I on je na vozíčku, jenže na rozdíl od svých handicapovaných předchůdců nesedí v kabině vozu, ale na motorce.
Na pouhých dvou kolech se dere skrz písečné duny, častokrát spadne, třeba i dvacetkrát během jediné etapy, a už po druhém dni si stěžoval na velkou bolest žeber. Také jeho manželka téměř se slzami v očích do kamer popisovala, jak v noci před středečním dějstvím trpěl.
„Ale já věděl, že mě Dakar bude bolet. Je to nejnebezpečnější a nejtěžší závod, který znám. Můj sen však trvá, chci dojet do cíle,“ říkal
V pátek se však onen sen rozplynul, ale o tom později.
Dutto byl, je a bude motorkář. Dlouho závodil v endurových šampionátech, stal se mistrem Itálie, Španělska i Evropy, jenže 20. prosince 2010 se to stalo. Ve 160kilometrové rychlosti najel na kámen, motorka se přetočila a on si zlomil obratle a porušil míchu.
„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebrečel. Bylo to, jako by někdo zmáčkl tlačítko. Jel jsem v plné rychlosti a najednou otevřel oči a nemohl hýbat nohama.“ Když spatřil vedle sebe přítelkyni Elenu, se kterou se seznámil jen půl roku před nehodou, tak jí jako první věc řekl: „Nemusíš se mnou zůstávat.“
Ona sice měla dvě dcery, bydlela 300 kilometrů daleko od nemocnice, ale raději se vzdala práce, aby s Nicolou zůstala. A on po jejím boku pochopil, že žít musí dál. Vrátil se k závodům, nejdřív v bugině, jenže v ní si uvědomil, že to není ono.
Chtěl zase jezdit na motorce.
Má ji upravenou. Třeba o speciální sedačku, neboť obvykle motorkáři v těžkém terénu stojí, aby nohama tlumili nárazy. Ty by ale Duttovi rozedraly kůži na sedící části těla.
Má elektronické řazení i karbonový kryt nohou, který chrání jeho končetiny při pádech. A to hlavní - má s sebou i tři španělské jezdce, kteří rovněž závodí, ale jejich úkolem je pomáhat mu při pádech zpět na kola. Drží se motta dumasovských mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“
Nejdřív si vyzkoušeli pár přípravných závodů, ale jsou to tři roky, co si Dutto usmyslel: „Chci na Dakar. Je pro mě tím samým, co pro jiné sportovce olympiáda.“
Nicola Dutto na startu Rallye Dakar
A pomocníci, bez kterých by neměl šanci poušť zdolat, souhlasili. Na trati se drží v šiku, první z mušketýrů jede před Duttem a jeho úkolem je hledat vhodnou stopu. A je rovněž tím, kdo Dutta drží při zastávce na tankování nebo po projetí cíle.
„Další dva jedou za mnou a jejich úkolem je mě zvednout, když spadnu. Musí být dva, protože zvednout motocykl i se mnou je v dunách hodně těžké,“ vysvětloval Ital, který v neděli slaví 49. narozeniny.
Jenže dnes, když se Dakar přehoupne do své druhé půlky, už on ani jeho pobočníci ve startovním poli nejsou. Byli vyloučeni, avšak za dost podivných okolností. Ve čtvrtek měl jeden z Duttových přátel na trati problémy, ztratili hodně času, a když přijeli na kontrolní bod, zeptali se maršála, jestli by mohli vyrazit přímo do bivaku. On jim to povolil, oni samozřejmě počítali s časovou penalizací.
V bivaku však šéf závodu Duttovi oznámil, že jsou vyloučeni, protože nejeli po trati. Marně argumentovali, že dostali povolení od komisaře. Se slzami v očích se pak rozloučili se závodem, aby jim hodinu před pátečním startem nakonec organizátoři oznámili, že jet mohou. Jenže to už jejich motorky byly naložené na kamionu a na cestě zpět. A oni ani neměli udělanou přípravu na etapu.
„Jsem smutný. Jsem hodně smutný, ale vím, že můj příběh zaujal hodně lidí po celém světě. A to je pro mě nejdůležitější,“ řekl Dutto.
