Proč jste zvolil plochou dráhu?
Bylo to úplnou náhodou. Dostal jsem se k tomu přes tátovy kamarády, kteří dělali v Jawě v Týnci nad Sázavou. Začali vyrábět stopětadvacítky, plochodrážní stroje pro nejmenší. Nabídli nám, ať to zkusíme. Bylo mi asi 13 let, chytlo mě to a už jsem u toho zůstal. Těžké byly přechody na silnější motorku, teď už pátým rokem jezdím na pětistovce.
Jak to brali doma?
Táta nás od začátku podporoval a byl rád, že jezdíme. Pomáhal nám jako mechanik, vozil nás na tréninky a závody. Mamka se děsila a měla strach, ale to je normální.
V čem vnímáte kouzlo tohoto sportu?
Závodíte na okruhu, na kterém diváci všechno vidí. To u jiného motoristického sportu nemáte. Je to jako takový sprint na čtyři kola, kdy musíte perfektně ovládat smyk.
Je plochá dráha nebezpečná, když váš stroj nemá brzdy?
Je to podobné jako ostatní motoristické sporty. Možná spíš ještě bezpečnější. Oproti silnici se jede v nižší rychlosti, na motokrosu jsou skoky, ale když už se spadne, tak to taky stojí za to. Pár zlomenin jsem měl. Strach ale nemám, s tím bych se nemohl postavit na start.
V Česku nalezneme jen několik oválů. Můžete trénovat i jinak než jen na okruhu?
Je to složitější. Můžeme dělat fyzičku, ale potřebujeme sedět na motorce. K tomu musíte stále někam dojíždět. Nejblíž je od nás asi sto kilometrů Plzeň, většinou ale jezdíme do Prahy. Na kondici pomáhá i třeba motokros, kde je ale zase riziko zranění. V zimě často jezdíme na nedalekou trať v Nihošovicích.
Kariéru jste rozjel brzy. Jak jste ji dovedl skloubit se školou?
Bylo to obtížné. Šel jsem kvůli sportu studovat do Prahy. Měl jsem na Markétě vlastní dílnu, mohl jsem i dvakrát týdně trénovat a nemusel dojíždět. Ale už jsem úspěšně odmaturoval a chtěl bych se soustředit jen na závody. Na vysokou bych teď neměl čas. V týdnu mívám dva tři závody, ani na trénink není čas.
V roce 2019 jste obsadil třetí místo na republikovém šampionátu, o rok později jste ovládl evropské mistrovství do 19 let. Byly to zlomové úspěchy?
Asi ano, nakoplo mě to. V tom roce jsem se dostal i do mistrovství světa juniorů a v Německu jsem byl dokonce třetí. Letos mě čeká celý seriál a i tam bych chtěl uspět. Je to stejný systém jako Grand Prix, akorát ho jedou jezdci do 21 let.
A právě mezi 16 nejlepšími závodníky na světě v Grand Prix jste nastoupil před měsícem na pražské Markétě. Jaký to byl zážitek?
Obrovský. Porovnal jsem se s nejlepšími a vím, na čem zapracovat. Udělal jsem několik chyb z nervozity, musím zapracovat i na startech.
Rozhodilo vás, když jste na pásce stál vedle legend vašeho sportu?
Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Ale chyběly mi zkušenosti, které právě takoví borci mají. Ale řada z nich mě přijala, normálně si s nimi můžete popovídat. V seriálu dlouhodobě jezdí Slovák Lukáš Vaculík, který mi hodně pomáhal.
V obou závodech jste získal pět bodů, jednou jste byl třináctý, podruhé čtrnáctý. Berete to?
Jo, nebylo to úplně špatné. Škoda několika ztracených bodů, mohl jsem být nakonec výš. Snad se do seriálu vrátím a příště budu lepší.
Co potřebujete ke stálému místu v šampionátu?
Před sezonou se jede kvalifikace, ze které projdou tři nejlepší. Já byl loni čtvrtý, letos bych se do Grand Prix chtěl dostat. Ale neupínám se k tomu. Ještě musím posbírat zkušenosti a vyjezdit se. Mým snem je, abych se dostal do mistrovství nastálo. Prvních osm konečného pořadí zůstává pro další rok. Věřím, že mi pomůže i kvalitní polská liga, kde jezdím s Václavem Milíkem.
Loni jste zazářil na Zlaté přilbě v Pardubicích. Na nejstarším plochodrážním závodě světa jste skončil druhý, navíc jako nejmladší finalista v historii. Je to váš zatím životní úspěch?
Asi ano. Přilba není jako klasický závod, účastní se ho víc závodníků a postupuje se pavoukem dál. Ten den mi to sedlo a prošel jsem až do finále. Bylo to skvělé.
V ploché dráze byli dlouhé roky na vrcholu bratři Drymlové. Celkově však pravidelně někdo z Čechů jezdí Grand Prix. Čím to je?
Tradice ploché dráhy je u nás velká. Vždy se někdo vyšvihne a bratři Drymlové byli skvělí. Občas se v Pardubicích potkáme a oba mi radí.
Dlouholetým nejlepším Jihočechem byl Zdeněk Simota, váš velký kamarád. Pomáháte si vzájemně?
Zdenda jezdil v Anglii, tak jsem ho dřív tolik neznal. On mi hodně pomáhal hlavně v začátcích, ale i jsme proti sobě závodili. Ale vždy jsme spolu byli v pohodě a fandili si.
