„Nadávám na kamioňáky, protože někteří z nich se neumí chovat. Jedou 90 a předjíždějí půlhodiny toho, co jede 89. Nebo mají nohy na palubovce, čumí na film a k tomu se ještě snaží řídit.“
Představuji si, jak by na dálnici jel váš závodní speciál.
Hodně lidí by vylekal. Najednou byste v zrcátku viděl, jak se přiřítilo monstrum a ještě vás problikalo. Ale okruhové auto patří na okruh, takže po silnicích jezdíme jen v rámci show pod dohledem policie a pomalu. Co by z toho taky člověk měl, že na rovince přidá a hned zabrzdí.
Kolik by ale takové „monstrum“ mohlo jet?
Týmový kolega z Buggyry David Vršecký drží rekord, jel necelých 290 km/h. Já tam měl nejvíc 200, když se mi pokazil omezovač. Dost mě to překvapilo, protože pak už to nechce zabrzdit. Teplota brzd okamžitě vyskočí nahoru a je docela hoňka to zastavit (Vršecký přidává: Nad 250 km/h je takový podtlak, že se začínají otevírat dveře a už není moc příjemné v tom jet).
Mrzí jezdce omezovač, který vás v závodě nepustí přes 160 km/h?
Z jedné strany ano. Když ale přijdou krizové situace nebo když je mokro - protože máme jen jednu sadu pneumatik a neměníme gumy jako v F1 - tak si člověk řekne: Možná dobře, že to jede „jen“ 160. Auto váží pět tun, takže je vážně problém ho zastavit. Když to chytne „saně“, hrne vás to a nezastaví nic. Člověk se to snaží nějak podchytit, aby z toho byla co nejmenší škoda.
Ještě jedna teoretická otázka: Šel by za auto připojit návěs?
Nejde to. Točna na autě je jen plastová a je tam pouze z estetického hlediska. Ale to auto má jednou tolik koní (1 050), než co jezdí normálně po silnici, takže i s návěsem by to těch 160 km/h jelo. No, vlastně nejelo, protože by se návěs v té rychlosti okamžitě převrátil.
Jaká je u tahače spotřeba?
Rád říkám, že to víc „žere“ vodu než naftu. Vodou totiž chladíme brzdy a auto má nádrž na 250 litrů, což vydrží tak 45 minut. Spotřeba nafty je 180 až 200 litrů na 100 kilometrů v závodním režimu. Ale až tolik se neodjede, takže na závody vozíme kolem 2 000 litrů nafty.
I to je dost. Neuvažovalo se nad nějakým systémem rekuperace energie, jako tomu je v F1?
Přemýšlelo. Když jsem ještě závodil za Renault, tak tam už ten systém měli vymyšlený. Nakonec neprošel přes Mezinárodní automobilovou federaci (FIA) kvůli bezpečnosti. Byla tam totiž spousta baterek a vysoké riziko exploze.
Jak je to u závodního kamionu s řazením?
Závodní převodovka musí vycházet z té sériové, takže máme 16 rychlostí. Využíváme jen horních osm. Rozjíždíme se na pětku a závodíme na sedmičku, osmičku a jejich půlky. V kabině máme normální fofrklacek (řadící páku), takže se s tím musí umět zacházet.
Co je vlastně pro jezdce při závodě nejtěžší?
Udržet brzdy v ideální teplotě po celý závod. Člověk s tím musí kalkulovat, protože čím větší teplo venku, tím se i víc musí chladit. A je samozřejmě vyšší spotřeba vody. Ta musí vydržet až do cíle, takže je to docela alchymie. Není to o tom si jenom sednout do kabiny a povozit se. Navíc my sedíme v hliníkové kabině a ještě na motoru. Takže zatímco u normálních aut si připlácíte za vyhřívané sedačky, my je máme nonstop v zimě i létě. V tom autě je 60 až 70 stupňů, proto je náročné to zvládnout fyzicky. Když padne večer, má toho člověk plné kecky.
Co je naopak nejhezčí? Sám můžete porovnávat, protože jste závodil i s mnohými osobáky.
Já mám rád tahače, protože se tam hodně závodí. V některých seriálech se moc nesvezete, ale tady přijedete a v pátek od rána do večera jezdíte. To stejné v sobotu a neděli. Pořád jste na dráze, a hlavně - chodí na nás fanoušci. Když jedeme na Nürburgringu, přijde 200 tisíc lidí. I teď v Mostě se čeká 100 tisíc.
Adam Lacko (vpředu) v závodě tahačů v rakouském Spielbergu.
Čím to? Někteří lidé naopak namítají, že závodit s náklaďáky na okruhu je zvláštní.
Lidi tomu říkají náklaďák, jenže když to vidí na vlastní oči, jsou překvapeni. Je to jak větší dodávka. Těžiště je podobné jako u cestovních aut, hezky to na dráze drží. Lidi tak klame jenom kabina. A co je přitahuje? Kamiony jsou prostě hodně odlišné, kouří se z nich a je tam i dost kontaktů.
Bolí?
Je to jako v boxu. Když se zeptáte boxera, jestli to bolí, řekne, že ne. Až druhý třetí den po zápase to začne. Takže mě teď z minulého týdne bolí palec, jak mě po jednom kontaktu seknul volant. Ale jsem závoďák a musím se s tím sžít. Každý jezdec si musí zvyknout na to, do čeho ho posadí. A závodník si užije vše, co jede a smrdí benzinem.
Jaká byla vaše první závodní jízda s náklaďákem?
To byl ještě typ Super Race Truck - měl řazení pod volantem, žádná spojka, jen brzda a plyn. Měl 1 600 koní, což bylo brutální a mně se to samozřejmě hned líbilo. Zrychlení z nuly na sto bylo pod tři vteřiny, teď jsou to tři až čtyři. I tak, když vezu lidi, jsou z akcelerace překvapení. Zarazí je do sedačky a jen koukají. Taky je překvapí, jak jsou účinné brzdy a že se to auto nepřeklopí. Z toho mají strach. Oproti dakarskému speciálu je to mnohem klidnější jízda - tam je to vyloženě mlátička, že je člověk rád, když zastaví.
