Jak to?
Když od spolupořádání odstoupilo Chile a Peru, organizátoři nedostatek pouštních etap nahradili mlátičkami ve vysokých horách nad 4 500 metrů, což způsobovalo problémy motorům i lidem. Pouštní etapy byly jen tři, byly namotané na malém prostoru, a aby z toho vzniklo něco složitého, tak nás posílali do nesmyslných míst, kde nikdo nikdy nejel.
Nic pro vás?
Nejsem s tímhle typem Dakaru moc srozuměný. A pořadatelé taky ne. Navíc do toho výrazně zasáhlo počasí, takže se etapy rušily, sem tam zkracovaly. V pouštích bylo teplo, že motorkáři padali jako mouchy, a kdybychom neseděli v sedačkách, tak to taky nevydržíme. Tam bylo padesát ve stínu. Ten závod patří do pouště, a pokud je z ní vyhnaný, je to vždy jen náhradní řešení. Lítat ve 4 000 metrech, mít pod sebou propasti, to není přesně to, co bych chtěl.
Možná i proto před startem pořadatelé zmínili možnost, že uvažují o návratu do Afriky. Byť mně to přišlo jen jako forma výhrůžky, aby místní vlády víc finančně spolupracovaly.
Taková politická teorie je oprávněná, vlastně docela možná. Mluví o Jižní Africe, ale první problém je, že ta je daleko. V lednu je tam neuvěřitelné teplo, k tomu samý národní park. Pro naše závody nic ideálního. A do severní Afriky se to vrátit nemůže, to vylučuji. Bezpečnostní situace je čím dál horší a místa, kde by se jakžtakž dalo jezdit, jsou už obsazená závodem Africa Race (ten vede po stopách původního Dakaru). A aby se tam motaly dva závody, to si nedokážu představit.
Návratu tedy nevěříte?
Nevěřím. Něco se šušká o Mexiku, Austrálii, ale to jsou dohady. Tvrdím, že pokud se pořadatelé domluví s Chile či Peru, zase se pojede tady. Je tu poušť Atacama, kde se dají udělat krásné, náročné a hlavně opravdové pouštní etapy. Když si vzpomenu na rok 2010, kdy nás Atacama pořádně prověřila, tak letošek byl slabý odvar.
Jaroslav Valtr, Josef Kalina, Jiří Štross a jejich Tatra na startu Rallye Dakar
Přesto vezete domů nejlepší letošní český výsledek.
To je příjemné, ale v těch hrozně rozbitých etapách, kdy Jarda Valtr jel natvrdo, jsem fyzicky trpěl. Měl jsem špatně nastavenou sedačku, trochu to podcenil z hlediska pozice v autě, a tak jsem jednu etapu dokončil s lehkým otřesem mozku a kolapsem. Bylo to pro mě trápení, což mi naznačuje, že se mé Dakary chýlí ke konci.
O konci však mluvíte každý rok.
Ale tentokrát jsem rozhodnutý, že na špičce závodu už nepojedu. Přijal bych místo v rychlé asistenci (kamiony, které jedou v závodě, ale jejich prioritou je pomáhat týmovým kolegům), kde se tak šíleně neblázní. Ta špička - to je totiž dnes děsivá záležitost. Držíme v rozbitém terénu průměr 100 km/h, což už moje tělo není schopno akceptovat.
Vy jste na začátku Dakaru ztratili hodinu, až pak se prodírali vpřed. Co se stalo?
S tou tatrou jsme jeli poprvé. Jarda Valtr se ji trochu učil řídit. My zase to, jak pohybovat všemi čudlíky uvnitř, což mělo za následek, že se přehřívaly gumy a jedna bouchla. Ztratili jsme asi 50 minut. Pak jsme auto ještě jednou převrátili a přišli jsme o dalších 30 minut. Takže při vší té bídě to ještě výsledkově dopadlo dobře.
