A přece bývala brněnská Grand Prix v minulosti pro Karla Abrahama spíš za trest. Stresovala ho, svazoval ho humbuk sponzorů, médií i fanoušků. A i když se v brněnském padoku na požádaní snažil o úsměv, byla v něm patrná křečovitost. Mnohem pravdivěji mluvil pobledlý výraz ve tváři. Vjet na trať, kterou spoluvlastní jeho otec, bylo pro něj stigmatem.
Od začátku se těšil na konec.
Teď byl celý víkend – vlastně i týdny před ním – pohled na jeho úsměv rázem jiný. Opravdovější.
I on sám říkal: „Mám za sebou dobrý tým, který funguje. Dobrou motorku a třeba i čas z kvalifikace je s ohledem na mé soky dobrý.“ Skončil třináctý.
Karel Abraham je teď zkrátka jako jezdec jiný. Ukazuje to celá sezona, ukázalo to i víkendové Brno. Muž, který se v minulosti pro mnohé stal synonymem pádů, měl letos jediný karambol v závodě. A za něj ještě mohl zkrat techniky. Už tolik neriskuje, vítězí u něj rozvaha, výsledky jsou založené na pragmatické jízdě.
I v neděli to bylo vidět.
Kvůli mokré trati, která ale záhy po zhasnutí světel osychala, a díky správnému rozhodnutí o výměně motorky se na pár kol ocitl na čtvrtém místě. „Ale nebudeme si nic nakecávat. Věděl jsem, že se propadnu,“ říkal po závodě. A tak se nesnažil vzdorovat Crutchlowovi, Rossimu, Pedrosovi i jiným velikánům, jejichž um i stroje jsou jinde, zvlášť když na své motorce brzy odhalil prasklý výfuk. Ani nevystrkoval loket, když se do něj ostře v jedné zákrutě pustil Petrucci.
„Šel tam trochu tvrději, mně to ale nevadí, i když to bylo nebezpečné. Takové závody mě baví. Nešel bych si stěžovat na rozdíl od jiných, kterým vadí i škaredý pohled. Líbí se mi, když je to drsňácké.“
Chvíli mluvil o hořkosladkém pocitu. Tušil, že bylo v jeho silách se probít do elitní desítky. Pak ale definitivně řekl: „Před závodem jsem chtěl utrhnout nějaký bod a podařilo se mi utrhnout tři. To je skvělé, jsem spokojený a šťastný.“
I po nedělním představení je zase blíž, aby i příští rok zůstal ve stáji Aspar. I to je změna. Už druhým rokem není součástí rodinného týmu, kterému šéfoval otec. Osamostatnil se. Mnohdy ho štvalo, že po zpackaném víkendu ho táta tepe ještě doma. Že motorkám neunikne.
Ten sice dál podporuje jeho závodění, ale sedmadvacetiletý jezdec se musí starat víc a víc sám. Zároveň jen slušné výsledky mu zajistí další budoucnost ve světě MotoGP. A i když ještě nic není stvrzené podpisem, je blízko. „Jsme předdomluvení.“
Bývaly doby, kdy v telefonu i počítači míval řadu aplikací s předpovědí počasí. Lovil informace o dešti, kdy se na trati objeví mrak. Teď se nad neustále měnící se předpovědí na neděli usmíval a říkal: „Vždy jsem si dával hodně záležet, abych věděl, jak má být. Nakonec je stejně nejlepší, když člověk vstane, a podívá se z okna.“
Pochopil, že trápit se počasím je zbytečný stres. Něco, co není v jeho silách ovlivnit. Už se ani nemučí čtením štiplavých internetových komentářů, které mu vyčítaly, že je jen protežovaným synkem. I za tím stojí větší nezávislost. „Doufám, že jsem teď větší profík.“
A prozrazuje, jak na něj zatlačil jeho španělský zaměstnavatel. Nelíbilo se mu, jak trénuje. Jak rehabilituje starší zranění, což odhalily lékařské testy. „Po operaci ramene jsem rehabilitoval, ale později jsem se tomu tolik nevěnoval. Tělo teď nemám srovnané a nedělám pohyb úplně správně, jak bych měl. Před pár měsíci jsem začal znovu chodit na rehabilitace, abych se spravil, což na trati může udělat nějakou desetinku,“ přiznává.
Ano, detaily dělají úspěch.
Abraham rovněž býval někdy až příliš rozlétaným mužem, který studoval, ve volnu si dělal licence na vrtulník, pyrotechnické zkoušky i skákal padákem. Teď je soustředěnější na závodění. Tohle vše stojí za úspěšnou proměnou jezdce, který zřejmě v MotoGP nikdy nebude vyhrávat, ale získává větší a větší respekt.
A i to je dost.
