Už za pár dní se v Jižní Americe rozjede jubilejní, 40. ročník slavné rallye Dakar. A i když Josef Kalina nebyl přímo u jejího zrodu, je stejně jediným Čechem, který na vlastní kůži poznal, jak se závod proměnil v průběhu čtyř dekád. A to nejen geografickou polohou. Poprvé jel 68letý navigátor v roce 1986, teď má před sebou trojnásobný vítěz 26. účast. Navzdory tomu, že byl mocipány zkraje kariéry z Dakaru hned dvakrát „navždy“ vyhozen.
Zkusme srovnávat. Je polovina 80. let a v Československu se zrodí myšlenka jet kvůli propagaci kamionů LIAZ a Tatra jakýsi Dakar.
A tehdy vznikla krásná hláška Jirky Moskala z LIAZ, že nejtěžší etapa na Dakaru je ta Praha-Paříž. Když jsme totiž konečně stáli na startu, byli jsme vyřízení. Byl tu komunistický systém, takže jste museli přesvědčit hromady ředitelů fabrik a bank. Zelenou musela dát KSČ, žvanil do toho Svazarm. Jedinou výhodou bylo, že když člověk všechny ty kliky vyleštil a papaláši se podepsali, už to běželo snadno.
Snadno? Vážně?
Byl to rozkaz, takže Motokov (podnik zahraničního obchodu - pozn. red.) uvolnil devizy, Státní banka vyplatila balík a fabriky musely poslechnout. Trvalo to všechno půl roku, ale pak nastala ještě jedna etapa – získat výjezdní doložky a víza do afrických zemí. Ty tady povětšinou neměly ambasády. Československo spadalo pod Moskvu, ale věděl jsem, že tam shánět víza by byl nesmyslný projekt. Tak jsme si nechali od pořadatelů vystavit papír, že je to francouzský závod a my příslušíme pod Paříž. Vyběhával jsem to já, protože jsem byl z Motokovu a taky se jako jeden z mála domluvil francouzsky. Za což se mi odměnili, že mě hned následující rok vyhodili z mančaftu.
Proč?
Od soudruhů z Motokovu to bylo zčásti ze závisti a taky mě obvinili, že mám auta prodávat, ne s nimi závodit a ještě vystupovat v televizi. Mně totiž zlomil vaz Televizní klub mladých.
Co jste tam řekl?
Petr Vichnar (moderátor - pozn. red.) mě tam zval, chodil jsem tam blafat něco o Africe. Pak ale vyhlásili anketu na osobnost roku v různých kategoriích a mně se stalo to neštěstí, že mě lidi zvolili mezi tři nejlepší za sport, což už v Motokovu nerozdýchali. Navíc v tom zmatku dakarských příprav přehlédli, že můj tatínek byl v roce 1969 vyhozený ze všech organizací a je to nepřítel lidu. Já byl přitom vedoucí výpravy. A to měl být prokádrovaný straník. Jenže Dakar nikdo neznal. Ve Svazarmu, který to musel posvětit, na nás zírali jako na telata. Až ex post zjistili, co jsem zač, takže chudáka, který dal poslední razítko, ze Svazarmu vyhodili.
Po roce pauzy jste se však vrátil.
To byl paradox. V Tatře postavili čtyřkolku, Karel (Loprais) dojel v roce 1987 druhý, takže byla velká sláva. Prodalo se dost náklaďáků organizátorům Dakaru, ale smrdělo to ostudou, že auta budou poruchová. A tak se postavila obrovská 22tunová osmikolka a francouzský prodejce československých aut dal befelem, že v ní pojedu já. Že je potřeba někdo, kdo se domluví a taky v té Africe někam trefí. Dokonce mě platil, takže jsem pár měsíců vydělával asi šestkrát víc, než jsem měl v Motokovu, a byl za socialismu jedním z mála, kterého platil Západ. Ta osmikolka byl pojízdný sklad náhradních dílů. Bylo to opravdu děsivé, protože za prvních osm dní jsem vleže spal 20 minut.
Pak už přišel převrat a vás si do týmu vzal Karel Loprais, kterému jste pomohl ke třem výhrám.
Jezdili jsme spolu až do roku 2005 a 90. léta jsou synonymem úspěchu. Jejich začátek byl z hlediska zázemí Tatry dobrý. Protože hoši, kteří ve fabrice zůstali, se báli. Když se na ně křiklo, makali. Ale trvalo to do roku 1994, kdy se Tatra začala potápět a šéfové ji likvidovali. A přišel můj druhý vyhazov.
Po vítězném Dakaru. Proč?
Měl jsem firmu, která prodávala náhradní díly. A jelikož v nich měli v Tatře děsný bordel, navrhli jsme, že převezme jejich organizaci. Jenže když se změnilo vedení, hnali mě. Tam už to nebyla ideologie, ale čistě obchodní záležitost a já se vrátil v roce 1998, kdy to převzal jakýsi podnikatel Čermák.
Symbol divokého kapitalismu, že?
To byl hrozný člověk. Obr, ale hejhula, který rozhazoval miliony a říkal, že nic není problém. Pak ho zavřeli na 11 let za 40milionový podvod. My přiletěli do Paříže, měli spoustu lejster, jak je všechno zaplacené, ale nebylo nic. Koukali na nás jako na podvodníky. Pak přiletěl do Paříže i on. Přivezl pytel plný marek a my se je na Silvestra snažili vyměnit. A stejně tenkrát Karel Loprais vyhrál. Další rok už Tatra řekla, že s tím pánem spolupracovat nemůže. Ale jinak musím říct, že počátkem 90. let se jezdily hezké závody. Já jeden rok skoro vůbec nebyl doma. Ale bylo to jen proto, že anarchie v Tatře šla tak daleko, že každému bylo jedno, kam jedeme. Pak už si hoši začali rozdělovat funkce a šlo to do kytek.
Josef Kalina, navigátorProfil Josef Kalina v 68 letech pojede v lednu svůj 26. rallye Dakar, tentokrát za stáj Buggyra. Byl u toho, když se na slavnou africkou pouť vydaly první československé kamiony, po boku Karla Lopraise třikrát vyhrál. Pro tuzemské dakaristy je guru, který pomáhá s přihláškami i jednáním s pořadateli. Žije na Šumavě, kde se prací v lese udržuje v kondici. |
Až přišel přelom tisíciletí a v kamionech taky český ústup ze slávy.
V roce 2001 jsme ještě vyhráli, jenže pak nám zakázali auto a museli udělat jiné. A to bylo hrozně špatné. Ještě v roce 2002 jsme byli zázrakem druzí, o rok později jsme si rozbili hubu a v roce 2005 umírali v poušti. To jsem už toho měl dost. Dakar se změnil. Na mém prvním si pilot Zdeněk Kahánek co třicet kilometrů zapálil cigaretu. Dali jsme si štamprli slivovice. Dnes si dvě hodiny před startem ani neloknete vody, protože čurání jsou tři minuty ztráty, a to je hodně.
Stejně se na start vracíte. Neodradil vás ani šest let starý start s Polákem Cabalou, jenž byl divoký, že?
To bylo hrůzostrašné. Vyznal se sice v terénu, byl srdnatý, a když tam zařadil velkou čtyřku, tak už letěl jako střelená svině. Měl ovšem dva nedostatky. Nikdy nebyl moc kamarád s řadicí pákou, a jelikož to byl bývalý boxer, tak si nic nepamatoval. Měl vytlučenou hlavu. Každý den ráno se zachmuřeně zahleděl na tu šaltrpáku a bádal v mysli, co s tím. Přitom jsme 14 dní trénovali v Tunisku, brali jsme to seriózně. Jeli jsme i přípravnou Silkway rallye, ale tehdy měl hrozné momenty, že náš mechanik řekl, ať jsme zdrávi, že s ním už do kabiny nesedne. Já se s ním vydal na Dakar, kde nám dvakrát chytlo auto.
Srovnávali jsme dekády. Jak jiný je Dakar v Americe?
Podstatně civilizovanější. Říkám tomu fešácký kriminál. Nikdy nejste v totální pr...., že by vám hrozilo, že tam natáhnete bačkory. Do 50 kilometrů je civilizace, což nese zápornou stránku, že tam není moc prostoru na maratonské závodění. Pořád se motáme v kruhu, z navigačního pohledu se z toho stal pionýrský závod branné zdatnosti. Nenavigujete podle krajiny a map, ale koukáte na škatulky. Navigátor se stal otrokem elektronických krabiček. Trošičku to nahrazuje, že Jihoameričani jsou dost odlišní od Afričanů. Dakar je zajímá a my jezdíme před diváky, což jsme z Afriky neznali. Tam jste občas viděli mamlase s oslem, který na vás ještě koukal, co blbnete.
V lednu pojedete s nováčkem Martinem Šoltysem. Jaký závod čekáte?
Tento Dakar bude blbý, protože minule měli organizátoři ostudu. Teď je 40 .ročník, tak si potřebují napravit reputaci, proto je to masakristicky udělané. Etapy nejsou sice dlouhé, ale 80 procent je v písku. Využili toho, že je k sobě zase pustili Peruánci, tak první půlku udělali na Atacamě. Což je hodně těžká poušť, žádná legrace. Navíc má jet 150 motorek. Ohlídat je nebude sranda. Ti slabší se v písku budou často válet, a když popáté budou zvedat motorku, budou mít dost. Začnou je dojíždět auta, která startují později, a oni budou čím dál pomalejší. To ohlídat nebude jen tak. Bojím se organizačních zmatků, které by mohly nastat. A do toho ještě ty naše holky.
Na čtyřkolce jede Olga Roučková a na motorce Gabriela Novotná. Líbí se vám ženy na Dakaru?
Lituji je, jako vlastní dcery. Jsou to velké tvrdolínky. Olinka má štěstí, že čtyřkolka je do dun dobrá, takže pokud to úplně nezahrabe, projede. Ale motorka je prasečina, v písku děsná dřina. Musí se vědět, jak na to. Vědět, jaký typ písku to je. Chce to zkušenost.
Vás nikdo od Dakaru neodrazuje?
Manželka je zvyklá. Jen matka, které je 87 let, mi spílá. Je pořád aktivní a z mých Dakarů není potěšená. Já sám se cítím dobře. Štípu dřevo, dřu v lese, což je nejlepší trénink. Občas si popoběhnu, protože jsem tlustej. Jenže mám 100 kilo, takže kolena trpí. Snažím se aspoň jezdit na kole, ale nejlepší příprava na Dakar je práce a práce.
