„Z Chabibovy strany skvěle takticky zvládnutý zápas. McGregor je známý jako suverén, ale tady nebyl tak hladový po vítězství. Podle toho vypadal jeho výkon,“ vyzdvihl brzo 26letý zápasník z Hostěradic na Znojemsku, jehož domácím klubem je Jetsaam Gym v Brně.
Širší publikum si ovšem zápas nezapamatuje kvůli jeho sportovní kvalitě, ale pro nechutné scény po jeho skončení. Co vy?
Podle mě to, co se stalo, je hrozné. Šlo o nezvládnutou situaci z Chabibovy strany. Bylo na něm vidět, že jakmile zvítězil, ohromně narostl a myslel si, že může všechno. Skočil si mimo klec a začalo se to sekat. To je nepřípustné. S tím pravým bojem to nemělo nic společného.
Co se stalo v Las VegasVítěz napadl soupeře, emoce krotila policie Skandální dohru měl minulý víkend v Las Vegas zápas Ira Conora McGregora a Rusa Chabiba Nurmagomedova. Vítězný Rus udržel neporazitelnost s bilancí 27:0, pak ale neudržel nervy na uzdě, přeskočil klec a chtěl si vyřizovat účty s McGregorovým týmem.     Dva muži z jeho party zároveň přelezli do oktagonu a napadli McGregora. Násilí se rozšířilo i do hlediště, emoce se podařilo zklidnit až policii. V želízkách odvedla tři z Nurmagomedových kumpánů. |
Pořád ještě to obrazu MMA škodí, nebo už je váš sport tak vysoko, že si uškodil jen Nurmagomedov sám?
Jak kde. U nás si teď lidi můžou o MMA říkat špatné věci. V Americe to možná naopak přineslo větší reklamu. (pokrčí rameny) Celosvětově si myslím, že to MMA poškodilo.
Mohly být rvačky mezi zápasníky a jejich týmy domluvené?
To by byla už moc vysoká hra. Věřím, že tohle vyšlo z lidí, že to bylo spontánní. Nurmagomedov v sobě neuhlídal emoce, zničehonic se naštval a začal se chovat jako opice.
Vy zápasíte v japonské organizaci Rizin FF. Kromě toho věříte samurajskému učení, kodexu Bushido. Řekl byste, že podobné násilí při MMA by se v Japonsku nestalo?
Stát se může i tam, protože i tam jsou zápasníci, kteří se chtějí zviditelnit, dostat se lidem do povědomí. Jsou tam lidi, kteří do sebe při vážení žduchají, vyřvávají, chovají se sprostě, fakují soupeře. Je to takové hecování, kterým jsou někteří z nich už známí.
Je vám to vlastní?
Považuji to za zbytečnost. Pokud jdu bojovat s někým, koho jsem nikdy neviděl, proč bych ho měl urážet? Beru svůj boj, řekněme, uctivěji. Ten člověk je můj host, beru ho svým způsobem jako svého učitele, nad kterým musím zvítězit. Nepletu do toho emoce. Po zápase si stejně podáme ruku. Není důvod před zápasem dělat show na bázi nenávisti. Jdu nad soupeřem zvítězit, ne do ringu zatahovat vztek nebo zlost.
Potřebujete se před bojem tedy spíš zklidnit, nebo vybudit?
Vždycky se musím nastartovat, rozpumpovat, rozohnit se, ale držet to pod kontrolou. Nebrat si to osobně, to absolutně nikdy ne.
Jak taková příprava probíhá?
V den zápasu přijedu v poledne do arény, jdu si zkontrolovat ring, navázat tejpy, pak si v šatně sednu a medituju tam. Mám půl dne na hybernování. Poslouchám dobrou hudbu, občas prohodím slovo s trenérem, myslím na svůj výkon. Vím, že to bude dobrý, vím, že se můžu spolehnout na sebe, na svoje schopnosti, že odevzdám 200 procent. Začnu se rozhýbávat, rozdýchám se, najedu na maximální koncentraci, a jdu na zápas.
Kdy shazujete na závodní váhu 93 kilogramů?
Až v Japonsku těsně před zápasem.
O kolik vyšší je ta mimozávodní?
Tak 102, někdy 103 kilo.
Jak ji dáte o 10 kilo dolů?
Dám si na pět dní dietu, na to moje tělo poslouchá hodně dobře. Mám rychlý metabolismus. Dám si o něco chudší jídlo, pak tělo zavodňuju, a před vážením ho zase úplně odvodním. Ještě v den vážení ráno mám třeba 95 nebo 96 kilo. To ještě v pohodě shodím.
Kdo někdy hubnul, potvrdí, že dietu provází při nedostatku cukrů nervozita, nerudnost. Míváte podobné stavy?
Bez cukru, bez vody a vyhublý je každý člověk podrážděný. Navozuje to ale skvěle situaci, kdy se musí umět zklidnit, ovládat se. Nervozita ho žene do toho, aby byl nažhavený, zároveň se může víc zaobírat svými pocity.
Jak konkrétně?
Dřív jsem víc chodíval do posilovny, měl jsem víc svalů, to ale není tak potřeba. Shazoval jsem z vyšší váhy, dělal jsem si to sám těžší. Víc jsem se díky tomu prohrabal v sobě. Jde mi nejvíc o to, abych se cítil dobře, tak jsem se na svoje pocity soustředil a ptal jsem se, co s tím, když se tělo klepe, má hlad, něco mu chybí. Co s tím? Nacházel jsem v tom klid, umění ovládat se, přenášet soustředění z těla do mysli a zase naopak.
Trvá dlouho si tohle umění osvojit?
Každý ví, že jsem býval výbušný, nevěděl jsem, co s vlastní agresivitou. Pak jsem dostal Knihu pěti kruhů od Mijamota Musašiho, během roku jsem obsáhl, co bylo potřeba, a ta kniha mne provází dál. Učit se z ní můžu celý život. Objevovat způsob myšlenkových pochodů, nastavení těla a mysli. Teď mám přehled a dělám to, co potřebuju. Vím, že i svému tělu musím vycházet vstříc, být zdravý a zároveň pečovat o mysl.
Vozíte Knihu pěti kruhů s sebou stejně jako někteří lidé vozí Bibli?
Zrovna teď ji mám v autě. (úsměv) Nečtu ji pořád od začátku, přečtu si nějaký konkrétní předpis. Slova jsou poskládaná za sebou tak, jak mají být, a každé z nich je důležité. Přicházíte na to, proč a jak, a začne vám to docházet v hlubším rozměru. Kniha se vyvíjí s vaším životem. Jsem si jistý, že za pět let se na ni budu dívat zase z jiného úhlu pohledu.
Proč vás ovlivnilo právě tohle učení?
Pravidla Bushido je potřeba dodržovat a žít podle nich, když tedy člověk chce. Dává mi to základní morální kodex.
Kdy naposled jste měl nutkání někoho se zastat, někomu se postavit, úplně obyčejně s ním vyrazit dveře?
Tyhle pocity nemám, respektive dlouho jsem je neměl. Snažím se na krizové situace připravovat, být bystrý, ať se děje cokoliv. Abych mohl spontánně a s přehledem reagovat, kdyby se něco stalo, nezamotával se do konfliktů. Pak je totiž zle, pak člověk dělá blbosti.
Český samuraj v MMA Procházka: Soupeře nechci zmrzačit, ale porazit |
Poslední pouliční rvačku jste měl tedy někdy v pubertě?
Asi tak. Aby to neznělo nějak přehnaně, ale i když jdu po ulici, uvažuji, jak bych se zachoval, jak bych řešil modelové situace. V jednom předpisu se říká, že kdo chce mír, chystá válku. Tak to je.
Jak tomu můžu rozumět?
Člověk, který je v míru a v pohodlí a vezme to za své, není ostražitý. V té chvíli je nejvíc zranitelný. Hodně zpohodlní. Takže tak.
Říkal jste, že soupeře berete jako učitele, kterého jdete porazit. Musíte svého protivníka v ringu osobně poznat?
Rád se s ním vidím na vážení. Nejsme roboti, že nás proti sobě postaví a buch, bijte se. Co by to bylo? Tenhle aspekt se mi na MMA strašně nelíbí. Říkám si: máte v sobě zlo, nebo co to má být? Když soupeře vidím, poznám, že všechno bere v pohodě, prodchne mě to klidem a neberu zápas nijak násilně. Je to čistý boj. Nechat v něm vyniknout umění, o to jde.
Vždycky je to tak?
Záleží taky na soupeři. Kdyby do mě ryl a choval se jako hovado, tak bych k němu asi moc shovívavý nebyl. Ale odstup od osobní stránky je za všech okolností potřeba.
Do Japonska létáte zápasit jen několikrát za rok. Jsou zhruba čtvrtletní pauzy dobré?
Ty nejlepší, jaké jde nastavit. Zažil jsem i půlroční pauzu, od Silvestra až do července. Chvílemi jsem si říkal, do čeho svůj čas investuji? Pořád jsem jen trénoval. Teď mám od posledního (vítězného) souboje z konce září pauzu do prosince. Budu se věnovat škole, odpočinku, s přítelkyní podnikneme poznávací cestu do Izraele. A v prosinci zase letím.
Je něco nového v několikrát zmíněném přesunu do nejvyšší kategorie UFC?
Dávno jsem mohl být na cestě do UFC. Chci ale ještě být v Rizinu a vyzápasit se tam. Proto jsme UFC ještě stopli, abych byl ještě lepší a ideálně si do UFC šel rovnou pro pás.
