Aby ne. V posledních dnech není známějšího jména českého sportovce. Kampaň kolem českého reprezentanta musel sympaťák z Božího Daru mírnit: "Prosím vás o dva dny klidu. Budu s rodinou, pojedeme na sjezdovky."
Nevadí. Pokud o obhájci celkového vítěze loňské ankety ještě něco nevíte, můžete nahlédnout do jeho abecedy.
Boží Dar.
Bydliště Lukáše Bauera, město které ho podporuje. "Do roku 2009 máme spolu smlouvu o sponzorství. Za každé umístění má Lukáš vypsané prémie v řádech desetitisíců. Teď nám kvůli tomu trochu zamotal hlavu s rozpočtem," říkal se smíchem Jan Horník, startosta Božího Daru, k parádnímu úspěchu "jeho" lyžaře. I cedule před vjezdem do krušnohorského střediska oznamuje všem návštěvníkům už od stříbrné patnáctky v olympijském Turíně: Boží Dar - město Lukáše Bauera. On sám by taky neměnil.
"Kdysi jsem v létě přespával v Praze u bráchy na koleji. Od pěti ráno jsem tam slyšel auta, jak jezdí po kostkách. Tady otevřu okno a pohoda." Sto metrů od domu má pekárnu, kam chodí pro čerstvé pečivo. V městečku žije 180 obyvatel. "A všichni mě znají. Já je taky znám od pohledu a vím, kde bydlí. Jen na všechna jména bych si nevzpomněl, přece jen tu třetinu roku nejsem. Ale zdravím každého," říká.
Cíl.
Být první. Tohohle pocitu se asi nedá nabažit. "Jsem ten, koho baví vyhrávat, ale kdo už nemusí stát na stupních vítězů." Při triumfu ve finském Kuusamu si na trati těsně před cílem plácl rukou s koučem Miroslavem Petráskem. "V tu chvíli jsem byl v euforii a nejvíc si to užíval. Věděl jsem, že už mi vítězství nikdo nesebere, že jsem prodal svou i Mírovu dřinu."
Zato za cílem? Nejraději by už přemýšlel o dalším závodě. Kdyby mohl. "Jenže okamžitě se vás zmocní pohárová mašinerie," posteskne si Bauer. "Popadnou vás, nenechají ani oblíct, každý s vámi chce mluvit, rozdáváte autogramy, podepisujete dopingový protokol, řešíte, jak správně nastavit lyže fotografům, a už vás ženou na stupně vítězů. Ten mumraj nemám rád."
Dopink.
Když někdo vyhrává s takovým náskokem, jako to v posledních týdnech předvádí Lukáš Bauer, napadá konkurenci obvykle otázka: "Jak je to možné? Je vůbec čistý?" S podobnými spekulacemi teď přispěchala norská média. Jejich závodníci se Bauera ale zastali: "Ve Val di Fiemme za mnou přišli Svartedal, Oestensen i dva servismani a omlouvali se mi za jejich novináře," vysvětloval Bauer. Antidopingová komise testovala samotného závodníka hned čtyřikrát.
Například v Asiagu večer po závodech odevzdal krev i moč. A hned další den ve Val di Fiemme ho komisaři budili v sedm ráno. "Není to příjemné, ale každý test rád podstoupím," podotkl. Už jednou Bauera neprávem očernili, když ho v roce 2003 uvedl švédský list Expressen mezi lyžaři, jejichž jméno figuruje na "černé listině" dopujících hříšníků. Vzápětí vyplynulo na povrch, že listina je pouze výplodem fantazie redaktorů.
"Tehdy jsem se poučil, že nemá cenu se tím zabývat. Mohu si zanadávat, ale na pomluvách nezměním nic. Pro mě je důležité, že já, moje rodina a servisní tým vědí, jak to je. Někdo mi věří, jiní ne. Nemám čas bojovat s fámami."
Forma.
Nikdy předtím nevyčníval nad zbytek světa jak Everest. Proč právě letos? Jak "vyrobil" životní formu? Ta otázka trápí jeho soupeře. střípky Bauerovy kariéry do sebe v tomto roce podivuhodně zapadly. Poprvé z nich složil kompletní mozaiku. Za excelentního technika platil už dřív. Ctižádost měl odjakživa. Ale neměl klid.
"Nikdy jsem nemohl zjistit, jak dlouho můžu udržet formu. Většinou mi skončila nemocí nebo vynucenou přestávkou. Teď konečně drží delší dobu," libuje si. Jeho předloňská tvrdá příprava s částí německé reprezentace byla nyní umocněna vydařeným tréninkem v centru českého týmu. Po dvou operacích, kdy přišel o mandle a kdy mu lékaři zalátali koleno, je navíc absolutně zdravý. Takový pocit dávno nepoznal.
Má už hotový barák, dvě krásné děti, rodinu v klidu. Může si bez vedlejších starostí sám řídit kariéru. "A když si něco usmyslí, tvrdě za tím jde," říká jeho tiskový mluvčí Radek Smekal. "Lukáš běhá v jiné lize než zbytek světa. Že bude mít takovou formu, to mě vůbec nenapadlo," uvedl René Sommerfeldt, Bauerův parťák z blízkého Oberwiesenthalu a druhý muž na Tour.
Já.
Jak by Lukáš Bauer vystihl sám sebe? "Blázen, blázen, blázen," směje se. "Vždyť kdo by se takhle honil po loukách?" Jedna z nich nese na Božím Daru jeho jméno: Tour Lukáše Bauera. Trasa se vine přes kopec, až do německého Oberwiesenthalu. "V první chvíli mi připadalo divné, že by nějaký okruh pojmenovali po mně. Jsem obyčejný kluk, který si nepřipadá extra výjimečný." I to o něm lecos vypovídá.
Odměny.
Obálka? Ano. Přesně tak získávají lyžaři odměny po závodech. "Na ceremonii dostanete šek a pak si jdete do finančního oddělení, kde vám proti podpisu dají obálku se zdaněnou sumou," popisuje proceduru Bauer. Už za první dva závody si stříbrný olympijský medailista zajistil velkou část sumy, kterou spotřebuje za celý rok na přípravu.
"Hrubým odhadem potřebuju půl milionu korun, na což se skládá svaz lyžařů a ministerstvo vnitra, za jehož oddíl závodím. Nejdůležitější je pokrýt náklady na osobního servismana Víta Fouska. Dělám přípravu na sto procent, jen musím koukat, na jaká místa pojedu."
I když se mu bude dařit dál, trénink měnit nechce. Lákalo by ho sice letní lyžování v Austrálii, jenže věří spíš tvrdé dřině v Evropě. "Nic bych mu do přípravy nepřidal. Myslím, že svou práci děláme dobře," říká trenér Miroslav Petrásek. "Létat někde helikoptérou, to už je rozmazlování."
Transport vzduchem využívala Kateřina Neumannová. Právě po ní by mohl Bauer převzít roli české běžecké jedničky. Pár rozdílů mezi nimi však je. "Kateřina dovedně využívala toho, že byla zajímavá. Okolo Lukáše se nic moc neděje, není typ showmana," míní Petrásek. A zatímco za Neumannovou stála marketingová agentura, Bauer se o shánění sponzorů rozhodl starat sám.
"Má to svá negativa, jednoznačně v objemu prostředků, které jsem schopný sám si sehnat. Ale pokud si domluvím špatnou smlouvu nebo špatný program, můžu si za to sám a nejsem – tvrdě řečeno – loutkou v rukách manažera." Zatím má tři velké partnery. Jak je shání? "Rozesílám dopisy. Potenciálních firem je hodně, ale každý má trochu jinou představu o tom, co to obnáší umístit logo na Lukáše Bauera."
Odměny ze závodů mu pomohou snáze splatit dům. Nezhodnocuje je sám třeba v akciích. "V bance jsem se do investování nechal uvrtat. Ale spíš přemýšlím o tom, rozjet nějakou firmu s bráchou, abych měl po kariéře kde pokračovat."
Petrásek.
Je mužem v pozadí, trenérem, rádcem. Je taky mužem, který přesvědčil Lukáš Bauera, aby zůstal na Tour de Ski. "Ale to už by bylo moc zásluh. On vyhrál, je to jeho triumf. Jen smeknout," říkal reprezentační kouč Miroslav Petrásek. Bauer je tvrdohlavý a perfekcionista. To Petráska někdy na tréninku dovádí až k šílenství.
"Občas není není úplně jednoduché se s ním dohodnout," připouští. Když loni Bauera zdeptaly problémy s kolenem a následná operace byl to právě Petrásek, kdo Bauera nabádal: "Hele, když sezona nebude dobrá, můžeš si říct: Kdo má medaili z olympiády? Já už jo. A zkusíme to zase další rok." Bauer tedy zůstal. Nelitoval.
Rodina.
Na lednici nalepila Kateřina Bauerová fotku manžela Lukáše se stříbrnou olympijskou medailí na krku. "To je pro děti, aby aspoň občas viděly tatínka. Díky ní se Áňa naučila říkat táta," líčí dcera bronzové olympijské medailistky Heleny Šikolové, za svobodna Balatková. Sama vrcholově závodila na lyžích, ale sportovní kariéru vyměnila za starost o rodinu.
"Třikrát denně na trénink, tu dřinu už si představit nedovedu. Teď jsem se šla jednou projet a pak mě bolela hlava, celé tělo." S manželem se seznámila – jak jinak – při lyžování, na soustředění na Dachsteinu. "Už to bude jedenáct let. Ovšem jsme spolu tak půlku, je pořád v čudu. Aspoň není ponorka," říká.
"Ale jak byl skoro celé léto tady, zvykla jsem si. Až jsem si říkala, že by nebylo špatné, kdyby chodil do práce a o víkendech byl doma." Když ale na Bauer padal splín a chtěl s lyžováním končit, stejně mu neřekla, aby to udělal. "Byla by to škoda. Měl krizovku, když byl zraněný nebo ho něco psychicky deptalo. Ale pořád má na to, aby jezdil dobře. Tak proč by to nedělal?"
Sprinty.
Jediná věc, která Bauera letos sráží. Při Tour de Ski kraloval nebo byl mezi elitou všech delších závodů, dokonce na nich sbíral rychlostní prémie. Proč neumí právě sprinty? "Jako byste chtěli nutit atleta, který běhá deset kilometrů, aby nastoupil na sprint. Někdo má v sobě danou rychlost, jiný vytrvalost. A natrénovat to druhé nejde," říká další běžec na lyžích Jiří Magál.
"Jestli bych nechtěl obětovat kus vytrvalosti? Abych byl průměrný v obojím? To ne," říká Bauer. Připouští, že je pro něj teoreticky snazší vyhrát olympijské zlato než se ve sprinterském klání vejít do desítky. "Sprint nemám vrozený." Kouč Petrásek vysvětluje: "Jeho sprinterské dispozice byly vždycky slaboučké, když jsme spolu šli běhat, v závěru jsem ho vždycky předběhl. A navíc v době, kdy jsme začínali, sprinty nebyly, nespecializovali jsme se na ně, schopnosti se nerozvíjely. Jeho doménou je patnáctka, sprinter z něj nebude. A něco měnit ve třiceti, to nejde."
Sprinteři-specialisté jsou většinou vysocí chlapíci, i přes 180 centimetrů. V Česku se na rychlostní disciplínu zaměřují třeba Aleš Razým a Dušan Kožíšek. "To je typický sprinter. Přišel od sdruženářů, má obrovskou výbušnost, dynamiku." Bauer má zase jiné přednosti.
Tour de Ski.
Sbalené věci a chystaný návrat domů! Tak reagoval Bauer na rozhodnutí FIS ohledně hodnocení handicapových závodů. "Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší odpovědí bude dneska zase vyhrát," vysvětloval pak Bauer, proč nakonec zůstal ve hře o celkový triumf.
Co ho tak rozlítilo? FIS rozhodla, že vítězi handicapových závodů budou lyžaři s nejrychlejším časem v závodě. Lukáš Bauer tak nemohl do svých statistik započítat dvě vítězství. A z už vyplacených odměn musí vrátit dva tisíce švýcarských franků...
"Byl jsem hodně z toho rozhodnutí rozhozený. Dozvěděl jsem se to uprostřed porady, beze slova jsem se zvedl a šel jsem balit věci," přiznal Bauer na tiskové konferenci v Novém Městě. Dlouho pak debatoval s trenérem Petráskem. "Samozřejmě, když hovoří dva, mívá každý jiný názor a těžko se dochází k nějaké shodě. Ale alespoň se to vyventilovalo." Pak se šel projít zavolat domů a před startem si dal na kuráž grog u servismanů. Ten závod pak Bauer vyhrál.
Zdraví.
O Bauerových patáliích by se mohl napsat dlouhý seznam. Mandle a koleno, to byl evrgrýn začátku loňské sezony. Už tehdy se chtěl ukázat hlavně na Tour de Ski, pak ale musel vzít za vděk světovým šampionátem. Letos Bauerovi zdraví drží.
"Dostává kupu léků na zvýšení obranyschopnosti. Co běžný člověk dostane za deset let, naši závodníci jedí v podstatě pořád. Imunologové mě za to asi proklejí," tvrdí Bauerův lékař Martin Koldovský. A okamžitě dodává: "Snažíme se udržet jeho formu, ale nikdy nejdeme úplně na hranu. To by bylo balancování nad propastí." S Lukášem Bauerem spolupracuje už od jeho juniorských let.
"Pořád dozrává. Vypadá, že je hubený a nemá sílu, ale v soupaži je silný. Tam za poslední léta udělal krok dopředu a to ho pohání." Jak Bauer při takové porci závodů regeneruje?
"Hlavně metabolicky. Dlouhodobě používají preparáty, které umožňují celému organismu rychle vstřebat zpět energii, vitaminy, minerály. Mají přesný režim. Ale neděláme nic, co bychom nedělali jindy. Lukáš je takový profík, že si tohle hlídá sám. A máme výborné maséry a fyzioterapeuty, kteří se starají o pohybový aparát." Masáže si Bauer objednává podle únavy. Nejčastěji to jsou Nohy, ruce a záda.
 Běžec na lyžích Lukáš Bauer na trati 15 km klasicky v Novém Městě na Moravě. |
