Co chtěl Howard vlastně ukázat?
Na žánr automobilových závodů si dvě dekády nikdo netroufl a posledním filmovým kouskem ze světa rychlých kol byl Stalloneho trapný propadák Driven. Rivalové měli jistě ambice trumfnout alespoň oba doposud nejúspěšnější produkce kolem závodů, McQeenův někdy zdlouhavý film Le Mans nebo Frankenheimerův naivní Grand Prix.
Chtěl se Howard pokusit o detailní a pravdivé zpracování historického dění a nabídnout divákovi hodnotnou dokumentaci Laudova souboje s Huntem podanou v kvalitních obrázcích? Nebo bylo jeho záměrem použít neuvěřitelné události sezony 1976 jen jako základní kostru napínavého kousku o závodech, kolem kterého obalil fiktivní dramatický románek? Zkusil udělat obojí najednou, a to na úkor kvality obou zmíněných kritérií.
Ron Howard má za sebou řadu úspěšných filmů. Zařadí se k nim i Rivalové?
Rivalové mají jistě své vrcholy
V první řadě je to velmi povedené podání charakterů. Zde vyniká především Daniel Brühl ztělesňující Laudu. Každý herec propůjčuje podané osobě tak nějak něco ze sebe. Toho se Brühl zcela vyvaroval. Zahrál perfektně a je prostě Lauda. Na 100 procent, úžasné! Také týmového kolegu Regazzoniho a Laudovu ženu Marlene se podařilo vystihnout výborně. Do osoby Hunta se již trošku vkrádá i osobnost herce Chrise Hemswortha, ale pořád ještě v přijatelném rámci.
Další pozitivní body jdou na konto režiséra. Nápaditostí a pečlivostí vynikají zvláště tři scény: dobře natočená nehoda na Nürburgringu. Obraz, kdy Laudovi odsávají na klinice vodu z plic, který je protkaný (dokumentárními) šoty ze závodů, ve kterých ve stejném čase boduje Hunt. Dalším působivým nápadem je asi desetinu sekundy trvající zjevení Marlene v Laudových představách, krátce, než vzdal závod ve Fuji.
Jde ovšem o story, ze které Howard mohl získat mnohem víc. Dramatické bonbonky jako Laudův boj o přežití po nehodě na Nürburgringu nebo nevídané finále ve Fuji podal film v moderním klipovém stylu uchvátaně natolik, že napětí bylo pryč.
Faktické chyby
Rivalové začínají slibně a logicky onoho klíčového 1. srpna 1976 na startu na Nürburgringu. Pohled na dobře upravené vozy ovšem ruší chybné tvary přileb. Huntovu k tomu na čele zdobí jeho jméno namísto nápisu Marlboro, zato nechali "experti" tabákové nápisy na autě: i když byly tenkrát v Německu ze všech vozů odstraněny.
Děj se ještě před startem posune "o šest let dříve"“. Pozitivní je, že se Howard pustil do ukázky prostředí formule 3, kde se Lauda s Huntem poprvé setkali. Howard ovšem trapně tvrdí, že Hunt již tehdy jezdil za stáj Hesketh! Jeho lordstvo a Hunt se seznámili až o tři roky později...
Postup obou hrdinů do formule 1 film (asi z časových důvodů) odbyl. Lauda si koupil kokpit u BRM, jeho sezona 1972 u Marche byla vypuštěna. Nepochopitelné jsou scény, kdy Britové připravují své vozy dle instrukcí zajíce Laudy ve francouzském Le Castelletu, aby v příštím záběru testovali v Brands Hatchi. Podobná nehoráznost se nabízí u Hunta: "nic netušícímu" Jamesovi prezentuje Hesketh vůz F1 vlastní konstrukce jako vánoční dáreček...
Následuje pomotaný a nepřesný souhrn sezony 1973. Howard ukazuje Heskethův náklaďák v depu Watkins Glenu, Laudu v overallu z roku 1972 a pohled na torzo Cevertova těla a vozu, při kterém si dopad nehody nešťastného Francouze spletl se setnutím Helmuta Koinigga o rok později.
To všechno dokáže historik ještě nějak spolknout, popis nepřátelského vztahu Laudy s Huntem však určitě ne! Oba byli od svých dob ve formuli 3 nejlepší kamarádi! Jejich osobní vztah byl narušen jen krátce, a to médii v polovině roku 1976.
Následuje snad nejtrapnější scéna filmu: Niki a Clay Regazzoni testují začátkem roku 1974 ve šnečím tempu (Howard zde použil typ 312T ze sezony 1975!) ve Fioranu, na krajnici přitom v klidu sedí na skládací židli Enzo Ferrari a čte noviny. Komické...
Úmyslně komických momentů obsahují Rivalové málo. Vyzvednout se dá scéna, kdy Lauda stojí s Marlene někde v italské pampě, zastaví jim dva domorodci a jsou šťastni, že jejich auto převezme Niki. Druhou a možná nejlepší vtipnou vložkou je Huntův výrok koncem filmu: "Niki, ty jsi snad jediný člověk na světě, který vypadá po popálení a transplantaci kůže v obličeji lépe než před tím."
Co je neúnosné
Na návštěvníka kina ovšem čekají Howardovy další faktické hříchy. Zcela vynechal Huntovo klasické vítězství s Heskethem v Zandvoortu roku 1975. Tato událost by nabídla nejednu legrační historku. (Je až nepochopitelné, kolik podobně klasických a výborných scének vzájemných zážitků obou hrdinů nechal ležet ladem.)
Vrchol nepřesného podání Huntova charakteru si film dovolil v popisu Britova jednání se zástupci Marlbora a McLarenu koncem sezony. Hunt zde prosí pány okolo: "Žebrám tady před vámi, protože s vaším autem dokážu Laudu porazit. Za kokpit McLarenu udělám vše, třeba si uvážu i kravatu." Opak je pravdou! Hunt se zdráhal smlouvu podepsat, protože vyžadovala jisté společenské závazky. S výrokem "Do kvádra mě nedostanete!" dokonce opustil jednání a situaci nakonec zachránil John Hogan od Marlbora tím, že Jamese sice přiměl k podpisu, osobně mu však slíbil, že bude jeho hippie-odění akceptovat. Nakonec byli rádi, že si Hunt při slavnostních podnicích přes roztrhané džíny a upatlané tričko přehodil alespoň červenou bundu týmu. "Nevlastnil tehdy ani nočník, tu smlouvu by ale kvůli kravatě nechal plavat!" vystihl Hogan Huntův charakter. A a tohle si Howard nejen nechal ujít, úplně to zvrátil!
Události před startem na Nürburgringu režisér zpracoval po svém. Měsíce trvající diskusi ohledně startu na tomto nebezpečném okruhu shrnul Howard do sobotní rozpravy jezdců, při které piloti za vedení prezidenta FIA hlasovali o tom, či jet, nebo ne! Už to je dost přihlouplé, Howard scéně však nasadil korunu tím, že kolegové označili Laudu za zbabělce! To si tehdy dovolili jen někteří funkcionáři pořádajícího AvD a části německého bulváru, ale určitě ne Laudovi kolegové, které Niki s mechanickou pravidelností a lehkostí porážel. Hunt byl vedle Laudy jedním z největších odpůrců startu na tomto okruhu!
Následuje nepravdivě podaná pasáž startu (Lauda s Huntem nebojovali o vedení) a o to lépe udělaná scéna Nikiho nehody a jeho vyprošťování. Kdyby jen měl celý film takovou kvalitu!
Howard se poté povedeně věnuje Laudově senzačnímu návratu v Monze. Dobrý dojem ovšem rychle kazí vymyšlenou scénou po tiskové konferenci, kde se Hunt "mstí za Laudu" a brutálně zmlátí žurnalistu.
Následuje velké finále sezony v Japonsku, jehož dramatičnost nositel Oscara znovu pořádně prošvihl. A i logika jej opustila: Hunt držel přední pozici až do té doby, než se mu začaly vzorované pneumatiky na osychající trati drolit. V Howardově Fuji ovšem leje jako z konve celý závod!
Co by na to řekl Hunt?
Niki Lauda se o filmu prý vyjádřil pozitivně. Jak by na toto dílo reagoval James Hunt? S velkou pravděpodobností stejným způsobem, jako když roku 1980 společně s legendárním Murrayem Walkerem komentoval nepříliš poutavý závod britské F1. Když byli všichni v cíli, požádal ho Murray (který dokázal i největší nudu podat v absolutní extázi) o krátký souhrn. A ještě, než BBC stačila přenos ukončit, rekapituloval James se zdrcující upřímností: "Jaká to hromada hoven!"
