Oficiální web formule 1 ho označil za „hrdinu největšího kalibru“, televize BBC zase za vzor 21. století a inspiraci milionů lidí. Na mnohých sportovních akcích v Itálii ho o víkendu uctili minutou ticha. Tisíce fanoušků pak obklopily baziliku v Padově, kde se v úterý konal pohřeb.
„Čelil výzvám, které by kdekoho zastavily, ale on se pořád díval vpřed, pořád s úsměvem a tvrdohlavým odhodláním, které nás všechny inspirovalo,“ uvedl šéf formule 1 Stefano Domenicali.
„Je mi moc líto, že nás opustil. Byl to výjimečný člověk, strašně fajn chlap, a pak ta jeho houževnatost... To, jak se dokázal vrátit. Jak si vždycky udržel pozitivní přístup a tolik toho dokázal,“ vzpomínal na něj během závodního víkendu v Miami i Lewis Hamilton.
Zemřel bývalý pilot F1 a úspěšný paralympionik Zanardi. Bylo mu 59 let |
Senzační lídr šampionátu Kimi Antonelli mu pak v neděli věnoval triumf ve Velké ceně. Týmy Mercedes, Ferrari či Williams vyrazily na trať s nápisem: „Ciao Alex“.
Ale vraťme se na začátek.
Po titulu mistra Evropy se Zanardi v roce 1991 probojoval až do formule 1. Když se o dva roky později stal pilotem Lotusu, zdálo se, že ho čeká skvělá kariéra – vždyť hned ve svém druhém závodě dojel šestý. Život ho však už od počátku neustále zkoušel.
Při tréninku na okruhu v belgickém Spa mu ve slavné zatáčce Eau Rouge selhal aktivní podvozek a v obrovské rychlosti narazil do svodidel. Z vozu, který pohltily plameny, vyvázl s těžkým otřesem mozku a zbytkem sezony se protrápil.
V roce 1996 pak z královny motorsportu přešel k americké konkurenci do série CART, které v letech 1997 a 1998 dominoval a stal se miláčkem tamního publika i médií. Následně si sice odskočil ještě do formule 1, ale na sezonu 2001 se vrátil za oceán.
Alex Zanardi v roce 1999.
Jenže ročník mu nevycházel podle představ, v pořadí patnáctý závod to měl změnit.
Kalendář ukazoval sobotu 15. září 2001. Od chvíle, kdy teroristé narazili unesenými letadly do věží Světového obchodního centra a Pentagonu, uplynuly pouhé čtyři dny. Přesto se výjimečně na německém okruhu Lausitzring měl jet další závod americké série.
Po dlouhých úvahách padlo rozhodnutí, že se přece jen pojede. Na počest obětí nejhoršího teroristického útoku v dějinách se název podniku narychlo změnil na American Memorial 2001.
Blížila se půl čtvrtá odpoledne, závod směřoval k finiši, Zanardi byl na čele a ve 143. kole zajížděl ke své poslední zastávce v boxech z první pozice. Při výjezdu ale pravděpodobně akceleroval příliš prudce na olejové skvrně, dostal smyk a roztočil se. Jeho vůz se přes trávu na vnitřní straně dráhy sklouzl zpět na trať. Kanaďan Carpentier se mu ještě stačil vyhnout, jeho krajan Tagliani už nikoliv.
V rychlosti 320 km/h trefil Zanardiho monopost a úplně ho rozpáral. Náraz italskému závodníkovi amputoval spodní části obou nohou, způsobil zlomeninu pánve a silný otřes mozku.
ROK 2001. Ze Zanardiho formule jsou po srážce s Alexem Taglianim jen trosky.
„Síla nárazu byla tak strašná, že Alexovy nohy prostě vybuchly. Bylo to téměř identické, jako když voják stoupne na minu,“ vzpomínal později Steve Olvey, šéf lékařů CART.
Helikoptérou ho převezli na berlínskou kliniku. Třikrát se mu po cestě zastavilo srdce, ztratil čtyři litry krve, a dokonce už dostal poslední pomazání. „Asi to se mnou bylo vážné, když mi kněz dal poslední pomazání motorovým olejem,“ říkával později Zanardi se svým typickým smyslem pro humor.
Při tříhodinové operaci mu museli amputovat obě nohy až nad koleny. Po pěti dnech v umělém spánku se probudil a jeho stav se začal až zázračně lepšit. Šest týdnů nato opustil nemocnici. Mnoho lidí by propadlo depresi, že se jim ve vteřině změnil život, on ne.
Rehabilitoval, učil se chodit na protézách a v roce 2003 se vrátil na osudný německý okruh. V upraveném voze obkroužil 13 kol – přesně tolik, kolik mu tehdy chybělo do cíle. A potvrdil si, že může zase řídit závodní auto. Čas na jedno kolo, který tehdy zajel, by ho totiž v tréninku zařadil na páté místo.
V letech 2005 až 2009 jezdil mistrovství světa cestovních vozů. Se speciálně upraveným BMW dokázal čtyřikrát zvítězit, z toho dvakrát v Brně. O svých protézách častokrát žertoval, že si může zvolit, jak vysoký bude, a když si nohu zlomí, místo rentgenu mu postačí šroubovák.
Alex Zanardi s vozem BMW, seriál WTCC
Navíc dále hledal nové výzvy, a tak začal závodit na handbicích. Už v roce 2006 skončil čtvrtý na maratonu v New Yorku. V dřině pokračoval, až na paralympiádě v Londýně 2012 vyhrál časovku i závod jednotlivců. Záběry, jak šťastný v cíli drží nad hlavou své kolo, pak obletěly svět. „Chci motivovat lidi, aby si řekli: Když to dokáže tenhle chlap, tak já taky.“ O čtyři roky později na hrách v Riu přidal další dvě zlaté medaile.
Později dokončil i slavného Ironmana na Havaji. Bez dolních končetin uplaval 3,86 kilometru ve vlnách oceánu, ujel 180 kilometrů na kole na ruční pohon a vše završil maratonskými 42,2 kilometry na kolečkovém křesle. Cílem projel ve fantastickém čase 9:47:14 hodiny. Načež v italské Cervii vylepšil světový rekord na neuvěřitelných 8:26:06.
Jenže v roce 2020 ho život srazil podruhé. Při štafetovém závodě na handbiku ztratil kontrolu nad řízením a vjel do protisměru přímo pod kola nákladního vozu. Ve třiapadesáti letech ho tak znovu převážel vrtulník s vážným poraněním hlavy a obličeje. Okamžitě se podrobil náročné operaci.
„Nikdy ses nevzdal a se svou výjimečnou silou jsi překonal tisíce překážek. Nevzdávej to. Celá Itálie teď bojuje s tebou,“ vzkazoval tehdy na dálku italský premiér Giuseppe Conte.
Velký bojovník Alex. Jednou už smrti utekl, teď jí do tváře hledí znovu |
Následoval vyčerpávající kolotoč operací a nejistoty. Během několika týdnů podstoupil pět neurochirurgických zákroků, včetně pětihodinové rekonstrukce obličeje. Hrozilo mu poškození mozku i ztráta zraku. „Situace zůstává velmi vážná,“ zaznívalo opakovaně z nemocnic v Sieně i Miláně.
Nakonec i napodruhé přežil téměř jistou smrt. Čekala ho dlouhá a tichá cesta rehabilitací, a byť už se na veřejnosti neukazoval, v ústraní bojoval dál. Jen po pár měsících lékaři hlásili deníku Corriere della Sera, že byl schopen pohnout rukou, zvednout palec a otočit hlavu ke své ženě Daniele.
Měl motivaci vzepřít se osudu a něco dokázat, a aniž by to plánoval, stal se sám inspirací pro druhé.
