Ano, už dávno nemá vzezření brýlatého mladíčka, který nápadně připomínal čarodějnického učně Harryho Pottera. Dnes je Ammannovi dvaačtyřicet, obličej ošlehaný zkušenostmi, na Turné je nejstarší ze všech účastníků.
Že by mu ale fatálně scházela výkonnost? Kdeže.
Kvalifikoval se do všech tří dosavadních klání, na úvod v Oberstdorfu obsadil 21. příčku, na Nový rok v Ga-Pa skončil 38. a ve středu v Innsbrucku 39. „Být tady znovu, před desetitisícovkami fanoušků, je úžasné,“ rozplýval se švýcarský veterán. „Jedu si to svoje. Už jsem sice mezi outsidery, ale nevzdávám se.“
Koudelka byl v Innsbrucku sedmnáctý, do čela Turné se posunul Kobajaši |
Kapitulovat vážně nemá v povaze. Ammann sice na můstcích vyhrál skoro vše, co mohl: je čtyřnásobným olympijským vítězem, dvojnásobným světovým šampionem, opanoval Světový pohár a v elitním seriálu se pyšní třiadvaceti dílčími triumfy. Kromě úspěchů je však jeho kariéra protkána i spoustou porážek a zraněními.
Třeba nikdy celkově nevyhrál Turné. Dlouho ho mrzel neúspěch na hrách v Turíně 2006, kde se coby jeden z velkých favoritů neprobojoval ani mezi deset nejlepších. A pokud jde o pády? Z toho, kdy se mu v roce 2015 v Bischofshofenu po dopadu rozjely lyže a s otřesem mozku a zakrváceným obličejem ho odnášeli na nosítkách, dodnes mrazí.
„Je pravda, že jsem zažil i spoustu těžkých momentů,“ přiznává. „Ale také jsem si nikdy neřekl, že toho mám definitivně dost.“
O konci kariéry přece jen párkrát uvažoval. Poprvé v roce 2011, kdy už se spolu s bratrem viděli, jak se naplno vrhnou do podnikání ve stavebnictví. Po několika týdnech plánování ovšem Ammann zjistil: Ale vždyť já končit nechci, skoky pořád miluju. A podobně zahnal také další myšlenky na odchod do sportovního důchodu.
„Každý malý kluk sní, že bude létat,“ vysvětluje. „My skokani si to vlastně plníme. Jde o nepopsatelný pocit euforie. Pro tyhle chvíle žijeme a trénujeme. Takže i když už úspěchy nepřicházejí, nemůžu se od skoků oprostit tak jednoduše, jako když přestřihnete pupeční šňůru.“
Proto je stále tady.
Proto ho neodradily všechny změny, na které si musel v průběhu dlouhé kariéry zvykat, ani fakt, že s přibývajícím věkem či rozrůstající se rodinou je všechno náročnější než dřív.
Ammann míří na své pětadvacáté Turné, loňské zklamání je zapomenuto |
Proto překonal všechny krize a i ve svých dvaačtyřiceti letech dál baví skokanský svět.
Po zmíněném turínském zklamání slavil o čtyři roky později ve Vancouveru dvě olympijská zlata. Rok po hrozivém pádu v Bischofshofenu si v Planici vylepšil osobní rekord na 238,5 metru. I jeho letošní, pětadvacátá účast na Turné je důkazem bojovného ducha, loni se na něj totiž nedostal kvůli špatné výkonnosti.
„Číslo pětadvacet pro mě zas tolik neznamená,“ mávl zprvu rukou. Pak ale přece jen uznal: „Tak dobře, zní neuvěřitelně! Každý ročník Turné byl odlišný, mám spoustu vzpomínek. I po všech těch letech mě vždycky něco překvapí.“
Zážitky z tohoto Turné by jeho kariéra ještě končit nemusela. Neříká, že je zde naposledy. „Mám to jako Roger Federer,“ povídá. „Skoky pro mě nejsou jen o triumfech. Budu je dělat, dokud mě budou bavit a budu si moct říct, že se cítím naplněný.“
Nevadí mu, že slavný miniseriál už pravděpodobně nikdy nevyhraje. I když… Jedno prvenství si zde připsat může. K japonskému rekordmanovi v počtu účastí Noriakimu Kasaiovi mu chybějí tři.
Což s Ammannovou nezdolnou povahou nemusí být nedosažitelná meta.