Svým vozem brázdit Evropu nemůže, za celou kariéru se zmohl na ojetého trabanta. To byla jeho sudba, věčné existenční i rodinné trable. „Někdo by se z toho oběsil, já jsem jenom skákal o pár metrů míň,“ řekne vyrovnaně.
Dočkal se lepších časů, jeho šestiletý syn drží na sedmimetrovém můstku osobní rekord 5,5 metru. Otec září.
Je to trochu ironie osudu. Člověk, který si věčně stěžoval na nevhodné skluznice i na kombinézy, může být sám hromosvodem. Tovární technici se mu podřadný póvl podstrčit neodváží, jsou vstřícní, snaží se vyhovět. Sakala může i ledacos navíc, popohnat uzavření smluv, podnítit jiné. Už to dokázal.
A dostat opravdu superlyže? To není jen v jeho moci. Skokan musí především vědět, co vlastně potřebuje, cítit, kde má mít lyže těžiště, zda chce čtyři drážky nebo žádné, jaké má mít špice, zda tvrdší nebo měkčí, aby mohl víc letět ve druhé fázi skoku. Když to skokan necítí - a trenér neví - nic si nemůže objednat. „Když budu vědět, co chtějí, věřím, že to prosadím,“ říká Sakala.
Jenže bez dobrých výsledků bude nakonec i on krátký, na nejlepší zboží nedosáhne. To přizná. „Opravdu diktovat může fabrice jen závodník, který je v první desítce,“ říká Sakala.
A co by to chtělo u českého týmu? „Vyhrát Světový pohár nebo mít medaili z mistrovství světa, pak dostaneme všechno.“ I Sakala je vlastně členem mnohohlavého podpůrného týmu skokanské reprezentace. S novým trenérem Jánem Tánczosem mu zase mají narůst křídla. Co bude úspěchem, o tom se vedou značně opatrné diskuse. Pro Sakalu je to jednoznačné: „Dva kluci mezi první desítkou a další dva mezi první třicítkou.“
