„Zatím jsem ho nenabouchal nikam, ale až to udělám, vyfotím to a samozřejmě pošlu do světa,“ slíbil brzy 61letý matador, který letos v Jižní Americe obsadil v „quadech“ celkově 12. místo, a o tři příčky tak předčil svého týmového parťáka z pardubické stáje Barth Racing Zdeňka Tůmu.
Najít v cílovém městě, argentinské Córdobě, hřebík vhodný k tak obřadnému aktu, přitom nebylo jen tak. Macháček kvůli tomu absolvoval vpravdě detektivní anabázi. Dlouho bloumal bez výsledku, pak zamířil k místnímu hřbitovu.
„Obešel jsem ho celý a bylo tam staveniště. V takovém korytě ležely dva hřebíky, ale malinké, jenom šedesátky. Já přitom chtěl aspoň stodvacítku, nebo stopadesátku. Zkrátka pořádný hřebík, aby byl vidět,“ vysvětloval Macháček.
Dakar tentokrát zvládl dokončit po sérii neúspěchů z předchozích let a na organizaci znovu našel celou řadu vad.
„Několikrát mě přesvědčili, že je zajímá pět prvních jezdců a zbytek je „plebs“, se kterým jsou starosti a který je třeba v dunách vypráskat.“
Zajídaly se mu zejména penalizace, které zhoršily výsledný čas, a další represe (například za překročení rychlostního limitu při přejezdech), což zase lezlo do peněz.
„Vadí mi věci typu: Když nepřijdete do devíti hodin na označení gum pro maratonskou etapu, dostanete 100 euro pokuty a ještě vám zakážeme projet rampou. Jak to lze stihnout, když někdo dorazí v 11 v noci jako (další čtyřkolkářka) Olina Roučková? To strašení je ubohé,“ čílil se Macháček. Dokázal nicméně i pochválit: „Letos třeba dávali hodně benzinu. A neplatil se.“
Spousta jezdců po závodě mluvila o extrémně tvrdém Dakaru, ale s tím jezdec z Heřmanova Městce nesouhlasí. „Nebyl těžký, protože byl krátký. V roce 2001 jsme jeli 21 etap, teď ve finále jen 12,“ srovnával. „Už to nebylo ani 8,5 tisíce kilometrů, člověk si odpočine. I když přejezdy jsou únavné.“
