Jak to?
Když od spolupořádání odstoupilo Chile a Peru, organizátoři nedostatek pouštních etap nahradili mlátičkami ve vysokých horách nad 4 500 metrů, což způsobovalo problémy motorům i lidem. Pouštní etapy byly jen tři, byly namotané na malém prostoru, a aby z toho vzniklo něco složitého, tak nás posílali do nesmyslných míst, kde nikdo nikdy nejel.
Nic pro vás?
Nejsem s tímhle typem Dakaru moc srozuměný. A pořadatelé taky ne. Navíc do toho výrazně zasáhlo počasí, takže se etapy rušily, sem tam zkracovaly. V pouštích bylo teplo, že motorkáři padali jako mouchy, a kdybychom neseděli v sedačkách, tak to taky nevydržíme. Tam bylo padesát ve stínu. Ten závod patří do pouště, a pokud je z ní vyhnaný, je to vždy jen náhradní řešení. Lítat ve 4 000 metrech, mít pod sebou propasti, to není přesně to, co bych chtěl.
Možná i proto před startem pořadatelé zmínili možnost, že uvažují o návratu do Afriky. Byť mně to přišlo jen jako forma výhrůžky, aby místní vlády víc finančně spolupracovaly.
Taková politická teorie je oprávněná, vlastně docela možná. Mluví o Jižní Africe, ale první problém je, že ta je daleko. V lednu je tam neuvěřitelné teplo, k tomu samý národní park. Pro naše závody nic ideálního. A do severní Afriky se to vrátit nemůže, to vylučuji. Bezpečnostní situace je čím dál horší a místa, kde by se jakžtakž dalo jezdit, jsou už obsazená závodem Africa Race (ten vede po stopách původního Dakaru). A aby se tam motaly dva závody, to si nedokážu představit.
Návratu tedy nevěříte?
Nevěřím. Něco se šušká o Mexiku, Austrálii, ale to jsou dohady. Tvrdím, že pokud se pořadatelé domluví s Chile či Peru, zase se pojede tady. Je tu poušť Atacama, kde se dají udělat krásné, náročné a hlavně opravdové pouštní etapy. Když si vzpomenu na rok 2010, kdy nás Atacama pořádně prověřila, tak letošek byl slabý odvar.
Přesto vezete domů nejlepší letošní český výsledek.
To je příjemné, ale v těch hrozně rozbitých etapách, kdy Jarda Valtr jel natvrdo, jsem fyzicky trpěl. Měl jsem špatně nastavenou sedačku, trochu to podcenil z hlediska pozice v autě, a tak jsem jednu etapu dokončil s lehkým otřesem mozku a kolapsem. Bylo to pro mě trápení, což mi naznačuje, že se mé Dakary chýlí ke konci.
O konci však mluvíte každý rok.
Ale tentokrát jsem rozhodnutý, že na špičce závodu už nepojedu. Přijal bych místo v rychlé asistenci (kamiony, které jedou v závodě, ale jejich prioritou je pomáhat týmovým kolegům), kde se tak šíleně neblázní. Ta špička - to je totiž dnes děsivá záležitost. Držíme v rozbitém terénu průměr 100 km/h, což už moje tělo není schopno akceptovat.
Vy jste na začátku Dakaru ztratili hodinu, až pak se prodírali vpřed. Co se stalo?
S tou tatrou jsme jeli poprvé. Jarda Valtr se ji trochu učil řídit. My zase to, jak pohybovat všemi čudlíky uvnitř, což mělo za následek, že se přehřívaly gumy a jedna bouchla. Ztratili jsme asi 50 minut. Pak jsme auto ještě jednou převrátili a přišli jsme o dalších 30 minut. Takže při vší té bídě to ještě výsledkově dopadlo dobře.