Všichni jsme čekali, že s razantním posilováním u všech týmů budou kamiony přeci jen vyrovnanější. Byly, ale platilo to jen pro souboj Čagina a Kabirova, kteří si to rozdávali obdivuhodným způsobem. Buď dojížděli doslova ve vteřinách a nebo když to úplně nešlo jednomu, zatáhl druhý.
Kto vyigrájet, vyigrájet
Jsem osobně rád za výhru Kabirova. Nikdy nebyl u "sborné" preferovaným členem a po sérii smůlovatých výsledků dokázal Čaginovi vždy loajálně krýt záda v době, kdy to Čagin potřeboval. Sám jsem s ním ale závodil a mohu potvrdit, že byl vždy schopen etapy rozhodovat pro sebe. Navíc je to komunikativní kluk, vždy se k nám v bivaku hlásí a jako jeden z mála členů týmu umí trochu anglicky. Závodil s námi už v době, kdy Rusové jezdili na Dakar v teplákách a měli jen neobratné šestikolky.
Očima legendyKarla Lopraise Šestinásobný vítěz slavného závodu doprovází jako řidič asistenčního vozu závodní kamion synovce Aleše. |
Čagin je trošku namlsaný svými dřívějšími úspěchy a drží si víc odstup. Ale arogantně se k nám nikdy nechoval ani on.
Čagin i Kabirov jezdili po trati s vervou, perfektně zvládali obrovský výkon svých strojů, takticky jeli zcela bezchybně a stejně tak fungoval celý jejich tým. Navíc měli za sebou týmovou trojku Mardějeva, jenž byl tím, s nímž se mohli poměřovat ostatní, včetně všech tatrovek.
Protože však Čagin ani Kabirov neměli na velmi náročné trati potíže, nic nezdržovalo ani Mardějeva, proto byl tak vysoko. I tak jsem nečekal, že Rusové všem tolik odjedou, ohromně zapracovali na jízdních vlastnostech vozů i na jejich celkovém vyvážení.
Sami jsme vedli debaty o možné týmové režii ruské ekipy v posledních etapách. Bratr Milan předvídal jasné pokyny generalissima Jakubova ve prospěch Čagina. Před poslední etapou, když u nás v týmu byla nálada úplně jiná, potkal kolega Jirka Vintr u snídaně Mardějeva a zeptal se, jak to tedy bude. Odpověď byla jasná: "Nět! Kto vyigrájet, vyigrájet!" Tak to má být.
Vítězství Kabirova vlastně zachovává platnost mého rekordu v počtu vítězství v kategorii kamionů, Čagin ho letos mohl vyrovnat. Občas se mě lidé ptají, jak moc na tom rekordu bazíruji. Jistě, těší mě, že vydrží o rok déle, ale život na tom nestojí a chleba si za to nekoupím. Stejně ho jednou někdo překoná, tak to už chodí.
De Rooy nechal čas u pomoci Tomečkovi
Na třetí místo se vklínil mladý de Rooy. Je stejný ročník jako můj synovec Aleš, ale přece jen má o pár let více zkušeností. Za sebou má velmi silný tým s dobrým zázemím, ale na trati byl často jako sám voják v poli, neboť jeho týmová dvojka Duisters zůstal dvakrát viset v dunách do noci a musela pro něj do etapy vyjet asistence.
Denně jsme se dohadovali, kdy de Rooyovi odejde velmi nadupaný motor, ale nestalo se. On sám jel s velmi silovým až agresivním pojetím, podobně jako kdysi jeho otec. Nezaváhal však a jeho ztráta je dána spíše součtem dílčích odstupů od Rusů, a také nechal něco při pomoci u havarované Tatry Tomáše Tomečka.
V klíčových etapách tihle tři ujížděli všem. Ostatní bojovali jen mezi sebou.
Aleš Loprais měl smůlu na neobvyklé závady
Z druhé poloviny první desítky se mi vybavuje pár zajímavých momentů. Synovec Aleš měl letos smůlu na neobvyklé závady a koncentrovanou smůlu. Po většinu soutěže se pohyboval na hraně odstoupení, většinou to zachránili nesmírně obětaví mechanici v minutě dvanácté nad ránem. Když nešlo o mechanické problémy, vstoupil do hry zdravotní faktor, neboť Vojta Štajf byl na tom opravdu špatně, ale i přes to jsme se dostali. Na konci už přeteklo a nešlo to dál. Škoda.
André Azevedo profitoval z toho, co se na Dakaru vždy oplatí: stálost, pravidelnost, absence výkyvů ve výsledcích. Pokud máte stálé výsledky, udržujete si i dobrou startovní pozici, nezdržujete se zbytečným předjížděním, napomáhá to zároveň psychické odolnosti, která pak generuje právě onu stálost. Letos mu to zkrátka vyšlo, Alešovi ne, na Středoevropské rallye to bylo naopak. Vždy jsem ale rád, když Tatru vidím v plném tempu a ne nešťastně na boku, jako se to stalo Tomáši Tomečkovi. Je vždy smutné končit tímto způsobem.
Liaz skončil před Fiambalou
Dalším světlým momentem pro mě byly výkony Marka Spáčila. Dal svému týmu a závodění hrozně moc, ale nakonec i jeho zkosily technické problémy. Kdyby měl před sebou tvrdou etapu, snad by ji bez předního pohonu i zvládl, ale to, co čekalo na všechny v etapě do Fiambaly, by se prostě projet nedalo. Potkali jsme jej s už odstaveným vozem krátce po startu speciálky a bylo mu jasné, že tohle nepůjde.
Trochu v těch výčtech zatím chyběl Hans Stacey. Od začátku byl takový jalový, ne jako jindy. Pak jsme se však dozvěděli, že od nějaké předvánoční show pro holandskou televizi má prasklé zápěstní kůstky a jede v dost velkých bolestech, nemůže pořádně sevřít volant. Když mu v dunách u San Rafael praskl zadní kardan, zabalil to, ale bylo to pro něj spíše vysvobozením.
Týmový kolega Echter je náš kamarád, v podstatě jen on mohl dál nést prapor červeného týmu. Není však ryzím závodníkem na vyhrávání velkých rallye. Je nesmírně precizní a poctivý, pracuje jako testovací technik fabriky MAN, a tak se jeho cítění s vozem a pojetí jízdy může křížit s vyloženě závodnickým přístupem soupeřů.
A ginafy? Vidět byly, ale vždy jen pár dní. Spousta smůly a problémů, několikrát dojížděly do bivaku až ráno, a s tím se uspět nedá. V první etapě na tvrdém povrchu hodně zatápěly všem, pak už se to s nimi vezlo.
Rusům zkrátka vyšlo, na co sáhli
Tenhle Dakar byl opravdu velmi tvrdý a podepisoval se i na kamionech. Pořadatelé udělali pár rozhodnutí, která umožnila řadě posádek pokračovat v soutěži i se ztrátou, jinak bychom v cíli viděli možná patnáct strojů. Rusům zkrátka vyšlo vše, na co sáhli. Zcela se vyvarovali všech výkyvů a oprávněně se vrátili na dakarský trůn.
