Bývaly doby, kdy pro něj bylo všechno snadné. Kdy o jeho přezdívce Mr. GS, tedy Pán obřího slalomu, nebylo pochyb.
To nosil ještě dlouhé a blonďaté vlasy, kterými dostával dívky v lyžařském světě do kolen. Ale život nevydrží takhle jednoduchý navždy. I on zestárl.
Theodore Sharp Ligety, zkráceně Ted, je jediným Američanem, který mezi alpskými lyžaři získal dvě olympijská zlata.
Ted Ligety
Jedna z legend tohohle sportu, která v úterý oznámila, že končí. Že chce v 36 letech trávit více času s rozrůstající se rodinou.
„Priority se mi změnily. Už nechci trávit pětitýdenní cykly mimo domov kvůli tréninku nebo závodům. Už necítím, že můžu lyžování dělat na také úrovni, na jaké bych chtěl,“ prohlásil.
Původně se chtěl s kariérou loučit za rok na olympiádě v Pekingu. Ale člověk míní a život mění.
A tak svůj poslední závod Ligety absolvuje za týden na světovém šampionátu v Cortině. Jak jinak než v obřím slalomu. To se bude loučit charismatická osobnost, respektovaný provokatér, který vždycky hájil práva lyžařů a svými názory se také snažil zmodernizovat svůj sport.
Bude se loučit hrdina posledních let.
„Po Marcelu Hirscherovi je to odchod dalšího giganta. Pro mě je to vůbec emotivní, protože s Ondrou (bratrem) jsme s ním prožili velkou část kariéry. Pomalu každý den teď některý z Ondrových soupeřů končí, předminulý týden to byl Lizeroux, teď Ligety,“ líčil současný kouč Ester Ledecké Tomáš Bank.
Neměl nejvíc talentu
Na kontě má 24 výher ve Světovém poháru, pět malých glóbů za obří slalom, což z něj dělá jednoho z nejlepších obřích slalomářů historie.
Také pět zlatých z mistrovství světa, dva bronzy. A pochopitelně dvě zlata z olympiád. To první z kombinace z Turína 2006, to druhé z obřího slalomu 2014.
Ke všem těmto úspěchům ale vedla dlouhá cesta.
Velmi dlouhá cesta.
Narodil se v olympijském Salt Lake City rodičům Cyndi a Billovi – dvěma realitním agentům. Oba sice měli rádi sport, ale po malém Tedovi chtěli, aby na prvním místě byla škola.
On i tak utíkal do hor v Park City, kde už ve dvou letech stál poprvé na lyžích.
Pohled na město Salt Lake City.
„Chůva? Hory byly má chůva. Ale rozhodně jsem na začátku nebyl olympijským materiálem. Jako dítě jsem byl tak čtvrtý, pátý nejrychlejší v našem klubu. Ale postupně jsem se přes všechny dostal,“ líčil.
Závodit na lyžích začal v 10 letech a když byla v Salt Lake City zimní olympiáda v roce 2002, byl zrovna v posledním ročníku tamní sportovní školy.
Tehdy se na něj usmálo štěstí, protože se tak trochu náhodou stal předjezdcem olympijského slalomu.
„Stál jsem na startu se všemi svými hrdiny! To pro mě byl neskutečný pocit,“ líčil.
„Nevybrali jsme Teda proto, že by byl nejrychlejší. On totiž nebyl. Ale byl neskutečně zapálený, odhodlaný něco dokázat. Byla to i zpráva pro další talentovanější kluky, že je potřeba se snažit,“ popisoval hlavní kouč Rob Clayton.
Ale trochu fabuloval.
Pravda totiž ležela ještě trochu jinde.
„Další – rychlejší – kluci z týmu totiž v tu dobu byli na juniorském mistrovství světa. Já se na něj nedostal, takže jsem měl štěstí,“ směje se.
Šok v Turíně
Clayton měl ale pravdu v tom, že podobně zapálený lyžař byl unikát.
Ligety trávil na svahu hodiny a hodiny, piloval techniku, kterou neměl danou do vínku jako mladí talenti kolem něj.
A výsledky přicházely. Dostal se do rozvojového týmu lyžařů USA, na světovém šampionátu juniorů v roce 2004 už získal stříbro ve slalomu a také si odbyl premiéru v áčku ve Světovém poháru.
Až jednu únorovou noc roku 2006 přišel pro lidi ze Spojených států šok.
A story well told...the tale of that moment in history that changed life as Ted Ligety knew it. There's a good lesson in here for young ski racers everywhere!https://t.co/AE7r8CoPij pic.twitter.com/2KaNaSNPEr
— Arctica (@ArcticaRace) December 31, 2017
Na olympiádě v Turíně totiž tenhle mladík s růžovými brýlemi a rukavicemi překvapivě ovládl superkombinaci o víc než půl sekundy. V jedenadvaceti letech se stal nejmladším americkým šampionem v alpském lyžování.
„A i teď, když si na ten moment vzpomenu, mám z něj husí kůži. Pořád se musím štípat, protože tomu nevěřím,“ říká.
Tehdy ještě žil v domě se svými rodiči, ve Světovém poháru byl stále nováčkem. Ale nekonvenčním. Zatímco většina závodníků měla na svých přilbách jména sponzorů, on si tam přilepil: Máma a táta.
Rodiče ho vždycky v lyžování podporovali, byť pořád doufali, že se z něj stane inženýr. Olympijský triumf všechno změnil.
Neporazitelný
Ligety se rychle stal strojem na triumfy.
Minimálně v obřím slalomu, kde jednou dokonce vyhrál o neuvěřitelné tři vteřiny! I proto si vysloužil přezdívku Mr. GS.
Ve svých nejlepších letech vyvinul revoluční techniku lyžování, díky které byl takřka neporazitelný. Třeba na světovém šampionátu ve Schladmingu v roce 2013, kde během devíti dnů sebral tři zlata.
V obřím slalomu, pochopitelně. Pak v super-G a nakonec v superkombinaci. Tolik zlatých na jednom mistrovství přitom před ním získal naposledy v roce 1968 Jean-Claude Killy.
Tehdy se zařadil mezi legendy svého sportu.
„Tehdy jsem měl neskutečnou formu. Vycházelo mi úplně všechno, navíc svahy ve Schladmingu mám rád. Hrozně rád na ten šampionát vzpomínám,“ usmíval se později.
O dva roky později dokonal v Beaver Creeku svůj zlatý hattrick ze světových šampionátů, když obří slalom ovládl na třech mistrovství světa po sobě. Jako vůbec první lyžař v historii.
Enormní tréninkové nasazení si ale začalo vybírat svou daň.
„Do té doby jsem se větším zraněním docela vyhýbal. Ale najednou mi tělo začalo stávkovat, byl to nepříjemný a pro mě dost nepoznaný pocit,“ popisoval.
Najednou musel na operaci kolene, pak zase zad. Už nemohl dřít do úmoru, jeho proslulé tréninkové dávky se začaly zkracovat a výsledky tohle omezení odrážely.
Poslední triumf ve Světovém poháru? V Söldenu na začátku sezony 2015-2016.
Poslední stupně vítězů? V lednu 2018 v Ga-Pa.
Přesto se Ligety dlouho odmítal vzdát.
Peking? Nakonec ne
Toužil totiž, aby ho syn Jax viděl závodit na olympiádě v Pekingu. Aby si pamatoval, že jeho táta byl lyžařem, který byl na olympiádě.
V 37 letech by se také stal nejstarším americkým alpským lyžařem na hrách, překonal by Bodeho Millera.
„Už se sice necítím jako malé dítě, ale taky ne jako porouchané auto. V mé nádrži pořád něco zbylo. Znám důvody, proč mi to v poslední době tolik nešlo, ale pořád miluju, co dělám. Jakmile jednou skončíte, už se zpátky nevrátíte,“ tvrdil.
V 36 letech měl v sobě stále toho soutěživého ducha, který ho dovedl ke všem velkým medailím.
„Lyžování je fajn džob. Pořád miluju ten pocit jít ven a soutěžit s ostatními. Je pro mě těžké přemýšlet o tom, co zaplní tu prázdnotu,“ líčil.
Přesto se nyní rozhodl, že šampionát v Cortině bude jeho poslední akcí v roli závodníka. Jistě, možná mu bude chybět ten adrenalin spojený s jízdou mezi brankami.
Ale nudit se nebude.
S ženou Miou má tříletého syna Jaxa. A loni v létě do rodiny přivítali také dvojčata Willa a Aleca.
„Děti změní váš pohled na svět, stanou se nejdůležitější věcí v životě. Je to super naplňující, rozhovory se synem jsou velká legrace, s těmi malými toho ještě tolik nenakecáme,“ směje se.
Kromě toho má i vlastní společnost Shred, kterou založil hned po olympiádě v Turíně. Vyrábí nekonvenční brýle, přilby, rukavice pro lyžaře, snowboardy, věci pro cyklisty.
„Když jsem s lyžováním začínal, existovaly pouze doplňky, ve kterých všichni vypadali jako závodní lyžaři. Já chtěl něco jiného, uvolněnějšího. Bavilo mě na tom pracovat. Je to jiné než se dívat na video a snažit se najít co nejrychlejší stopu. Zároveň jsem chtěl u lyžování zůstat třeba v podnikatelské sféře. A to se mi povedlo, naší firmě se daří, může tady být dlouho, může růst, těším se na to,“ říká.
Ještě před tím ho ale čeká poslední závod kariéry.
Další pátek 19. února na olympijské sjezdovce v Cortině. Jak jinak než v obřím slalomu.
