„Dalo by se na ni připravit, kdybychom tušili, že přijde. Mně zaboha nenapadlo, že se to stane. Absolvovali jsme stovky besed, lidi se zajímali, protože jinak neměli šanci se cokoliv o Dakaru dozvědět. V novinách zpočátku byly jen útržky,“ vzpomíná dnes Karel Loprais.
I on v prosinci 1985, když mířil do Paříže, tušil o Dakaru jen málo. Své kouzlo ale měla už samotná cesta do Francie. Na tuzemské dálnici se kolem šokovaných řidičů v sípajících škodovkách a trabantech prohnali Loprais a spol. i stopadesátkou. „A když jsme ještě pustili světla naplno, tak chudáci nevěděli, co se za nimi děje.“
Až francouzští četníci jim zatnuli tipec.
Co se stalo?
Měli jsme zvláštní espézetky, které nám dovolovaly jet rychle. Jenže jsme pozapomněli, že v Německu a ve Francii neplatí. Takže nás zaskočilo, když nás policajti změřili. Ale řešení bylo snadné: zaplatili jsme a mohli jet dál.
Přece jen to bylo lepší, než když o rok dřív vyrazili na Dakar první Češi z Liazu a skončili na Rozvadově, protože netušili, že o svátcích se s náklaďákem nedá přes Německo jet.
Od liazáků jsme měli aspoň nějaké informace, kluci nám vyprávěli, jak zapadávali do písku, takže naši konstruktéři vymysleli šlapadla, která nám v dunách pomohla. Ale i tak jsme se museli hodně učit. Vůbec jsme nevěděli, jak v písku hustit pneumatiky, což je dnes alfa a omega. Čím víc je podhustíte, tím lépe projedete.
Byla mezi tatrováky a liazáky rivalita?
Kdepak! Ta vznikla tady, protože my netušili, co se doma povídá. Když jsme vyhráli Dakar (1988), kolovaly zvěsti, že jsme Moskalovi (závodník Liazu) rozbili okno, aby nás neporazil. Chtěl jsem vyhrát jako každý, ale ne za cenu, že bych ublížil jinému. Ani oni by neudělali podraz.
Chápete tedy dnešní rivalitu mezi českými týmy, o které často při Dakaru čteme?
Absolutně ne! Nevím, co si tím dokazují. Místo toho, aby si pomáhali na trati, jak jsme to dělali my, tak se to snaží řešit jinak. Ale v cíli se ukáže, kdo je lepší.
Dnes je Dakar plně profesionální, jezdci vypráví, jak si k večeři v jídelnách mohou vybrat až pět druhů steaků. Co jste jedli vy?
Konzervy. Jenže ty byly kolikrát od pořadatelů tři dny po sobě stejné, takže když jste ji otevřel, už jste věděl, že na ni nemáte chuť. Naštěstí jsme měli v autě zásoby – zlatý lančmít, klobásky a česká vepřovka. Dneska je ten servis opravdu velký. My v Africe měli sprchy, jenže jsme to zpočátku ani nezjistili. Přijeli jsme v noci, dělali na autu. Navíc voda byla vyhřívaná sluníčkem, ale v noci byla v některých místech i nula a studenou vodu já vážně nemusím.
Tak jste se těšili, až dorazíte do cíle k Růžovému jezeru v Dakaru a tam se vykoupete, ne?
Když jsme věděli, že budeme za dvě hodiny po třech týdnech na hotelu, tak nás nějaké Růžové jezero vůbec nelákalo. A mimochodem, ono ani ve skutečnosti není růžové, ale pěkně kalné.
Spávali jste ve stanu?
Pod širákem nebo pod autem. Stany v té době byly výjimečné, a aby měl někdo v té době karavan či odjel na hotel jako dnes, tak to vůbec. V prvním našem ročníku byly navíc etapy, kdy se jelo přes den, pak byla chvilku pauza a následovala zase noční etapa. To jsme spali skoro za jízdy, protože před oddychem měla přednost oprava auta. Vyrazit s poškozeným vozem do pouště by byl risk.
To dnes pomáhají všemožné energetické nápoje.
Naše energy drinky byla becherovka a plzeň. I když to byly spíš zásoby, protože jsme potřebovali sem tam něco svařit a tohle byla ta nejlepší valuta. Ovšem Dakar je hlavně o vůli. Může tam být sebelepší sportovec, ale jakmile přijede do pouště, zapadne a má někde tři hodiny lopatovat písek, tak se sesype. To je nekonečná práce a vy nemáte šanci vzdát. Z té pouště se prostě musíte dostat.
Dakar je ale především nebezpečný. Právě při vaší premiéře v roce 1986 tu během závodu při pádu vrtulníku zemřel zakladatel této rallye Thierry Sabine.
Poznali jsme ho při zahájení a byl to sekáč. Jeli jsme okolo té nehody a každý si rázem uvědomil, jak nebezpečný závod to je. Druhý den se zrušila etapa, nikdo nevěděl, jestli se vůbec bude pokračovat. Ale nakonec se jelo dál.
Vzpomínka na první DakarPo šesti triumfech mezi kamiony si Karel Loprais (66 let) vysloužil přezdívku Monsieur Dakar. Svůj první ročník z devatenácti však nedokončil, protože posádka včas neprojela jednou z kontrol. „Byl tam úsek, kde byly strašně hluboké bažiny, a my měli strach, že v nich zůstaneme. Bylo to v noci, a tak jsme čekali, až se rozední, abychom obhlídli terén. K tomu jsme pomáhali vytahovat jiná auta, abychom vůbec projeli. Šlo o minuty, a kdyby svítalo, tak bychom časovou kontrolu stihli. Ale i tak to byl drsný zážitek - projížděli jsme brody a voda nám šla přes kabinu, jak hluboké to bylo,“ vzpomíná Loprais. Za pomoc ostatním však „tatrováci“ získali alespoň Cenu fair play. |
Co o vás věděly manželky doma? Dnes je každý jezdec v průběhu závodu on-line na internetu.
Manželky na tom byly výborně. Nevěděly nic a byl klid. O to je to dneska horší. V Africe byla možnost telefonovat z letadla, protože etapy končívaly na letišti. Jenže když jsme vždycky viděli, jaká tam stojí fronta, tak jsme neměli čas ani chuť čekat. A vlastně ani nebyly telefony doma.
Ani nevím, vítal vás někdy po závodě doma prezident?
Jednou, pan Havel v roce 1994. To byl jediný ročník, kdy jsme jeli Paříž-Dakar-Paříž, tak jsme byli doma s auty hned. A po vítězství nám naše vedení řeklo, že máme jet rychle přes jeden přechod a odsud v šest ráno do televize a v devět za prezidentem. Jenže ten přechod byl pouze pro osobáky a Němcům byl nějaký Dakar fuk, takže nás přes něj nepustili. Přijeli jsme na jiný a tam nám to dali čeští kamioňáci vyžrat. Řekli: Žádné předjíždění, ať čekají ve frontě 20 hodin jako my. Až když jsme nedorazili do televize a byla po nás sháňka, tak pro nás přijeli. K prezidentovi jsme šli v náhradním termínu, i tak setkání s ním bylo zážitek.
Dakar jste jel devatenáctkrát. Nemrzí, že jste účast nezakulatil?
U mě by to už byl hazard se zdravím. Dvakrát jsem měl zraněnou páteř, a to si pak uvědomíte, že se nemusíte vrátit zdravý. Ano, zakopnout mohu i doma před barákem, ale závodů už bylo dost. Celý život jsem jezdil s tatrou a víc než na Dakaru jsme dostali zabrat při testování na polygonu. Víte, v prvním ročníku jsme mohli mít sedačky, které byly odpružené. Pak se předpisy změnily a sedačka už musí být napevno bez pérování. My seděli přesně nad kolem, takže každý otřes, který z něj šel, jsme dostali přes sedačku do zad.
Nebudu sám, kdo se ptá: Je Dakar po přesunu do Jižní Ameriky ještě Dakar?
Dakar je obchodní značka a přesun je lepší pro účastníky. Nevím, jak by se komu líbilo, kdyby dělal živý terč nějakým „dobrodruhům“. Zažili jsme na vlastní kůži, když nám v Africe ukradli auto. Když někdo vedle vás střílí ze samopalu do pneumatik, tak jste pak rád, že to nikoho z nás netrefilo. To se v Americe - zaplaťbůh - neděje. Navíc terén v Americe je těžší než ten v Africe. A taky jsou tam obchody. Co my si nenaložili doma, to jsme neměli.
