„Kdyby mi někdo před třemi lety, kdy jsem naplno začala spolupracovat s mým trasérem Davidem, řekl, že budu za tři roky mistryně světa, tak mu nevěřím ani slovo,“ rozzáří se při rozhovoru s iDNES.cz a ČTK, když si na nedávné úspěchy vzpomene.
„Pro mě to bylo vážně velké, první mistrovství světa. Věděla jsem, že mám šanci na medaili, ale zlato jsem nečekala. Po dojezdu jsem nemohla zpracovat, že jsme společně s Davidem mistři světa. Hodně to pro mě znamená, myslím, že mě to dokáže hodně posunout v kariéře. Doufám, že na to navážu.“
První světový šampionát, jenž byl určen pouze pro para sportovce, jela Bubeníčková v italském Toblachu, kde zvítězila ve sprintu na deset kilometrů a v závodě na dvacet kilometrů doběhla druhá.
Stříbro získala i ve sprintu na mistrovství světa v Trondheimu, kde byl závod handicapovaných lyžařů vložený do elitního šampionátu v klasickém lyžování.
„Tam to řvalo úplně všude, nic takového jsem nikdy předtím nezažila. Byla jsem nadšená, že závodíme na šampionátu s hvězdami jako Johannes Klaebo,“ pochvalovala si. „Že jsme mohli něco takového zažít ještě v Norsku, kolébce běžeckého lyžování, bylo super. Jsem ráda, že jsem tam mohla být. I když jsem přes fanoušky neslyšela Davida, je to nezapomenutelný zážitek.“
Zatímco většina jejích soupeřek má zbytkový zrak, Bubeníčková je zcela nevidomá. Při závodech jí pomáhá trasér David Šrůtek, jenž má na zádech reproduktor a pomocí hlasu své svěřenkyni radí, jak se má na trase pohybovat.
Jak se hledá trasér?
Docela obtížně. David pracuje v machovském klubu, kde trénuju, ještě společně s Martinou Chrástkovou, která je naší hlavní trenérkou. Oni dva byli první, kteří se mnou začali jezdit. Ale aby se mohli věnovat i ostatním, chtěli jsme najít nového traséra. Jenže to je opravdu komplikované. Zůstali se mnou tito dva a hlavně David, který se mnou absolvuje závody. Dost mi pomáhá i taťka, který se mnou jezdí hlavně na trénincích. Bez něj by to nešlo, protože trenéři se potřebují věnovat i ostatním.
Trasér hraje asi velkou roli při závodech, že?
Je nepostradatelná část, ohromně důležitý. Při jízdě spolu komunikujeme úplně o všem. Naviguje mě, já jedu za zvukem, pomáhá mi se všemi překážkami. Nesmí se mě dotknout tak, aby mi pomohl v rychlosti nebo výkonu, může mi pomoct jen v bezpečnosti.
Čím třeba?
Když jedu z kopce, sveze mě za hůlku. Ale už mě za ni nemůže tahat třeba po rovině, protože bychom byli diskvalifikováni. Jeho práce je důležitá. Je podstatné, abych mu důvěřovala a byli jsme sehraní. Kdybych mu nedůvěřovala, tak by to nemuselo dopadnout dobře.
Běžeckému lyžování se věnujete odmala?
Ne, začínala jsem s plaváním. K běžeckému lyžování jsem se dostala v deseti letech, kdy jsem narazila na klub v Machově, ve kterém jsem doteď. Nejdřív jsem to brala tak, že mi příprava na běžecké lyžování, vzhledem k tomu, jak je komplexní, pomůže jako suchá příprava k plavání. Ale v Machově byla super parta, trenéři, podpora, takže mě to začalo víc bavit. S plaváním jsem postupně skončila a teď už jen naplno lyžuju.
Chodíte si občas ještě zaplavat?
Ano, ten sport mám pořád ráda a je to fajn v rámci tréninku. Ale neplavu tak často, jak bych chtěla, není na to čas.
Slepota mi nevadí. Z hendikepu si dělám srandu, říká plavec Kratochvíl![]() |
Loni na paralympiádě v Paříži zazářil plavec David Kratochvíl, který má stejný handicap jako vy a je i stejně starý. Znáte se?
Osobně ne, ale ráda bych ho poznala, protože je to určitě fajn člověk. A je inspirativní, co všechno dokázal. Co David předvedl a už delší dobu předvádí, je úžasné.
Chtěla byste na něj navázat?
Bylo by to pěkné. Ale sama sebe momentálně vůbec nevnímám jako nějakou hvězdu. Ráda bych na něj navázala třeba i medailovými úspěchy na paralympiádě, ale vím, že to bude hodně těžké.
Už na paralympiádu myslíte?
Docela ano. Asi za měsíc mi končí sezona tady v Čechách a začne příprava na paralympiádu. Ale zatím nemám žádná očekávání, nechci nějak předbíhat, jak by to všechno mohlo dopadnout. Holky za sebou mají už více zkušeností s takovými akcemi, já jsem v podstatě nováček. I když mám vždycky nejvyšší ambice, musí se všechno sejít. V našem sportu je spoustu věcí, které se můžou pokazit. Může se taky stát, že skončím hluboko pod stupni vítězů.
Jak často máte možnost porovnat se s mezinárodní konkurencí?
Během hlavní sezony při závodech Světového poháru. V rámci nich je jednou za dva roky mistrovství světa, letos bylo rozdělené na dvě části, jedno bylo v Toblachu, druhé v Trondheimu v rámci světové elity. Teď jsme měly pět zastávek Světového poháru a dvě z toho byly mistrovství světa. Během letní přípravy nemám moc možností se s holkami potkat, občas jsou mezinárodní rozvojové kempy, kde si společně můžeme zatrénovat. Ale vyloženě letní závody nemáme.
Dají se skloubit tréninky se školou?
Celkem jo. Trénuju zhruba pětkrát až šestkrát týdně, tréninky mám vždy po škole a mimo sezonu o víkendu, během sezony jsou závody. Se školou to zvládám docela v pohodě, protože mi vycházejí vstříc, na broumovském gymnáziu jsou super učitelé. Díky podpoře rodiny, machovského klubu a trenérů to jde.
Jakou roli ve vaší sportovní kariéře hraje rodina?
Obrovskou, bez rodiny bych tu nemohla být. Vozí mě na tréninky, taťka se mnou dost často trénuje. Na takové úrovni už tři společné tréninky týdně nestačí. Máme individuální plán, který s taťkou plníme. Rodina mě podporuje, raduje se z mých úspěchů. Baví je sledovat mou cestu.
Máte čas i na jiné záliby?
Volného času není úplně moc, ale jak jsem říkala, naše příprava je komplexní. V rámci letní přípravy jezdíme na tandemovém kole, běháme, zkouším atletiku, trénuju na kolečkových bruslích. U mě je hlavním koníčkem sport, ale ráda si zajdu s kamarády na výlet, ideálně do přírody.