, 1995, 1998, 1999, 2001). Po francouzském motocyklistovi Peterhanselovi je druhým nejúspěšnějším řidičem na Dakaru. Třikrát skončil druhý (1987, 1996, 1999). Afrického závodu se zúčastnil devatenáctkrát (nejel v roce 1989, kdy nebyla vypsaná kategorie kamionů a 1993, kdy nestihl připravit auto), jen čtyřikrát nedojel do cíle (1997, 2003–2005). I proto si vysloužil přezdívku "Monsieur Dakar" (Pan Dakar). Je nositelem Světové ceny fair play, když při jednom závodu pomohl vyprostit Tatru Tomáše Tomečka, se kterým v té době bojoval o prvenství. V roce 2000 ho zase Autoklub České republiky vyhlásil společně s motocyklistou Františkem Šťastným nejlepšími závodníky 20. století. Jeho jméno je natrvalo spjato se značkou Tatra. Automobilka dokonce chtěla po něm jeden vůz pojmenovat Lopré. Kromě Dakaru se zúčastnil ještě dalších maratonských závodů, např. Dubajské rallye (2000) či Rallye Paříž–Peking, kde v roce 1992 skončil druhý. Jeho koníčkem jsou automobiloví veteráni. Má doma jednu z legendárních tatrovek Zikmunda s Hanzelkou a prezidentský vůz Edvarda Beneše z roku 1937. "Jsem na ně pyšný," říká. Rád poslouchá Michala Tučného. Je ženatý, s manželkou Danuší vychovali dva syny – Tomáše a Leoše. Jeho bratr Milan je manažerem stáje Loprais Tatra Team. |
Ale vy jste jako zkušební pilot Tatry měl zkušenosti s extrémními podmínkami.
Ano, Tatra vybírala jezdce z mnoha nabídek. Ale dala přednost těm, kteří jezdili s tatrovkama, byli s nima někde venku – Irák, Libye, a měli za sebou dlouhodobé testy. Třeba i v písku. I když jezdit v písku se sklápěčkou a pak autem, které jede o padesát víc, je velký rozdíl.
To musel být asi velký šok, když jste po dálnici jeli s kamionem 160 a předjížděli všechny škodovky.
S tím nikdo nepočítal. Viděl v dálce za sebou světla, a než se nadechl, byli jsme před ním. Tehdy jsme měli povolení k rychlé jízdě a auta testovali. Když dnes vidím, jaké psí kusy lidi dělají na dálnici, už bych si na to netroufl.
Hodně kritizovaní jsou právě řidiči nákladních aut.
Když vidím kamiony, jak jezdí, tak to nechápu. Každý se nás ptá, kolik to naše dakarské auto jezdí, ale nikoho nezajímá, jak rychle zastaví. To by si měl uvědomit každý kamioňák, že když auto váží čtyřicet tun, tak fyzikální zákony nezmění ani ABS. A musím uznat, že někdy jezdí opravdu jako dobytek.
Nadáváte za volantem?
Někdy. Ale mám štěstí, že už jsem se vyřádil v poušti. Lidi dneska spěchají, jenže kam? Za ziskem? V červenci se tady udělaly nějaké změny předpisů. Výsledek? Měsíc dva je lidé jakžtakž dodržovali a teď zase jezdí stejně. Já mám škodovku s tempomatem, a jakmile vidím vesnici, hned ho zmáčknu. Jenže jet v obci padesát dnes znamená být brzdou provozu.
Vraťme se zpět do roku 1986. Tehdy první Dakar dopadl neúspěšně.
Nestihli jsme časový limit. Dvě etapy před koncem jsme třeba přejížděli takové brody, že šla voda do kabiny vrchem. Apak jsme v noci dojeli do vesnice, kde bylo tolik zapadlých aut, že to nešlo dál. Kdybychom zapadli, tak nám nikdo nepomůže. Neměli jsme na to prostředky ani finance. Přitom ráno jsme zjistili, že to šlo lehce objet. Možná bychom zbourali nějaký plot, ale tu cestu bychom našli.
Zbourali plot?
Víte, když má ve vesnici ulička tři metry a kamion dva a půl a k tomu přijde nějaká zatáčka, tak je jasné, že nějaký plot padne. Navíc se mezitím vyhýbáte lidem, zvířatům a občas o něco škrtnete, ať je to plot nebo kus střechy.
Máte na Dakaru strach?
Strach? Vemte si statistiku. Tam jede osm set lidí a občas se něco tragického stane. A kolik lidí jezdí denně u nás na silnici a zemře. Nechci to nijak ospravedlňovat, ale Dakar je závod. Neříkejte mi, že když sednete za volant, uvažujete, že se něco stane. To byste nemohl řídit.
To ano, ale přece jen mi připadá větší riziko jet Dakar.
Také mně se kamion povedl párkrát převrátit. Rozbil jsem hodně i sebe. Do té doby jsem o strachu neuvažoval. Ale říkám si, co se má stát, to se stane. A buď za ten volant sednete hned, nebo už ne. Ovšem dělat něco se strachem moc nejde.
Co strach z pouštních banditů?
Znovu vám odpovím otázkou: Vy, když jdete na poštu, uvažujete, že ji někdo přepadne?
Ne, ale vím, že se to může stát.
Ale tady nemůžete přemýšlet, co když vás někdo za tím kopcem přepadne. Dnes jsou případy, kdy lidé ostřelují školy. Taková je doba. V Africe je to jiné. Místní nemají práci, a když jim dá někdo do ruky zbraň a peníze a řekne: Udělej to a to. Tak to udělá. On nezná cenu lidského života.
Vy s sebou nevozíte zbraň, že?
A k čemu? Kolik lidí má zbraň při sobě, ale když ho někdo chce odstřelit, tak ho odstřelí. Mít zbraň v kabině? Ta by musela být pevně přibitá, protože při závodě všechno volné létá vzduchem. A než bych se k ní dohrabal, bylo by pozdě.
Zpět k závodění. Zmínili jsme rok 1986 a vaše začátky. Hned o dva roky později jste poprvé vyhráli. A v tehdejším Československu spustili "fenomén Dakar". Čím to?
Už v roce 1987 jsme byli s tatrou druzí a třetí. Za další rok první a liazka druhá. To bylo strašně sledované, vždyť na co se dalo do roku 1989 u nás dívat? Moc toho nebylo. A samozřejmě roli hrálo i kouzlo dálek.
Změnil se vám tehdy hodně život?
Mediální zájem byl obrovský. Začali jsme jezdit po besedách, navštěvovali školy. Život se změnil. Ale dál jsme pracovali v Tatrovce ve zkušebním oddělení. Žádné bohatství.
Když jste poprvé vyhrál, bylo vám 39 let. Nebylo závodění tak trochu druhou mízou?
Druhá míza? Ta si myslím, že teprve přijde (smích). Ne, u motorů jsem díky mamince a tatínkovi vyrůstal už odmala. Chodil jsem se dívat na rallye, chtěl jezdit. Když jsem tu možnost dostal, byl jsem šťastný. Je nádherné, když jedete po poušti nebo šotolině stovkou a teď ten kamion musíte srovnat do zatáčky. A třeba písek na tvrdém podkladu je jako led. Nebo jiná věc: hodně Čechů jezdí na Dakar, a když vidíte českou vlajku, jste hrdý.
Slavné příjmení
|
Počkejte, na Dakar jezdí i čeští fanoušci?
Ano, jedou takovou dálku, aby vás viděli. Ze začátku jich moc nebylo. Když jsme ale jeli první rok Alžír (1988), byli tam lidé ze zastupitelského úřadu. Pak jsme zase narazili na nějakého vojáka z francouzské legionářské armády. Jednou jsem bral českého stopaře.
Stopaře?
Dojel jsem etapu a najednou vidím chlapa s batohem, který v ruce drží českou vlajku. Bylo mi jasné, že to nebude Arab. Dobře jsme si popovídali.
Díky Dakaru jste asi vděčný za výjimečná setkání.
To ano. Potkal jsem se s řadou skvělých lidí. Třeba na Claye Regazzoniho (bývalý pilot formule 1) mám krásné vzpomínky. Také už je bohužel po smrti (před necelými dvěma týdny se zabil při autonehodě). Bylo to v roce 1992, trávili jsme Silvestra v poušti a připíjeli si slivovičkou.
Chutnala mu?
Jo, jo. Byl to vynikající člověk, úplně normální na to, co dokázal. Kvůli svému postižení měl speciální vysouvací rampu, kterou ho dostávali do kabiny. Tamho připoutali za volant a jedem. V roce 1988 závodil s Tatrou. Někde mu předělávali spojku, tak aby ji měl pod volantem. Jenže on měl závodění v krvi a strašně rychle tu spojku pouštěl. Takže prokluzovala a on ji spálil. Nikam se nedostal. A vidíte, závodil až do konce života...
Jste symbolem Tatry, přesto, uvažoval jste někdy o změně značky?
Když to s Tatrovkou vypadalo špatně, tak se vedla nějaká jednání. Ale nakonec jsem se vrátil. Neznám lepší kamion do terénu. Tatry totiž jezdí tam, kde nejsou silnice.
Přesto na konci 90. let to s automobilkou vypadalo špatně. Lidé nedostávali výplaty, ale vy jste jezdili po závodech. Nevyčítali vám to?
Ano, ty dotazy byly. Jenže pak se zamysleli a věděli, že to není naše vina, že je fabrika, tam kde je. Naopak my jí hodně pomohli: Když jsme vyhráli, věděl o tom celý svět.
Musel jste někdy na Dakaru zastavit, protože už to nešlo dál?
Ještě ne. Dvacet minut – to je prohraný závod.
Za jak dlouho dokážete vyměnit prasklou pneumatiku?
Deset minut. Když stojíme v rovině. Když je to v dunách, auto musíte zvedat dvakrát třikrát, tak to trvá déle. Musíte dokonale fungovat jako tým ve formuli 1. Tady jedna chyba neznamená vteřiny, ale minuty.
Slyšel jsem, že vám občas pomáhají i domorodci.
Pamatuji si, že jednou kluci něco svařovali. A jeden místní jim pomáhal. Byl to takový šikula, pořád se usmíval. A když jsme vše dokončili a začali uklízet, tak on jeden zvedák uklidil tak, že jsme neviděli jeho ani ten zvedák. Prostě ho vzal, udělal pár kroků do tmy a byl pryč.
Byl mu vůbec k něčemu
Jim pasuje všechno. Jednak tam nic nemají, jednak je tam všechno drahé.
Dáváte jim nějaké dárky?
To nejde. My jsme třeba rádi dávali dětem. Jenže jsme jim hodili tričko, a to nepřežije. Každý tahá za kousek v domnění, že ho dostane, ale je z toho sto cárů. Necháváme sladké z balíčků dětem, ale musíte to dělat mimo hlavní silnici. Jinak vám utrhnou ruku.
Je tam taková bída, jakou vídáme v televizi?
V televizi to není až tak vidět. Třeba v Mauritánii je to kruté. Přál bych každému, kdo tvrdí, že se tady máme špatně, aby tam jel. Pak by si lidi vážili toho, co máme. Že jsme zaměstnaní, že máme co jíst, kde bydlet.
Pojďme k úsměvnějším věcem. Stále si Dakar nedokážete představit bez slivovice, klobásek a piv?
To jsou železné zásoby. My si jídlo od pořadatelů rádi dáme. Jenže někdy etapa končí ve čtyři hodiny a večeři přivezou v osm. Přece nebudeme hladem. Navíc pivo už jsme jednou lili do chladiče místo vody, klobásky zase pomohly při písečné bouři.
Dokážete během závodu v kabině vtipkovat?
Vždycky, když začneme vtipkovat, tak je to průšvih. Posádka se rozptyluje, přehlédnete nějakou díru a je zle. Vtipkovat se může večer právě u klobásek a slivovice.
V bivaku tedy bývá veselo.
Jsou tam kulturní vložky. Pořadatel zajišťuje nějaká vystoupení. No, pokud umíte arabsky, tak si s nimi můžete zabroukat. Ale jsou to samí chlapi, takže nic moc.
Dostali vás někdy na "parket"?
To by se jim asi nepodařilo. To nejsou tanečky jako u nás.
Doma tančíte?
Dlouho jsem nebyl. To víte, už to není jako zamlada, že jsme šli večer na diskotéku a ráno do práce. Ale třeba mě to ještě čeká. Tedy já věřím, že mě to ještě čeká.
Dokdy vlastně chcete závodit?
Dokud to půjde. Dvacítka snad nebude konečná.
 Karel Loprais. |
