My chceme písek, říkají jezdci. Na letošním Dakaru ho bude poskrovnu

Když před pár měsíci dorazil Martin Macík na prezentaci letošního Dakaru a od organizátorů viděl fotky, jak „prý v Bolívii našli písek“, v duchu si nevěřícně říkal: „Snad to není podvod z Photoshopu.“ Těm pochybám se nedivte.

Dakaru v Jižní Americe chybí více písečných tratí. | foto: AP

Kteří Češi pojedou Dakar

MOTOCYKLY
David Pabiška (KTM)
Je mu 40 let, Dakar jede podesáté, z toho jednou si ho střihl jako navigátor v kamionu. Kvůli letošnímu ročníku překopal jídelníček i způsob tréninku. Tvrdí: „Dvacítka je o štěstí, ale rád bych se v ní opět pohyboval.“

Ondřej Klymčiw (Husquarna)
Na Dakaru potřetí. Při své premiéře překvapil 20. místem, jenže loni měl těžkou nehodu, po které se dával sedm měsíců dohromady. „Mé přání je být v cíli do dvou hodin za prvním pilotem.“

Milan Engel (KTM)
Je mu 25 let, má 25 českých endurových titulů, jezdil i Šestidenní. Na Dakaru je potřetí, nejlépe byl 30. Teď chce alespoň o 10 příček výš. „Už mám trochu nůž na krku. Ale hlavní je dojet do cíle.“

Petr Vlček (Husquarna)
Ve dvaceti odjel do USA na půlroční prázdniny. Už zůstal, oženil se a založil rodinu. V Mont Pleasant má dva surfařské obchody. K Dakaru ho motivoval kamarád Ondřej Klymčiw. „Když dojedu do cíle, bude to jeho zásluha.“

Lukáš Kvapil (Yamaha)
Nadporučík, který na misích v Iráku a Afghánistánu chránil přidělené osoby, pojede Dakar poprvé. Podporuje ho i ministerstvo obrany, které na něm chce postavit „reklamní“ kampaň.

Rudolf Lhotský (KTM)
41letý otec čtyř dětí jede Dakar podruhé, i kvůli nejmladšímu synovi, pro kterého je vzorem. „Loni jsem nedojel a pochopil, proč je Dakar nejtěžší závod na světě. S o to větším respektem a pokorou odjíždím letos.“

ČTYŘKOLKY
Josef Macháček (Yamaha)
V březnu mu bude šedesát, a tak se pětinásobný vítěz Dakaru rozhodl s velkou rallye rozloučit. Po „experimentech“ s buggynou se vrací k osvědčené čtyřkolce. V přípravě najel 10 tisíc kilometrů. „Věřím, že to zase zvládnu.“

Zdeněk Tůma (Yamaha)
Je mu 44 let, na čtyřkolce jezdí sedm let a teď ho zaučuje i Josef Macháček. Na Dakaru je poprvé a říká o něm: „Je to hora, kterou chci pokořit.“

Tomáš Kubiena (Ibos)
Čtyřicátník z Českých Budějovic před prvním Dakarem popisuje: „Když jsem před deseti lety začínal se závoděním, už po pár měsících jsem měl nutkání se na Dakar vydat.“

OSOBNÍ AUTOMOBILY
Martin Prokop (Ford)
Jezdíval mistrovství světa v rallye, loni ho ale uchvátil Dakar. Skončil čtrnáctý, teď má po boku rakouskou navigátorku Ilku Minorovou a plánuje: „Minule bylo vidět, že se dokážu desítky dotýkat. Teď jde o to zkusit to.“

KAMIONY
Aleš Loprais (Tatra)
Po dvou letech u konkurence se vrací k Tatrě. Jede jedenáctý Dakar a tradičně říká: „Vždy jsem jel na výsledek a to se nemění. Na bednu má ale 10 pilotů, což je ohromná konkurence.“ V posádce s ním jedou Jiří Štross a Jan Tománek.

Martin Kolomý (Tatra)
Jede s Lopraisem v týmu Buggyra. V posádce má 43letý pilot bratry Kilánovy a přeje si být mezi první trojkou, aby získal sošku beduína.

Martin Macík (LIAZ)
Ve 27 letech je druhým nejmladším pilotem kategorie. Má nový vůz, který pojmenoval Franta. „Ovládá se tak, že už mu neříkám kamion ale buggyna. I proto bych se chtěl pohybovat v první desítce, i když vím, že jsou to silná slova.“ V posádce má Františka Tomáška a Michala Mrkvu.

Karel Trněný (Man)
Nejede na výsledek. Úkolem posádky Trněný, Pokora, Schovánek je zajistit servis Martinu Prokopovi.

V zahraničních posádkách jedou ještě mechanici Daniel Kozlovský a Jaromír Martinec.

Dakar coby synonymum nekonečné pouště? Obřích písečných dun? Jo, tak tohle bývávalo. Teď je písek nedostatkové zboží.

Po přesunu ze Sahary, kterou mohl konvoj projíždět křížem krážem, do Jižní Ameriky se rallye změnila. Je mnohem rychlejší, jenže chybí to podstatné, co tvořilo DNA Dakaru. Třeba loni se jelo v písku všehovšudy tři dny. „Ještě ty etapy byly namotané na malém prostoru, a aby z toho vzniklo něco složitého, tak nás posílali do nesmyslných míst, kde nikdo nikdy nejel,“ stěžoval si tehdy navigátor Josef Kalina, dnes už dakarská legenda.

Účastníci ve velkém bručeli, že na trati není písek. Že místo kličkování v dunách, hledání cest, jak nezapadnout „na věky“, se jen jede po prašných cestách na plný plyn. A v oblacích hustého prachu není šance na předjetí. „A je to pravda. V písku se přitom rozhoduje,“ říká Macík, který letos jede Dakar popáté, potřetí jako jezdec.

I proto ta sláva pořadatelů, že objevili místa s pískem. Proto to „vychloubání“ Marka Comy, pětinásobného motocyklového vítěze Dakaru, který hledá tratě. Jenže... „On nemá co vymýšlet, v podstatě létá od pískoviště k pískovišti,“ namítá Josef Macháček, pro změnu pětinásobný dakarský vítěz čtyřkolek.

Macháček: Je to zpatlanina

Roky Dakar po organizační stránce kritizuje, s pořadateli se dokonce soudil kvůli svému spornému vyloučení, a tak ani teď, jde-li o trať, od něj nečekejte smířlivá slova. „Je to zpatlanina. Dakar nemá lokality a ztrácí jezdce. V minulosti bylo na startu 170 aut a teď jich je 90. Lidé nechtějí jezdit ve výšce 4 000 metrů. Chtějí písek,“ řekl ČTK.

Sám letos jede v Jižní Americe naposledy, příště se chce vydat, i kvůli písku, na Africa Eco Race – závod, který vede po stopách původního Dakaru. Má pochopení i u Josefa Kaliny: „Dakar patří do pouště, a pokud je z ní vyhnaný, je to vždy jen náhradní řešení. Lítat ve 4 000 metrech, mít pod sebou propasti, to není přesně to, co bych chtěl.“

Aby ale nedošlo k mýlce. Písku je na slavné rallye málo, o tom žádná, leč nic se nemění na tom, že je Dakar dál značkou pro zřejmě nejtěžší motoristický závod světa. Už to naznačila Macháčkova i Kalinova slova: zapeklité brodění v písku totiž organizátoři vyměnili za testy ve vysokých nadmořských výškách.

Hned půlka letošního ročníku se odehraje okolo 3 500 metrů nad mořem. Tři dny pak budou jezdci v Andách i v 5 000 metrech.

A tak zatímco před pár lety jste od českých účastníků před odjezdem na Dakar slýchali, kolik kilometrů při testech odjezdili v písku, teď na vás hází pojmy jako „hypoxický stan“. I měsíc před startem soutěže spí doma v kyslíkovém stanu, který simuluje vysokohorské prostředí, a tělo se následně v horách lépe adaptuje a tolik netrpí.

„Doporučuje se 2 700 metrů, ale po konzultaci s odborníkem spím víc než měsíc v třech a půl tisících metrech. Nejdřív jsem se hodně budil, třeba i osmkrát za noc, ale zvykl jsem si. Občas se přistihnu, že se vzbudím a dodýchávám se. Snad mi to na Dakaru pomůže.

Minulý rok jsme v takové výšce byli jen dva dny a sejmulo mě to tak, že jsem musel vyhledat lékařskou pomoc,“ popisuje motorkář Rudolf Lhotský.

Obdobně poslední týdny spal i David Pabiška či třeba Martin Kolomý. Ti movitější a ti, kteří na Dakaru touží po výsledku – jako třeba Martin Prokop v osobních autech – jdou ještě dál. Téměř na měsíc se kvůli adaptaci odstěhoval spolu se svou rakouskou navigátorkou do amerického Denveru. „Hledal jsem místo, kde jste 24 hodin ve velké výšce. V Evropě jsem ho nenašel, proto jsme odletěli do Colorada. Chtěli jsme se připravit tak, aby hory pro nás nebyly handicap. Když je vám blbě a hlava nefunguje dobře, tak se nedá ani jet.“

Ještě loni měl při své premiéře jezdec seriálu WRC strach z písku. Zcela se ho nezbavil, jenže po loňských zkušenostech ho mnohem víc děsí právě výšky. Nemohl v nich spát, měl halucinace, tělo trpělo. A před letoškem navíc ví: „První dakarský týden bude vyloženě likvidační. Chtějí vytřídit startovní pole. V minulém ročníku skoro všichni dojeli do cíle a bylo vidět, že organizátoři s tím nebyli spokojeni. Chtějí to změnit. Bojím se, že hory s výškou a počasím k tomu budou sloužit.“

Hory – šance pro „chudé“

Jenže ve velehorách nechřadne jen člověk. Čím výš, tím víc klesá i výkon motorů. Technika úpí a i ti nejrychlejší najednou strádají. Což pro část osazenstva může být výhoda. „Je to podobné, jako když na enduru začne pršet. Všichni mají problémy a je šance přetlačit konkurenci. Smažou se tam handicapy v ekonomických možnostech,“ popisuje motocyklista David Pabiška.

Ještě v jedné věci je Dakar v Americe odlišný – v počasí. Loni se kvůli lijákům rušily „erzety“, teď zamračená obloha straší zase. Když Libor Podmol, freestylový motokrosař, který pojede Dakar jako host v novinářském voze, dorazil na místo, k fotce z bivaku napsal: „Vždy jsem si myslel, že Dakar je o slunci a písku. Ale tady je spíš déšť a bahno.“

Jméno je stejné. Ale Dakar je jiný.